Třeboňské pivovary

„Slovo Třeboň má i v německém znění tak řízný zvuk, že při něm musí člověk mysliti na pivečko, které tam vaří.“
To prohlásil německý spisovatel O. Jetner v Draussen im Walde roku 1909.
Třeboňské pivo mělo v minulosti skutečně vždy dobrý zvuk a po nedobré éře v rámci Jihočeských pivovarů jej má i dnes, kdy je jeho majitelem ing. Ferdinand Stasek. Koupil pivovar 4.8.2000 a 7.8.2000 si jej fyzicky převzal. Vytýčil si za cíl zastavit pád pivovaru a postupně ho přeměnit na ryze rodinný podnik. Chtěl přitom navázat na tradici a silný známkoprávní potenciál Regentu. Vedle vaření piva a zlepšení jeho kvality se však udála velká změna i se samotným areálem pivovaru. Nový majitel se pustil do radikálních stavebních oprav. Ty se však
neodehrávají nijak nahodile, ale ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Třeboni. Zde jsou totiž uloženy unikátní plány, které zachycují dlouhý stavební vývoj celého areálu. Díky tomu dnes můžeme na vlastní oči vidět, jak vypadal pivovar v době svého vzniku. V dobách své někdejší slávy. Bude proto jistě zajímavé, připomenout si stručně historii třeboňského pivovarnictví i vývoj stavební.

Klášterní, panský a měšťanský pivovar
Historicky nejstarší zařízení na výrobu piva v Třeboni vlastnila augustiniánská řeholní kanonie velice brzy – v roce
1367. Zhruba ve stejné době se pak připomíná i panská varní pánev na třeboňském hradě, která sloužila pro potřeby vrchnosti i obyvatel města. Právě od ní odvozuje svůj vznik i dnešní pivovar Bohemia Regent a.s. Samo datum 1367, však nemusí a ani nemůže být datem vzniku pivovaru. Lze se oprávněně domnívat, že pivo se vařilo v Třeboni krátce po jejím založení, tedy o dobrých 100 let dříve. Nelze to však dokázat žádným historickým zápisem. I tak je historické stáří pivovaru v Evropě skutečně obdivuhodné.

Jaké tehdejší pivo bylo, jakou mělo chuť, to zjistíme jenom těžko. Z archivních pramenů víme, že zámecký pivovar vlastnil před koncem 1. poloviny 16. století měděnou varní pánev, mísní káď a 16 kvasných kádí. Připočteme-li k tomu i několik sudů, nálevek, korbelů a lopat, máme tu pravděpodobně celé jeho technické zařízení. Aby při sladování zrno řádně vyklíčilo, bylo třeba dodržovat vlhkost, teplotu i dobu a totéž platilo i o sušení sladu. Obilí se máčelo v kádi, z níž se pak rozprostřelo na humno, aby vyklíčilo. Po vyklíčení se slad
přepravil na hvozd, kde se sušil na dřevěných lískách tak, aby se nepřipálil. Sušilo se kouřovými plyny. Usušený slad se semlel ve mlýně a v pytlích se dopravoval do pivovaru. Umletý slad se nejprve v mísní i vystírací kádi extrahoval za tepla vodou. Sladký extrakt, zvaný sladina, se oddělil od nerozpustného mláta, kterého se užívalo jako krmení pro dobytek. Oddělení sladiny od mláta se provádělo ve vystírací kádi přes proutěné pletivo. Získaná sladina se vařila s chmelem v měděné varní pánvi, pod níž se topilo dřevěnými štěpinami. Při sušení se užívalo dříví „hvozdové“ a při vaření „varové“. Tak vznikla mladina, která se převedla do mělkých kádí, zvaných stoky. Teprve vychladlá mladina se v dalších kádích, uložených v klenuté spilce, zakvašovala. Po počátečním vykvašení, přičemž bylo tehdy u nás obvyklé tzv.svrchní kvašení, se pivo stáčelo do sudů, aby v ležáckých sklepích dokvasilo a vypěnilo. Tím byl proces výroby piva ukončen.

