Akciový pivovar Dalešice

 

   fotogalerie

   etikety

adresa: Dalešice 71, 675 54

www.pivovar-dalesice.cz

e-mail: info@pivovar-dalesice.cz

   Základní sortiment:

* Dalešická 11° světlý ležák
* Májový ležák 13° světlý speciální ležák
* Fledermaus 13° tmavý speciální ležák
* Kouřící Králík polotmavý ležák 12%


Na čepu a v prodeji bylo:

  • V říjnu 2021 v nabídce Chmelnice 12 %, světlý prémiový ležák uvařený s čerstvým ŽPČ z Tršické oblasti.
  • První pivní novinka roku 2018 – Tadeáš, světlý speciál 14 %. Už 9.2.2018, při příležitosti masopustní zabíjačky, vyvalili první sud. Tadeáš bylo pivo výrazné ušlechtilé hořkosti po čtyřech odrůdách českého chmele, které vděčilo za svou harmonickou chuť dlouhému ležení v historickém sklepě pivovaru. Speciální světlé pivo bylo pojmenované na počest Tadeáše Hájka z Hájku (1525–1600).
  • V lednu 2018 opět na čepu Bock Barrique 16 %. Alkohol: 6,8 % Chmely: Žatecký poloraný červeňák, Sládek, Premiant. Slady: mnichovský, moravský, vídeňský.
  • V prosinci 2017 na čepu Bock 16%. Speciální spodně kvašené silné v chuti výrazně sladové pivo vyvážené jemnou hořkostí.
  • Dne 19. 8. 2002 byla uvařena první várka v historii současného provozu Dalešického pivovaru a na oslavu patnáctiletého výročí této události uvařili Bohemie 12% – jubilejní ležák. Byl to světlý ležák, pro jehož chmelení vybrali pouze českou odrůdu chmele Bohemie. Dochmelení za studena v ležáckém sklepě zvýraznilo její jedinečné chmelově kořeněné aroma a chuť. Obsah alkoholu: 5% obj.
  • Dne 2.5.2017 na čepu novinka – Dallas – American Lager. Díky světlému sladu a třem americkým aromatickým odrůdám chmele, které pro Dallas použili, vyniklo v pivu aroma citrusů s nádechem tropického ovoce a výraznější hořkost vyvážená sladovým tělem. Chmely Chinook, Citra, Amarillo. Obsah alkoholu: 5 % obj.
  • V lednu 2017 na čepu Bock barrique – světlý speciál 16%. Na zahřátí těla i ducha v mrazivých lednových dnech sládci uvařili Bock barrique 16%, který nechali uležet na speciálně vypáleném dubovém dřevě, čímž získal navíc jemné vanilkové aroma a chuť.
  • Na konec roku 2016 opět uvařili něco pro zahřátí těla a ducha v chladných zimních večerech – Bock světlý speciál 16 %.
  • Od 29.10.2016 nový speciál na čepu v Pivovarské restauraci. Byla to světlá dvanáctka Věrtel. Speciální várka byla uvařena z čerstvě sklizeného hlávkového chmele ze žatecké oblasti. Alk.: 5,0 %.
  • Od 13.5.2016 šlo ochutnat speciální várku výčepního piva Osvald (alk.: 3.8 %).
  • Dne 14.4.2016 v pivovarské restauraci narazili nový speciál – Wiener. Šlo o dvanáctistupňový ležák vídeňského typu s 4,8 % alkoholu.
  • Před Vánoci 2015 uvařili nový speciál MedMen 15 %.
  • Pivovar vyrobil v roce 2015 sedm a půl tisíci hektolitrů piva, což bylo o tisíc hektolitrů víc než v roce 2014. Ve spotřebě vedla Dalešická jedenáctka, té se vyrobilo 80 %, Dalešická májová třináctka si ukrujila 13 % z výroby. Černého piva Fledermaus se v roce 2015 vyrobilo 300 hl z celkové roční výroby piva. Zbývajících 225 hektolitrů roční produkce připadlo na příležitostná piva jako byly vídeňský ležák Wiener, extra hořký ležák Anton Dreher, polotmavý ležák Kouřící králík a světlý šestnácti stupňový speciál Bock. Velkou investicí roku 2015 byla nová myčka sudů a stáčecí stroj piva do sudů. V roce 2015 přibylo dalších deset nových restaurací, které čepovaly Dalešické pivo. Velký zájem turistů, cyklistů a návštěvníků pivovaru o stáčená piva přiměl pivovar ke stáčení piva do skleněných lahví.
  • Ke svatomartinské huse uvařil zdejší sládek pivo Bock speciál 16 %. Na čepu byl od 5.11.2015.

