Z historie zlínského pivovarnictví

Přestože většině současných zlínských obyvatel přítomnost pivovaru ve městě mnoho neříká, pivovarnictví má ve Zlíně staletou historii, která svou kapitolu (prozatím) uzavřela teprve začátkem minulého století.
Podobně jako v mnoha jiných městech, také ve Zlíně po nějakou dobu souběžně existovaly pivovary dva, měšťanský a panský. Jen těžko lze dnes určit, který z nich byl starší.

O měšťanském pivovaru toho víme poměrně málo, jeho život oproti panskému pivovaru neměl dlouhého trvání. V roce 1397 byla Šternberkovou listinou Zlínu stvrzena základní městská práva včetně vaření a šenkování piva. Z 15. století (1496) už máme konkrétní doklady o vaření piva v domech jednotlivých měšťanů. Díky privilegiu Jiříka Tetoura z roku 1516 pak zlínští získali právo sladování a prodeje piva nejprve v původním obvodu města, od roku 1571 pak díky bratrům Fridrichovi a Burjanu Tetourovým, kteří šenkovní práva měšťanů rozšířili, mohli své pivo šenkovat také na Čepkově a v Grigově (Trávníku). Tato práva jim pak byla potvrzena ještě v roce 1594 listinou Jana Cedlara. Pro vrchnost bylo v té době udělování privilegií svým poddaným vcelku výhodné, za výsady ze zmiňovaných tří let zlínští platili roční poplatek 100 zlatých. I přesto v nich ale existovaly určité výjimky, jako byl například výčep piva z panského pivovaru v jedné krčmě na Čepkově. Ve všech ostatních okolních obcích zlínského panství se šenkovalo pivo z panského pivovaru.

Samotný měšťanský pivovar je poprvé připomínán k roku 1598, sladovna existovala už někdy před rokem 1565. K pěstování chmele sloužily oblasti zvané „na chmelnici“ (1563-1568, 1571). Pohromu, ze které se měšťanský pivovar již nevzpamatoval, znamenalo pustošení za třicetileté války a následné posilování vrchnostenské moci na úkor měšťanů. Jeho budova je sice připomínána ještě k roku 1667, nicméně se v ní již nevařilo. Podle zprávy z roku 1670 vařili zlínští měšťané pivo už jen o svátcích a jarmarcích v panském pivovaru, opět za příslušný poplatek. Definitivní konec vaření piva pro měšťany přišel v roce 1672, kdy listinou majitele zlínského panství Františka Šeréniho ztratili právo na prodej piva a vína výměnou za odpuštění dlužných poplatků a závazku platit městu učitele a varhaníka.

O panském pivovaru máme zpráv o něco více, jeho historii můžeme sledovat až do začátku 20. století. Prvně je pivovar připomínán k roku 1565, dále pak v roce 1571, kdy je při prodeji zlínského statku bratry Tetourovými panu Janu Kropáčovi z Nevědomí zmiňován jako důležitá součást objektů panského hospodářství. Podobný osud s měšťanským pivovarem sdílel i za třicetileté války, kdy byla hned na jejím začátku roku 1622 „tvrz ve Zlíně všechna vypálena se dvorem, pivovarem i s stodolami“[4]. V pivovaru se k tomuto datu připomíná pouze malá zásoba chmele. Na rozdíl od měšťanského pivovaru však byl díky rychle rostoucí vrchnostenské moci po třicetileté válce záhy uveden do provozu. K roku 1667 a následně 1677, při sepisování inventáře pozůstalosti Františka Šeréniho, je již vedený společně s ostatními hospodářskými objekty jako dobře vybavený, s pánví na uvaření osmi beček a zařízený k provozu. Z druhé poloviny 17. století známe i jména zdejších sládků – v roce 1646 zde působil sládek Pavel, 1668 Jan Spilka, 1671 Jan Kratochvíla, 1676 Václav Jedlička, 1676-77 Jakub Kalivoda, 1684-90 Tomáš Veselý nebo v letech 1686-93 Tomáš Spilka.

V následujícím období si pivovar udržoval v rámci hospodářských objektů zámku stále důležité postavení, v polovině 18. století měl výstav kolem 690 sudů piva ročně. Ještě začátkem 19. století, za vlády majitele barona Klaudiuse Brettona, byl celý komplex panského hospodářství včetně pivovaru na vzestupu. V letech 1802-1806 se v něm vařilo více než 40 várek ročně, každá o 16 bečkách. V roce 1815 už to bylo přes 50 várek (765 sudů). Výnos pivovaru v tomtéž roce byl 4 034 zlatých, což byl oproti roku 1807 téměř dvojnásobek (2 128 zlatých). V polovině 40. let pivovar zaměstnával čtyři lidi. Krátce po zrušení poddanství v roce 1848 a smrti Klaudiuse Brettona připadlo zlínské hospodářství jeho synu Klaudiu Vilémovi, který ovšem postrádal schopnosti dobrého hospodáře. Mezi lety 1857 – 1860 bylo panství několikrát prodáno, až skončilo v rukou zbohatlého brněnského továrníka Leopolda Haupta.