Mohu-li se dohadovat, asi by nám tehdejší pivo nijak zvlášť nechutnalo. Ale každá doba má své a tak se i toto pivo velice dobře prodávalo a pilo. V Třeboni bylo vedle panského pivovaru i zařízení měšťanské a klášterní. Na malé město to byl docela slušný počet pivovarů. Navíc byl vedle městského i dobrý vrchnostenský pivovar v nedaleké Lomnici, takže rožmberští poddaní na tom nebyli v tomto ohledu nijak zle.

Panský pivovar dnes Bohemia Regent
Původní panský pivovar stál v objektu dnešního zámku a vařil většinou pro potřeby pánů z Rožmberka bílé a někdy i červené pivo. Byl dvakrát rozšiřován (v roce 1482 o nové sklepy a v roce 1522 se upravovala spilka a střechy. Přesto však stále nebyl schopen krýt veškerou potřebu určené části tehdejšího panství a vytlačit z těchto odbytišť městské pivo. Proto povolal vladař Vilém z Rožmberka v roce 1560 několik italských stavitelů (např . Ondřeje Vlacha z Lomnice, Pavla a Alexandra dell Aqua, Jana Bernarta z Voltelina a další), kteří v krátké době
vybudovali v dolní části areálu nový pivovar. Vrchnost potom odňala třeboňským měšťanům právo vařit bílé pivo, takže mohli vystavovat pouze červené a smíšené pivo, a sama začala zásobovat poddanské vesnice, neboť nový panský pivovar vařil až tři várky týdně. Když se začal v roce 1584 stavět rybník Rožmberk, muselo město dokonce postoupit vrchnosti za náhradu svůj pivovar, neboť panský nestačil zásobovat tak velký počet dělníků. V obecním pivovaře pak vladař Vilém vařil jen červené a staré pivo, a to ročně 30 varů po 21 věrtelích piva. Původní lhůta tří let se protáhla až do roku 1592. Tehdy Petr Vok z Rožmberka obecní pivovar městu opět vrátil.

Třeboňské panství, hlavní surovinová základna a odbytiště panského pivovaru, utrpělo v době třicetileté války značné škody. Je proto zřejmé, že za tohoto stavu nemohl dobře prosperovat ani vrchnostenský pivovar, který v letech 1613- 1622 patrně vůbec nevařil. Po vyplenění, kdy v něm zůstalo pouze několik velkých kádí, zahájil provoz někdy v roce 1623 a vařil bílé, staré a smíšené pivo. Podle stavu panství se zdá, že
musel neustále zápasit s nedostatkem surovin a patrně i s odbytem. Nedobrý stav pivovaru donutil majitele panství ke stavbě nového objektu pod hrází rybníka Svět poblíže Zlaté stoky. V 90.letech 17. století již byly postaveny základy a část hlavních zdí. Stavba se zde však nerealizovala. Příčina byla prozaická. Za vším stála obava z toho, že odlehlost budovy může později zavdávat personálu příčinu k nepoctivým manipulacím s pivem a
tím by docházelo k okrádání vrchnosti. Proto byla stavba zastavena.

Novou éru vrchnostenského pivovarnictví předznamenává stavba moderního panského pivovaru na míst dřívější rožmberské zbrojnice mezi Svinenskou a Novohradskou branou. Italskému staviteli Giacomo de Maggi byl zadán úkol, aby navrhl takový objekt, v němž by se mohl vyrobit a uskladnit slad na 9 měsíců pro 110 až 112 varů a kapacita sklepa měla dosáhnout 30-40 sudů. Když Ferdinand kníže ze Schwarzenbergu vydal 9. dubna 1698
povolení k zahájení stavby, začal ji realizovat již zmíněný Giacomo de Maggi se svým synem Janem. Stavba byla pro závažné nedostatky několikrát zastavena a chyby odstraněny podle návrhů vídeňského stavitele Martinelliho a jeho pražského kolegy Pavla Ignáce Bayera, který objekt v letech 1706-1712 dokončil v celkovém nákladu 31 540 zlatých a 39 krejcarů. Budova byla dále rozšiřována i v pozdějších staletích až dosáhla dnešních impozantních rozměrů.

Rozhodující pro dnešní podobu celého areálu byla 2. polovina 19. století, kdy byl schwarzenberský pivovar přeměněn v moderní průmyslový podnik, který se v 90. letech minulého století svou výší výroby zařadil mezi největší tuzemské velkopivovary. Základy této proměny byly položeny v letech 1861-1864, kdy byla provedena rozsáhlá rekonstrukce, kterou pivovar získal lepší vnitřní dispoziční rozložení, tak jak je známe ze současnosti. Tehdejší pivovar měl také jako jeden z prvních v Čechách parní pohon a byl vůbec velice moderně vybaven. Od
roku 1861 zde byla zavedena metoda spodního kvašení piva. První várka piva na parní pohon byla v novém pivovaře uvařena v březnu 1864 a první ležák se měl vystavovat od 1. června 1864. Na širší trhy mimo rámec velkostatku pronikl pivovar až prodejem ležáku do okolních měst (České Budějovice, Tábor, Týn nad Vltavou) a několika měst v sousedním Rakousku – Gmünd, Schrems, Zwettl, Linec a dokonce i Vídeň . Poměrně stálou kvalitu dokázal pivovar dát svým výrobkům od 90. let 19. století, kdy byl dobudován na moderní průmyslový podnik, který využíval všech vymožeností soudobé techniky a kvasné chemie. Pomoci zajistit výrobu piva se stabilní kvalitou bylo úkolem chemika z vlastní chemicko-fyziologické laboratoře působící v pivovaru od roku
1897.

Koncem 80. a 90. let 19. století zaznamenal třeboňský ležák největší vzestup výroby a odbytu. V roce 1894 ho bylo vyrobeno téměř 50 tisíc hektolitrů. Odbyt se rozšířil hlavně do Prahy a do Brna a stouply i jeho dodávky do Vídně. V letech 1897-1902 představovaly dodávky ležáku do Vídně více než polovinu jeho roční produkce v třeboňském pivovaru. K nejstarším významným odběratelům třeboňského piva ve Vídni náležely dráhy – Lebensmittelmagazin der k.k. Staatsbahnen, společnost s r.o., s kterou třeboňský velkostatek navázal obchodní spojení brzy po otevření dráhy Františka Josefa. Svého času ve Vídni platilo, že třeboňský ležák je po pivu Měšťanského pivovaru v Plzni nejlepším českým pivem.

Pivovarský komplex budov patřil v této dob k neodmyslitelným stavebním dominantám města. A právě do této podoby se třeboňský pivovar v současnosti navrací. Zmizely kůlny a přístavby přilepené na historické stavby, vysokou zeď u průčelí pivovaru nahradil umělecký plot a brána. Přesně podle starých archivních plánů se pak provádějí opravy i uvnitř areálu. Mění se okna, fasády i okolí Zlaté stoky. Brána do pivovaru a celé průčelí je opraveno tak, jak vypadalo v dob svého vzniku (pol .18. stol.). Vidíme ji tedy v té podobě, kterou ji vtiskl de
Maggi, Martinelli a Bayer. První nádvoří má zachován původní ráz, přičemž objekt nalevo od brány zachycuje situaci z 18.století a pravá strana pak století 19. Betonové rampy mizí a jsou nahrazeny původním materiálem, stejně tak i nádvoří. Tam by měla být podle historických plánů uprostřed umístěna kašna. Druhé nádvoří je také zbaveno zbytečných přístaveb. Opravy si vyžadují i bašty unikátní pozůstatky městského opevnění. Vzhled fasád, podoba oken a dveří, cimbuří, okapy a různé ozdoby, jsou uvedeny do původního stavu, tak jak je vyobrazeno na dobových plánech. Unikátní stavební památka se tak díky majiteli pivovaru ing. Ferdinandu Staskovi a Státnímu
oblastnímu archivu vrací opět do své původní krásy. Městu Třeboni to jenom prospěje.

autor: PhDr. Václav Rameš, Státní oblastní archiv