Starší info:
Postřižiny – jeden z neslavnějších českých filmů osmdesátých let je spojen s pivovarem v Dalešicích na Třebíčsku. Právě zde šplhala Magda Vášáryová s Jaromírem Hanzlíkem na komín, zde zasedala a hodovala správní rada s Rudolfem Hrušínským v čele. To však byly na dlouhou dobu poslední světlé chvíle v bohaté minulosti pivovaru, kde se vařilo pivo už od poloviny devatenáctého století. Po odchodu filmařů objekt chátral, až zbyly jen ruiny. Do renovace se pustili noví vlastníci na začátku roku 2001. „V září bychom chtěli uvařit první zkušební várku piva. Rekonstrukci pivovaru bereme jako hobby. Inspirovali jsme se Postřižinami. Je to kultovní film,“ vysvětlil čtyřiatřicetiletý Petr Řehořka, jeden ze tří nových spoluvlastníků pivovaru. První zmínky o zdejším pivovaru jsou ze 14. století. Největší rozmach však začal po roce 1870, kdy panství koupil baron Anton Dreher. Jeho jméno je spojeno s takovými pivovary, jako je Schwechat u Vídně nebo pivovar v Žatci. Dreher zde zavedl na tehdejší dobu řadu technických novinek. Pivovar, kde se v 70. letech 20.stol. uvařilo na třicet tisíc hektolitrů piva ročně, doplatil na centralizaci výroby v národních podnicích. Poslední pivo se podle Řehořky vařilo v Dalešicích v roce 1977. Budovy původně ve vlastnictví Jihomoravských pivovarů n.p. se staly majetkem tehdejšího Místního národního výboru. „Potom tady byl nějaký sklad,“ přiblížil spolumajitel. Až o tři roky později se stal pivovar slavným. „Přijeli technici, kteří celý objekt připravili pro natáčení Postřižin. Plátnem zakrývali oprýskanou omítku, celé to nablýskali,“ vzpomínal místní obyvatel Rudolf Špaček, který natáčení před jedenadvaceti lety bedlivě sledoval. V roce 1982 ředitel Jihomoravských pivovarů Václav Potěšil uvedl, že sice objekty měly sloužit pro potřeby rekreace zaměstnanců či vybudování kanceláří, ale záměry se ukázaly jako nereálné. Proto se veškeré budovy i pozemky převedly na tehdejší místní národní výbor. Záměr zněl vybudovat v objektu kanceláře a provozní prostory pro potřeby společensko politických akcí provozovaných obcí Dalešice. V roce 1986 však žádal místní národní výbor o bezplatný převod na Jednotné zemědělské družstvo 9. květen v Hrotovicích. Její představitelé měli zájem obnovit v pivovaru vaření piva (se záměrem zásobovat dnešní Sporthotel v té době opravovaný v Hrotovicích), ale jejich projekt se kvůli závratným finančním nákladům nikdy neuskutečnil. V roce 1991 členská schůze Zemědělského družstva odsouhlasila prodej areálu společnosti DORS s. r. o. Brno za téměř tři miliony korun. Ta poskytla objekt jako zástavu Pragobance Praha ve výši 70 miliónů korun. Společnost pouze dokázala provést některé demoliční práce, nakonec byla zlikvidována a nikomu nic nezaplatila. Dalších šest let objekt chátral a nakonec jej před třemi roky v dražbě získala třebíčská firma Archatt Památky s.r.o. Ředitel Petr Řehořka vzpomínal, že v první fázi si s budovami nevěděli rady. Uvažovalo se zde o vybudování bytů či Domu s pečovatelskou službou. Musely být opraveny sklepy, krovy, přípojka vody, kanalizace, plynu i elektřiny. Okolní pozemky pronajala obec. Přestože původní výrobní prostory nesly známky nešetrného zacházení, byl Řehořka optimistou. „Orientujeme se na opravy památek. Snažíme se zachovat ráz pivovaru. Jsou zde technické skvosty – původní varna s kotlem z roku 1870, parní stroj, parní výtah. Objekt není památkově chráněn a rádi bychom ho nechali zapsat jako památku, obnovili průmyslovou část a zařídili technické muzeum. Požádáme o grant,“ popsal záměr mladý muž a dodal: „Přemýšlíme i o možnosti umístit sem voskové figuríny herců z filmu.“ Přitom ukazoval, kterým směrem se práce ubírají. „Tady v patře byl sládkův byt. Snažíme se ho upravit tak, aby zůstala zachována jeho podoba. Bude to byt správce. Ve filmu bylo v obývacím pokoji točeno zasedání správní rady pivovaru. Tady také proběhla zabijačka,“ zastavil se Řehořka uprostřed velké místnosti. S ní sousedí horní humno. „V těchto prostorách by mohl být penziónek s několika pokoji.“ Přízemní část tvořil klenutý sklep a dolní humno. „Přes zimu bychom tady rádi udělali pivovarskou hospodou a taneční sálek,“ doplnil spolumajitel Petr Řehořka. Kdo zná film, hledá ve vsi nejprve komín. Ten, na kterém v Postřižinách skotačí Vášáryová s Hanzlíkem. „Každý pivovar měl dva komíny. Jeden na černý dým, druhý na bílý. Tady se zachovaly oba,“ zaklonil se Řehořka, aby zkontroloval, zda jsou na svém místě čapí hnízdo na pravém a korouhev na levém komíně. „Komíny ještě opravíme,“ podotkl Řehořka. „Na komín, ten napravo, lezla kaskadérka. Hercům postavili asi metrovou maketu na rovnou střechu JZD,“ prozradil trik Rudolf Špaček. Celá rekonstrukce trvala několik let. První etapa skončila, jakmile pivní mok svlažil hrdla. „Počítáme, že v září slavnostně otevřeme. Rádi bychom pozvali filmový štáb, herce i režiséra,“ prozradil Řehořka, který nepočítal s žádným horentním ziskem. „Snad na sebe provoz vydělá. Pokud bych chtěl zbohatnout, tak to se dají peníze vydělat elegantněji a rychleji. Šli jsme do toho kvůli filmu. Kdyby byl pivovar bez tohoto renomé, asi bychom ho nekoupili,“ připustil Řehořka. „Získali jsme ho v dražbě. Vlastně až napotřetí. Do prvních dvou dražeb jsme ani nešli, přestože se nás snažil místní starosta zlomit. První plány na využití byly úplně jiné. Zhruba rok jsme řešili, co s tím. Objekt byl v hrozném stavu, co se dalo rozkrást, to zmizelo. Nebyly střechy, okna,“ popsal stav spolumajitel. „Bývali tam bezdomovci, pak různé party,“ potvrdil Rudolf Špaček. „Dohodli jsme se, že obnovíme výrobu piva a postavíme to celé na Postřižinách. Jde o turistickou atrakci,“ konstatoval Řehořka s tím, že dalešické pivo bude vařeno tradiční českou metodou. „Jde o otevřený vrchní kvas,“ zdůraznil. Tomu odpovídalo uspořádání v už zrenovované části objektu. „Ve sklepech, kde je teplota tři stupně nad nulou, jsou otevřené kádě, ve kterých pivo kvasí. Máme 26 ležáckých tanků, kapacita jednoho je 1,3 hektolitru. Budeme malinký pivovar se sudovým pivem. Maximum je deset tisíc hektolitrů ročně, tak pro patnáct dvacet hospod.“ A jakou mělo mít pivo značku? „Chtěli jsme značku Pepin a Francin, jenže ty už jsou zaregistrované. Musíme se dohodnout,“ řekl Řehořka. Provoz měl být zahájen 28.září 2001, kdy měl být zhotoven přetisk na posledních dalešických etiketách.

