Pivovarnictví v Jirkově

Město bylo s vařením piva spojeno od počátku známých dějin. Pivovarné právo Jirkov získal v roce 1443, kdy také vznikla Společnost pivovarníků. Roku 1480 směli Jirkovští vařit pivo světlé, které si o století později oblíbil i císařský dvůr v Praze.
Přestože zuřila třicetiletá válka a pivovarnictví všeobecně upadalo, o jirkovském pivě se dovídali i v evropských zemích. Exulant, šlechtic a filosof Pavel Stránský ze Zapské Strany ve spisku O státě českém, který byl vydán v Leydenu roku 1634, píše: „Chmelnice, proslulé vynikajícím chmelem, jsou porůznu v mnohých krajích ošetřovány s neobyčejnou pečlivostí, obzvláště u Žatce, Loun, Klatov a Úštěku. Proto se velice chválí pivo, a to jednak tak řečené bílé, čili pšeničné, pražské (zvané popeněžní), brodské a stříbrské, jednak hořké, čili ječné, žatecké (zvané samec), rakovnické, slánské, borecké (jirkovské) a chomutovské; proto se také chmel vyváží do Bavor, Plísenska, Míšně a Lužice.“

Berní rula z roku 1654 uvádí, že „živnost jich z řemesel a várek, na pivo dobrý odbyt mají, je Jirkovský menují a semtam až do měst Pražských rozvážejí, slady do Němec i jinam rozdílně prodávají,…“ . Tehdy byly v Jirkově čtyři obecní a jeden panský pivovar.

Boj jirkovských měšťanů za dodržování varného práva a úsilí při vytváření pověsti o kvalitě jirkovského piva se vyplácely. O místním pivu se zmiňuje i Lexikon Hildburghausen z roku 1704 a jak poznamenává kronikář o mnoho let později, v roce 1967: „…T. W. Voight píše ve své knize Beschreibung Böhmens z roku 1712 o tomto pivu: Jorka qoquit cererem premit et Litomirica Bachum (Jirkov vaří pivo a Litoměřice víno).“

Roku 1840 vznesl finanční úřad stížnost na špatný dozor městského úřadu nad rozptýleným vařením piva. Občané, sdružení ve Společnosti pivovarníků piva, museli přistoupit k výstavbě nového pivovaru, jestliže nechtěli své právo ztratit. V roce 1841 devětadevadesátičlenná společnost koupila sklep a pozemky na Horním Cechu za 600 zlatých a nechala tam v následujících letech vystavět velký pivovar. Starý pivovar, ležící u horního mostu, byl prodán za 351 zlatých a 30 krejcarů. Na jeho místě stojí od roku 1845 obytný dům č. 57. Další pivovar stál vedle mlýna u Masných krámů, za dnešním č.p. 52 v místech tenisových kurtů. Jeho majitel ho koupil za 220 guldenů a přestavěl ho na stáje. Tak byly několik staletí staré várečné domy zrušeny a pivovarnictví bylo soustředěno na jediné místo.

Rozpočet stavby dosáhl 10 tisíc zlatých. Přes dílčí stavební problémy bylo 23. prosince 1843 v novém pivovaru poprvé vařeno pivo. Od roku 1846 bylo jirkovské pivo opět vyváženo až do Prahy.

Roku 1872 se v pivovaru pilně přestavovalo. Zvětšoval se objem železné chladící kádě, varná pánev se rozšířila o 50 procent. V roce 1885 byl k varně přistavěn vysoký komín. Tři roky nato byla zavedena výroba lahvového piva. V roce 1891 byla firmou Noback a Tritze z Prahy zbudována parní varna a 4. února příštího roku v ní byla uvařena první várka. Pivovar byl v roce 1901 rozšířen ještě o třetí sklep na led.

Výroba světlého a černého piva (výčepní, ležák a kozel) činila například v letech 1912–1914 v průměru 28 000 hektolitrů ročně. V pivovaru bylo zaměstnáno 68 dělníků a 5 úředníků. Pivo se dodávalo do Jirkova, ale i do Podmokel, Teplic, Mostu, do Chomutova, Duchcova, Bíliny, Kadaně, do Vejprt, Hory Svaté Kateřiny a Karlových Varů.

Zajímavé jsou i technické parametry. Síla parních strojů činila 138 kW, elektromotorů zhruba 79 kW. Roku 1927 byl pivovar zcela zrekonstruován a vybaven novým chladicím zařízením, vytápěním, čerpadly a vylepšena byla i provozní technika. O jirkovské pivo byl na trhu v první třetině 20. století velký zájem, výstav činil v průběhu 20. – 30. let 40 až 50 tisíc hektolitrů ročně, v období 1938–1939 dokonce 63 390 hl. Tolik piva se vyrobilo znovu až v 60. letech. Ke kvalitě piva významně přispěla i vynikající voda z Bíliny, přiváděná potrubím z Telšského údolí.

