Pivovarnictví v Mladé Boleslavi

Mladoboleslavští právováreční měšťané se již koncem 18. století sdružili do spolku, jehož cílem bylo společné podnikání a především výstavba většího podniku, který by nahradil zanikající „domácí“ varny. Peněz se však nedostávalo, rozsáhlý požár v roce 1779 navíc zničil již rozestavěnou budovu téměř do základu. Původní záměr se tak podařilo uskutečnit až v roce 1822, kdy na Školním (dnes Komenského) náměstí vyrostl poměrně rozsáhlý objekt a byla konečně zahájena výroba piva.

Podílelo se na ní ve vlastní režii celkem 539 měšťanů, od poloviny 19. století se však ukázalo, že bude výhodnější provoz přenechat věci znalým nájemcům. Kromě vlastní činže bývala součástí nájmu také „pivní dávka“, odváděná všem podílníkům a samostatně také mladoboleslavskému děkanovi. Zprvu úspěšný pivovar již koncem 19. století nestačil rostoucí konkurenci, budovy i výrobní zařízení nenávratně zastaraly a chátraly. Po roce 1850 byla produkce v novém provozu přenechána nájemcům, ani to však dlouhodobě upadající výrobu nezachránilo. Nezbylo než přistoupit k prodeji. Novým majitelem areálu se roku 1897 stal sládek Josef Křikava z Kutné Hory, který spolu se svým synem Vladimírem neprodleně zahájil rekonstrukci budovy. Brzy se však ukázalo, že všestranně výhodnější bude stavba zcela nového podniku. V původním objektu zůstala posléze jen pivovarská restaurace, zatímco jeho větší část byla zbourána a ve zbývajících prostorách bylo po roce 1918 zřízeno oblíbené kino „Jas“. Poválečné demolice ve městě postihly i prostor mezi ulicemi Masná a Pivovarská. Nejprve zmizely bývalé masné krámy, v nichž pak měli své sídlo sokolové, později byl zbourán starý pivovar s restaurací a prvním biografem (Život, později Jas), na jehož místě na zasypaných sklepech je dnes parkoviště.

V letech 1898-1899 vyrostl na pozemku na Celně zcela nový pivovar, využívající kvalitní vodu z pramene zvaný Libuše, vybavený nejmodernějším zařízením od pražské firmy Ringhoffer. Při stavbě, resp. už při jejím schvalování, vyvstal dosti kuriózní problém. Staveniště se nacházelo nedaleko od areálu zeměpanských kasáren, jehož součástí bylo také skladiště střelného prachu, a vojenský erár zprvu podmiňoval svůj souhlas s výstavbou pivovaru poskytnutím náhradních prostor a dokonce i úhradou veškerých nákladů na přemístění prachárny. Rozum však nakonec zvítězil nad vojenským myšlením a stavba mohla nerušeně dospět ke kolaudaci v březnu 1899.

Pivo z Křikavova pivovaru, jehož výstav brzy vzrostl až na 20 000 hl. ročně, se stalo v dalších desetiletích skutečným pojmem a mnoho hostinců v Mladé Boleslavi i v okolí se chlubilo tím, že jej má na čepu. K jeho distribuci sloužila i řada filiálních skladišť, mj. i v domě č.p. 15/III na Vinici. Prodejem produktů Křikavova pivovaru se zabývalo smluvně několik obchodníků v Mladé Boleslavi a Sukoradech. V roce 1909 převzal firmu Vladimír Křikava a úspěšně ji dovedl až do poloviny 20. let. Poté byl podnik transformován na „rodinnou“ společnost s ručením omezeným, kde rozhodující podíly drželi Křikavova manželka Ludmila, jeho stejnojmenná dcera spolu se svým manželem Antonínem Šemberou a také syn Ivan Křikava. Provozním ředitelem zůstal až do zestátnění v roce 1949 Antonín Šembera, vzdělaný a dlouholetou praxí v oboru protřelý odborník. 1899 – 1949; 25 000 hl.

Pivovar byl 1.1.1948 znárodněn Vyhláškou ministryně výživy ze dne 21.6.1949 o znárodnění některých průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském Podle § 1, odst. 3 zákona ze dne 28.4.1948, č. 115 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském.