Historie pivovarnictví v Rýmařově

24.4. 1561 – poprvé v písemných pramenech uveden rýmařovský pivovar, i když byl nesporně podstatně starší, buď z konce 15. nebo počátku 16. století nejspíše. Strašlivý požár tehdy zničil značnou část města i s pivovarem. Po katastrofě bylo okamžitě přikročeno k obnově pivovaru, ale díky vzniklé nouzi nemohli přispět všichni právovárečníci, peníze do rekonstrukce vložilo jen 47 z nich a ostatním (domům a jejich majitelům) bylo právo várečné přes jejích protesty odňato netrvalo, až do zrušení práva zůstal nadále uvedený počet nezměněn.
1577 – došlo k narovnání sporu mezi janovickou vrchností a obcí o šenkování piva na panství, které se táhlo již od doby, kdy byl nájemným vlastníkem panství/zástavním/ Marek z Weiczingau (1532 – 1559). Tehdy totiž došlo k šenkování panského piva zcela protiprávně v šenku u skalských dolů, tím bylo porušeno rýmařovské právo várečné i mílové. Weiczingau se obhajoval tím, že město není schopno produkovat dostatek piva pro zásobení horníků, že dokonce delší dobu nezásobí šenk vůbec, že tedy vlastně supluje povinnost města plným právem, zároveň tvrdí, že nebude nijak překážet, pokud město pivo dodá a že je jen na rozhodnutí zákazníků jaké pivo budou kupovat, že jim nebude bránit. Narovnáním byl tento stav na panství uzákoněn a vrchnost nadále účinně bránila dovozu piva z konkurenčních pivovarů v okolí (Litovel, Olomouc, Opava). Rýmařovští pak byli povinni odevzdávat vrchnosti daň z mázu piva ve výši 5 grošu. Již 16. století se pak vypilo na panství neobyčejně velké množství piva z obou pivovaru (v podstatě si nekonkurovaly), stejně tomu bylo i později. Víno, mošty a pálenka se spotřebovaly oproti pivu ve zcela zanedbatelném množství. Rýmařov zároveň přímo vlastnil šenky ve Skalách, Horním Městě a na cestě do Olomouce.