Začátkem druhé poloviny 19. století se pomalu začaly měnit hospodářské poměry, pivovar stagnoval. K obratu k lepšímu došlo až na jaře roku 1873, kdy se pan Haupt rozhodl přijmout do pivovaru nového, tehdy osmadvacetiletého sládka Františka Janáčka. Tomu se během následujících dvou let podařilo pivovar a kvalitu zdejšího piva pozvednout natolik, že dokonce převzal větší část hospod až v nedalekých Napajedlích. Jak píše Zdeněk Pokluda ve své nové knize Zlín z edice Zmizelá Morava, František Janáček na tuto dobu vzpomíná: „Byl jsem přijat s ročním platem 200 zlatých, 25 q brambor, pšenice a rži, 40 věder piva a deputátem dřeva. Můj předchůdce potřeboval na várku mnoho sladu. Za nějaký čas jsem přišel na to, že nechal do kanálu pouštět výstřelek. Přirozeně jsem se potom na várce obešel s menším množstvím sladu. Pivo jsem měl dobré a tak jsem vařil 3 várky týdně, zatímco dříve vařili i várku za 14 dnů“[5]. Schopnosti Františka Janáčka brzy neušly pozornosti majitele napajedelského panství hraběte Stockau, který mu začátkem roku 1875 nabídl daleko výhodnější podmínky právě ve svém pivovaru. Po působení v Napajedlích pak v roce 1883 Janáček odešel do panského pivovaru hraběte Kaunice v Uherském Brodě, kde působil v roli sládka i nájemce až do roku 1896, kdy zde dokončil stavbu pivovaru vlastního. Jeho provoz jako jediný z okolních pivovarů přežil až do současnosti. Bohužel dnes ve Zlíně není mnoho míst, kde můžeme na pivo z uherskobrodského Janáčkova pivovaru narazit. Pomineme-li pár místních supermarketů, lze si na něj zajít snad jen do S-baru na ulici Dlouhá. Nicméně výborná kvasnicová dvanáctka zde točená, jako by evokovala dávno zašlou minulost a připomínala dobu skromných začátků muže, jenž ve svém oboru patřil na přelomu století k nejlepším.

Po odchodu Františka Janáčka již v lednu roku 1875 nastoupil na post zlínského sládka Antonín Janáček. Krátce na to ho v roce 1879 vystřídal Jan Janáček. Ten zde působil až do roku 1900. Pivovar v tomto období vykazoval pouze mírně rostoucí výstav. Jestliže v roce 1880 to bylo 2 400 hl, pak v letech 1895/96 vystavil 2 880 hl, v letech 1898/99 kolem 3 000 hl. V roce 1889 zde byli zaměstnáni tři lidé. Krátce po předání velkostatku šlechtice Leopolda Haupt-Buchenrode, jeho dětem Štěpánovi a Marii v roce 1897, byl dán pivovar do nájmu. V roce 1899 se stal nájemcem stávající sládek Jan Janáček. Avšak hned v roce 1900 jej získali do pronájmu Aristides a Marie Baltazzi, v té době majitelé panství a pivovaru v již zmiňovaných Napajedlích. Jen pro srovnání, roční výstav napajedelského pivovaru byl v letech 1898/99 24 264 hl. Právě za Baltazziů, nejspíš k roku 1907, byla v pivovaru definitivně ukončena výroba. Pivní lahve ani jiné sběratelské předměty týkající se zlínského pivovaru, pokud vůbec někdy existovaly, se s největší pravděpodobností nedochovaly.

Panský pivovar ve Zlíně v roce 1905 (foto OA Klečůvka)

Hostinský provoz zde ovšem zůstal i nadále, šenkovalo se zde pivo z napajedelského pivovaru, každoročně se zde slavily panské dožínky, scházely se zde místní spolky a konaly různé společenské události. Například v roce 1909 zde občané mohli vyslechnout za přítomnosti poslance T. G. Masaryka řeč J. S. Machara. Po roce 1911 byla ukončena výroba také v pivovaru v Napajedlích, který koupila rodina Braunů s cílem získat nová odbytiště pro svůj rozpínající se Jarošovský pivovar. Ten se také stal v roce 1913 novým nájemcem zlínské pivovarské budovy.

Přestavba budovy pivovaru na okresní soud v letech 1921 – 1923.

Ve své původní podobě pak objekt přečkal celou první světovou válku. Krátce po ní radní tehdejšího Zlína hledali vhodné prostory pro zřízení okresního soudu. Městská rada projevila nejprve zájem o zlínský zámek, ale jeho majitel Štěpán Haupt, který se prodeji všemožně bránil, nabídl radnici ke koupi právě budovu bývalého pivovaru. Následný odprodej se uskutečnil 30. července 1921, kdy město koupilo pivovar za 165 000 Kč a zároveň se zavázalo, že se nebude ucházet o zabrání zlínského zámku k veřejným účelům po dobu jeho vlastnictví rodem Hauptů. V letech 1921 – 1923 pak došlo k přestavbě budovy na okresní soud. Zakázka v hodnotě 715 410 Kč byla zadána zlínské stavební firmě Winkler a Jarcovják. Koncem roku 2003 se okresní soud přestěhoval do nových prostor ve Zlíně – Loukách. Budova bývalého pivovaru v okolí zámku v centru města je tak v současné době bez využití a pomalu chátrá. Jen málokdo však zná její bohatou a zajímavou historii.

Chátrající budova bývalého okresního soudu (pivovaru) v dubnu roku 2008 (foto autor).

Použitá literatura:
[1] Kabát, Miloš: Z historie pivovarů, díl I., Nákladem vlastním, Praha 1992
[2] Likovský, Zbyněk: Pivovary Moravy a rakouského Slezska 1869 – 1900, VÚPS, Praha 2000
[3] Pokluda, Zdeněk: Sedm století zlínských dějin, Klub novinářů Zlín a Zlínské tiskárky, a.s., Zlín 1991
[4] Pokluda, Zdeněk: Zámek Zlín, Státní okresní archiv ve Zlíně, Zlín 1998
[5] Pokluda, Zdeněk: Zlín, edice Zmizelá Morava, Paseka, Praha Litomyšl, 2008

Periodika:
Naše pravda, ročník 43, číslo 67, 04.09.1987

Článek vysel dne 21.5.2008 ve Zlínském deníku – www.zlinsky.denik.cz

autor: Vladislav Kopřiva