Objekty pivovarů sloužily za 1. světové války i k jiným účelům. Například v panském červenohrádeckém pivovaru, jehož ruina stála do 60. let v místech dnešní Edeky, podnikatel Samel z Chomutova v roce 1917 vyráběl sušenou zeleninu pro válečné účely.

Hlavními obory podnikání v Jirkově až do konce 30. let bylo pivovarnictví, přadláctví a textilní výroba, ale také zemědělství s ovocnářstvím. Jirkov měl vyváženou mikrostrukturu výrobců a odběratelů. Ekonomický tlak, změny obchodních trendů, dopady 1. světové války a další vlivy způsobily, že některé prosperující podniky po čase zanikaly. Vznikaly však i nové, některé se po desetiletí dědily, ale i dělily. Hospodářskou vyváženost průmyslu a služeb v Jirkově přerušila 2. světová válka. Po jejím ukončení už neměla být nikdy obnovena.

Celá řada podniků, továren a řemeslnických dílen z Jirkova nenávratně mizí, od roku 1948 na čas odolávají pouze soukromí zemědělci. Řemeslnické živnosti byly v roce 1949 převedeny pod Sdružený komunální podnik města Jirkova. V kronikách těchto let se hovoří o nových státních, národních nebo družstevních podnicích. Z doby před rokem 1945 přežil pouze pivovar, o kterém se kronika zmiňuje jako o prosperujícím podniku. Přitom tomu také být nemělo.

Znárodňování podniků a továren po květnu 1945 a úspěšná snaha o centralizaci průmyslu po roce 1948 měly ke konci 40. let přinést zánik i jirkovskému pivovaru. Tehdy funkcionáři rozhodli, že v oblasti bude upřednostněn chomutovský pivovar. Kronika z roku 1948 se zmiňuje, že MNV v Jirkově se marně snaží získat do svého majetku pivovar, o kterém se začalo proslýchat, že „…podle vývojového plánu pivovarského průmyslu má být likvidován.“ Prokázalo se však, že důkladná obnova technologie v roce 1927 jirkovský pivovar oproti chomutovskému zvýhodňuje. Roli sehrál i věhlas jirkovského piva.

V Jirkově se po roce 1945 vařilo zásluhou dlouholetého ředitele Gustava Kutílka piva stále více a pokud jde o kvalitu piva „…v celostátním hodnocení kvality piva se umisťoval jirkovský pivovar na 1. – 10. místě, v září 1968 na 1. místě vůbec…“ V šedesátých letech patřil pod pivovar Jirkov i pivovar Prunéřov a sodovkárny v Jirkově a Klášterci nad Ohří. V Klášterci byla výroba sodovek a limonád v roce 1965 zastavena. Pivo z Jirkova bylo dodáváno do celého okresu Chomutov, pivo z Prunéřova na Karlovarsko. Jirkovské pivo se čepovalo do roku 1966 i ve slovenských pivnicích, v okresech Michalovce, Humenné a Brezno. Pokud jde o sortiment, vařilo se zde 7° a 10° i 12° pivo světlé a 10° pivo černé. V sodovkárně se vyrábělo čtyři až pět druhů limonád a sodovek.

A pak přišla pro nejstarší podnikatelskou tradici v Jirkově rána. V roce 1972 byl v Mostě likvidován pivovar a vláda uložila jako závazný úkol dobudovat do roku 1976 velký pivovar v Mostě-Sedleci. Jak uvádí kronikář v roce 1976, okresní hygienik již v roce 1967 rozhodl, že jirkovský pivovar musí do konce roku 1971 zlikvidovat topeniště na pevná paliva, protože plynné exhalace a spad popílku zhoršuje městské životní prostředí. Rozhodnutí zrušit pivovar se podařilo oddálit jen na krátkou dobu. 30. června roku 1976 byla ukončena výroba sladu a 31. srpna stejného roku skončilo vaření piva. Registrovaná ochranná značka 11° piva „Rytíř“ z roku 1968 již neměla být obnovena. Sláva jirkovského piva skončila.

Od 2. světové války se v pivovaru příliš neopravovalo, udržována byla hlavně jeho technologická část. Ani státní podnik Zelenina Terezín, který zde od 2. poloviny 70. let skladoval svůj sortiment, do objektu neinvestoval.