Čtěte také:  Historie hostinců – rychlá občerstvení v antickém Římě

29.9. 1609 – pivovar opět vyhořel, postupně byl opět obnoven.
Třicetiletá válka (1618 – 1648) – byl nakupován ječmen s pšenicí v jižním podhůří Jeseníku a chmel v Olomouci.
1641 – Získalo město z vaření piva 3439 tolarů a 3 groše, z toho vyplatilo na kontribuci 96 tol. (poměrně málo), pivní desátek faře činil 163 tol. vyplaceny i další menší výdaje.
1658 – nadále se hovoří pouze o 47 právovárečnících, v centru města stálo celkem 60 domů a na předměstích asi 80 domků.
1661 – byl postaven zcela nový pivovar ( v místech dnešního )
27.5. 1668 – opět vyhořelo téměř celé město včetně pivovaru i s celým zařízením, zakrátko však byl pivovar opět v provozu, patrně již roku nebo od roku 1641 pracoval v pivovaře sládek za plat 15 tolarů, provoz stál 240 tolarů a z výtěžku byli placeni: městský písař (40 tolarů), soudní anebo krevní písař (35 tolarů), obecní pastýř (25 tolarů), vedoucí městské školy (13 tolarů), čištění a vrtání dřevených trubek (8 tolarů), seřizování radničních hodin (6 tolarů) a na další městské výdaje šlo ještě 144 tolarů.
6.1.1687 – získali právovárečníci vinný šenkovní rád.
7.1. 1687 – získali právovárečníci pivní šenkovní rád. Tímto řádem získalo 36 měšťanů dvojí právo (šenkování piva i vína), 11 výhradně jen vinný šek, z toho jeden si zakoupil fojt (rychtář), jenž měl povolení vrchností z roku 1550 vyšenkovat nad míru ostatních měšťanů 3 sudy vína. 1695 či 1697 přepustil toto právo ostatním mešťanům, protože jak se ukázalo, nebylo nijak výhodné, snad pro malý zájem o víno. Zvláštní šenkovní povinnosti fojta se vázaly též k Vánocům a Velikonocím.
1713 – ve městě se uvádí jen 3 vinné šenky, nebyly však příliš výdělečné, těžké doby omezovaly možnosti občanů. Pálenka se prodávala v obecní hospodě a podléhala jiným nařízením než pivo a víno.
1749 – ve hradbách stálo kromě 47 právovárečných ještě dalších 34 domů.
1750 – 1752 bylo vyšenkováno:
rok pivo víno pálenka
1750 270 sudů 6 sudů 12 věder
1751 288 sudů 6 sudů 13 věder
1758 342 sudů 6 sudu 15 věder
Daně z šenku se platí vždy na Vše svaté a právovárečníci mohou vyšenkovat po 10 vědrech piva.
1753 – dochází k pokusům obyvatel či majitelů domů na obou předměstích o vstup mezi právovárečníky. Sami právovárečníci nejsou zcela jednotní a zvažují výhody a nevýhody rozšíření jejich řad. Nakonec však vítězí zvyk a nejméně 200 let vydržené právo a nadále zůstává počet 47 právovárečných domů. Hádky a spory o platy a dávky spojené s vařením piva však doprovází město stále.
1774 – dostává městský písař příplatek 1 zlatý na pivo a sládek ještě deputát ve výší 14 zlatých a 6 zlatých na dřevo. Výtěžky z vaření piva jsou však nevalné a dochází dokonce k soudům o výši produkovaného a prodávaného piva. Na zhoršené situaci se podepisuje i další neúroda, v jiných krajích vede 1775 k selským bouřím a vydání tereziánského robotního patentu.
1785 – dochází k poslední výrazné přestavbě pivovaru i sladovny za 2000 zlatých.
1790 (3.4.) – dochází k nejstrašnějšímu požáru v historii Rýmařova, který jej pohltil prakticky celý včetně pivovaru a sladovny. Pivovar byl vyřazen z provozu na 3 měsíce (!) a pivo se tatím dováží z Janovic a Rýžovište. Teprve v červenci dodal opět rýmařovský pivovar první 4 várky. Město si zapůjčilo na jeho obnovu peníze z Dlouhé Loučky (E. Weiss – majitel papírny) 2000 zl. a 200zl. z Nového Jičína (T. Lauterbachová), obojí na čtyrprocentní úrok. K obnově opět nemohli přispět značně postižení občané z předměstí, a proto jejich opětované žádostí opět upadly vniveč. Měšťané právováreční získali nyní právo vařit 5 svobodných várek pro každý šenk a výtěžek již z roku 1790 představoval obnos 20 000 zlatých za neustálých hádek s městem.

31.7. 1820 – opět vyhořel pivovar
1836 – uvádí dr.Spurný zrušení městského pivovaru a říká, že jediným na panství zůstal pivovar janovický, německé prameny však hovoří o jeho dalším trvání, třeba již nedlouhém.
1837 (Springer) – uvádí, že pivovar zakoupili do svého vlastnictví se všemi právy dosavadní právovárečníci, od toho roku neomezeně na městě mohou vařit pivo, sladovat a šrotovat.
1838 – město podle dohody buduje na své náklady vodovod k pivovaru.
1839 – stále ještě stojí všechny právovárečné domy kromě jediného (pop.č. 212), který byl zbourán, aby mohla být vedena z východního rohu náměstí nynější třída Hrdinů. Dům stával v místech ulice ve frontě vedle pošty. Pivovar platí městu nadále menší daň.- v témže roce kupují právovárečníci od obce pivní regál za 5000 zlatých a k areálu pivovaru přikupují ještě dům se zahradou. F. Kimmela a budují ledovnu (tj. ledařský sklep). Led se skladoval po celý rok od zimy, nalámán na rybnících, proložen vrstvami slámy. Nové úpravy stály majitele měšťanského pivovaru 7826 zlatých a 50 krejcaru.
1842 – poprvé se stal starostou neprávovárečný měšťan Blaschke.
4.2. 1849 – ruší císař František Josef I. dosavadní středověký statut obecních pivovaru, Rýmařov však nařízení již o několik let předešel.
1858 – s konečnou platností (?) zaniká činnost pivovaru (podle dr. Matysky), nejspíše nemohl dostatečně konkurovat kvalitnějšímu pivu, produkovanému a šenkovanému nyní bez omezení, z janovického zámeckého pivovaru.
1872 – prodán pivovar, sladovna, sklep i pozemek hraběti Harrachovi.
1890 – budovu pivovaru užívá H. Rotter (majitel prádelny) jako sklad lnu, ale ještě tentýž rok postihl budovu požár.

Teprve později byly budovy adaptovány na stáčírnu Hanušovického piva, která byla v provozu ještě po roce 1945. Poslední památkou na obecní pivovar je název Pivovarská ulice (již v minulém století Brauhausgasse).

Kdy se začalo vařit pivo v Rýmařově nelze přesně doložit, ale podle paralel lze důvodně předpokládat, že jeho počátky se kryjí se vznikem města v druhé polovině 13. století. Právo várečné bylo kodifikováno nejpozději už v plně vyvinuté formě privilegiem moravského markraběte Jošta Lucemburského 15. ledna 1406 v rámci dalších práv „jako doté doby užívaly města Brno a Olomouc“. Listinou vyrovnává právní stav Rýmařova s ostatními zeměpanskými městy. Listina je poprvé potvrzena již roku 1441 olomouckou městskou radou a později radou panovníku až do konce 18. století. Přesto, že právo várečné se neuvádí stejně jako ostatní výslovně, což ostatně nebývalo zvykem, je jeho existence právně nezvratná. Právo várečné (právo vařit pivo výsadou měst až do konce 18. století) se v německé verzi označuje Schankrecht, tj. právo šenkovní. Právo várečné ( právo šenku i vaření) však zahrnuje navíc vedle práva prodeje piva, též prodej vína a moštu, neobsahuje však žádná ustanovení k pálení či šenkování pálenky. Samo právo bylo od počátku vázáno na právo mílové, jež nepovolovalo žádnou živnostenskou činnost v okruhu 1 míle kolem města (česká míle – 11,2495 km, německá míle 11,249 km, německá míle malá 5,915 km). Právo várečné se původně vztahovalo na všechny měšťany bez omezení,ve 14. století se postupně soustředilo na vybrané domy, jejichž majitel (momentální) mohl strojit várky a sladovat. Právovárečník musel k průchodu práva dum vlastnit – neplatilo tedy pro osobu, ale pro nákladnický dum, nebo musel mít v držení nejméně vrata právovárečného domu.Právo se tedy získalo koupí domu (vrat), nebo jejich dědictvím. Původně se vařilo v jednotlivých domech, časem se budovaly k vaření piva pivovary z prostředků právovárečníků a byly tak jejich společným majetkem. Města rovněž časem postavila právovárečníky pod svůj dohled a vaření piva se stalo přínosem do obecní pokladny. V minulém století se spojovali várečníci, odkupovali od města právo a zakládali takzvané měšťanské pivovary (v letech 1923 – 27 pak změněny na akciové). Podle městských knih mělo město 57 právovárečných domu, stejně jako rozsáhlá Litovel, v Rýmařově leželo právo ještě na faře, škole a rychtáři a tím se dostáváme k počtu 60. Právovárečníky byli nejbohatší měšťané bydlící na rynku, či v jeho nejbližším okolí, nazývaní Ringburger (náměstní měšťan či rynkový měšťan). Zachovaly se částečné též zprávy, o které domy se jednalo. Byly to všechny domy kolem celého Náměští Míru, všechny domy vlevo na Radniční ulici, domy napravo v uličce kde je sklenářství, pravá strana domu v uličce městské policie a 6 domů na bývalé Jungmanově ulici přiléhající k náměstí. Část z nich již nestojí. Dům popis čís. 7 (v místech dnešního obchodu p. Laštuvky) na Radniční stál již za hradbami a ač právovárečný býval často neobydlen, protože při všech válečných pohromách města byl jako první napaden a vydrancován. Pod někdejšími právovárečními domy se většinou dodnes nachází typické chodbovité sklepy s dokonalým klenutím z lomového kamene kladeného na hlínu. Původně byly nesporně hlubší, dnes jsou zaneseny vrstvami, jež se tvořily po několik staletí ukládání zásob a později uhlí. Výšku sklepu by nejlépe prokázaly 1 – 2 archeologické sondy. Kdy vznikl společný pivovar, zda to bylo již na konci 15. století v první polovině 16. století není známo. Poprvé se o něm dozvídáme ze sporu, které vedlo město se zástavním pánem rabštejnského ci janovického panství Markem z Weiczingau (1532 – 1550) v souvislosti s tím, že porušil právo sílové šenkováním vlastního piva v hornické hospodě ve Skalách. Město se domáhalo zavedení vrchnostenského šenku, rytíř z Weiczingau se hájil naopak tím, že město v Hankštejne (Skalách) nešenkuje pivo, neboť jej nedokáže vyrobit množství potřebné pro jeho kovkopy a že nebude bránit pokud dají horníci přesnost rýmařovskému pivu, pakliže jej město v dostatečně míre dodá. Zároveň je zpráva důkazem, že pivovar nebyl příliš produktivní a nestačil vzrůstajícím potřebám stále lidnatějšího panství. Situaci vyřešil až vznik panského pivovaru v Janovicích za Ederu (první zmínka 1569), který byl modernější a kvalitnější. K narovnání mezi panstvím a městem došlo r. 1577. Oba pivovary mohly nyní vařit a zásobují panství. To ovšem poškodilo starobylé městské privilegium.