Od Zeleniny Terezín město Jirkov areál pivovaru získalo smlouvou o převodu majetku 7. 8. 1992. V majetku města se tehdy pivovar ocitl poprvé. Vedení Jirkova ihned hledalo cesty, jak areál využít. V roce 1993 zastupitelé neschválili záměr pivovar pronajmout, protože město v té době zvažovalo obnovení vaření piva. Nulová šance získat na projekt dotace tomu zabránila. Proto se o pivovar přestaly zajímat i firmy (Anglie, SRN), pro které byla obnova vaření piva v Jirkově původně lákavá.

Město nechalo firmou Kant-ateliér zpracovat pro pivovar studii na společenský, obchodní a zábavní komplex nadměstského typu. Mělo se budovat 12 let, obnova by město přišla na 182 950 000 korun. Jenže Jirkov měl tehdy roční rozpočet daleko nižší, 140 milionů korun.

Pro pivovar tak nastalo období pronájmu. Své záměry tu chtěli realizovat trhovci, hostinští, rehabilitační pracovníci, zřídit své klubovny tady zamýšlely spolky, hodlala tu sídlit sázková kancelář, řadě podnikatelů se prostory hodily na sklady. Dokonce zde měl působit minipivovar. Žádný z těchto záměrů realizován nebyl.

Nakonec tu na dlouhou dobu vznikly prodejny orientálního zboží a levného nábytku a byly tu garáže.

V polovině 90. let v pivovaru hořelo. Chátrající zdivo a střešní krytiny tak dostaly další ránu. Pohybovat se v ruině, kde navíc hrozil propad do sklepů, bylo možné jen na vlastní nebezpečí.

Taková situace v říjnu roku 2001 vyhovovala už jen záchranářům při 21. MR záchranných psů ČR. Zkušení rozhodčí si pochvalovali prostory pivovaru, a přijali je s tlejícími podlahami, odpadky a zchátralým zdivem. Ruina se skutečně stala nebezpečnou. Proto už v 90. letech se poprvé uvažovalo o likvidaci areálu. I od toho město ustoupilo. Bourání pivovaru by totiž tehdy přišlo na 20 milionů korun. Zbývala poslední možnost.

13. února 2002 zastupitelé schválili prodej pivovaru ve veřejné dražbě. 30. května 2002 Lukáš Raška, podnikatel z Frenštátu pod Radhoštěm, koupil pivovar za vyvolávací cenu 2 104 060 korun. Problémy však Raška městu nevyřešil. V Jirkově se již neukázal, stav objektu ho nezajímal. Na výzvy města na zabezpečení pivovaru v souladu se stavebním zákonem nereagoval. Až po třetí výzvě se nechal slyšet, že pivovar co nevidět změní majitele.

Do hry vstoupila chomutovská firma Qinn Invest, která v souladu s územním plánem oznámila záměr vybudovat místo pivovaru středisko obchodu a služeb. V dubnu 2005 zastupitelé schválili prodej sousedních pozemků, protože Qinn Invest pro svou expanzi potřeboval vybudovat i parkoviště a příjezdovou komunikaci. Zbývalo jen demoliční rozhodnutí pro společnost De Iure, která obchodní centrum postaví.

V pondělí 27. března 2006 začala bourací firma strhávat střechy pivovarských budov. Stalo se tak jeden den po demonstraci občanů proti likvidaci pivovaru a stavbě obchodního centra Tesco.
Během dvou týdnů budovy mizely před očima, tak je zastihl i pracovník Památkového ústavu. V úterý 11. dubna 2006 ve 14.34 srazilo rameno jeřábu malý komín k zemi. Tehdy se asi 30 kolemjdoucích zastavilo a mlčky přihlíželo. Druhý den padl i druhý, vyšší komín. Na tomto místě byla do konce dubna jen planýrka. Historie pivovaru dlouhá 165 let se uzavřela.

Vlastníci jirkovského pivovaru: 1841 – 1918 právovárečné měšťanstvo se sídlem v Jirkově; 1919 – 1945 Měšťanská právovárečná se sídlem v Jirkově; 1945 – 1948 národní správa; 1948 – 1959 Krušnohorské pivovary n.p.; 1960 – 1976 Severočeské pivovary n.p.; 1976 – 1992 Zelenina Terezín s.p.; 1992 – 2002 město Jirkov; od 2002 Lukáš Raška a další soukromé subjekty.

Zdroj:
Jirkovské noviny
publikace o podnikatelském dění v Jirkově, Vladimír a Michal Bečvářovi.