Čtěte také:  Štoky

Úpadek městského pivovaru v těchto letech dokonce hrozil jeho zastavením, což by znamenalo ztrátu várečného práva pro město a tak byl provoz pivovaru mnohdy za velkých obtíží podporován. Jednalo se však o zařízení velmi zastaralé a primitivní, dokonce do profesionálního personálu. Právovárečníci si zde vařili pivo sami podle stabilního poradí po celý rok, a protože neměl pivovar ani sklep, přenášeli pivo ještě teplé do vlastních sklepu (viz výše), kde jej chladili a ve svých domech též šenkovali. Spolu s pivem prodávali též víno (právo zakoupení od fojta 30. ledna 1614) a mošt ve menším množství a nikoli pravidelně. Každý z právovárečníků odevzdával z každé várky do městské pokladny čtyři moravské zlaté a 40 grošů (od roku 1842 1 krejcar). Dávka bylo odpuštěna výhradně čtyřem purkmistrům,v průběhu historie města, jako odškodné za náklady spojené s výkonem úřadu. Jinak dostávali pivo formou deputátu: purkmistr (2 sudy), fojt (1 sud) a mostští služebníci. Rovněž množství piva, vystavených várek právovárečníky bylo přesně stanoveno, stejně i množství šenkovaného piva, tj. 10 věder na právovárečníka, z čehož město dostávalo 1 tolar a v dobách nouze 2 tolary. Z moštu a vína se platila zvláštní daň. Mláto bylo volně rozdělováno občanům města na krmení. Původní pivovar a za ním sladovna stávaly v místech č. popisné 23 na dnešní Husově ulici (pí. Vranešicová), nynější dum nejspíše stojí na jeho základech a některé stavební části (např. velký kamenný pilíř v zadní části) pocházejí patrně z původní stavby. Zadní stěnou pivovar přiléhal k obranné zdi města, nebo ji doplňoval. V přímém sousedství, nejspíše na drobném rynečku tvořeném rozšířením ulice před pivovarem, bývaly slaveny dožínkové slavnosti (Fronfeste). Teprve později (1661) bylo postaveno modernější zařízení, přistavěny sklepy a skončilo šenkování v mázhauzech jednotlivých domu či jejich sklípcích. Se svolením rady byly zřízeny měšťanské šenkovny ve městě i na předměstí. Byl též konečně jmenován i sládek či vedoucí pivovaru (Braumeister), který od obce dostával nevelký plat a mohl užívat byt ve sladovně.