Stav stavebních úprav zdejšího pivovaru byl dne 4.dubna 2002 předmětem předkolaudačního jednání. Petr Řehořka, ředitel firmy Archatt, která chátrající objekt, zakoupila a investovala nyní zejména do instalace technologie na vaření piva, připomněl, že vlastní kolaudace závisí právě na tomto jednání, zda se vyskytnou při prohlídce závažnější závady. “ Přesto předpokládám, že vlastní kolaudace proběhne asi o čtrnáct dní později. Problémy jsme měli zejména s technologií, “ upozornil. Podotkl, že provozovatel již začal zčásti zkoušet zařízení, které by po více než dvaceti letech mělo opět na Třebíčsko přivést dalešické pivo, ale vše se zatím nacházelo v rovině prvních krůčků. Představitelé firmy předpokládali, že již v roce 2001 zahájí první zkušební výstav piva. Petr Řehořka však uvedl, že všechno pozdržela firma, která měla na starost zabudování technologie. Proto museli majitelé přistoupit k rozhodnému kroku a s firmou, která nedodržovala dojednané závazky, rozvázat smlouvu a na její místo nastoupila firma nová. „Bohužel se nám nepodaří náš záměr, abychom již v letošním roce ochutnali první dalešické pivo, ale pevně věřím, že již na počátku roku následujícího se nám podaří uvést linku do provozu a zahájit zkušební výrobu. Myslím si, že všichni pivaři nejen z třebíčského okresu se již na to těší, “ usmíval v prosinci 2001 se Řehořka.
Petropavlovská pouť se uskutečnila v Dalešicích dne 29.června 2002. Tentokrát ji zpestřil Den otevřených dveří tamního pivovaru, ve kterém třebíčská firma počítala v nejbližších týdnech se znovuzavedením výroby piva. Tím se obnovil první a určitě jediný pivovar na Třebíčsku, protože v oblasti v minulosti režim úspěšně tato zařízení zlikvidoval. Během prohlídky došlo k prvnímu menšímu výstavu piva zatím v omezené míře, první oficiální výstav byl však doslova na spadnutí a obyvatelé Dalešicka i ze vzdálenějších oblastí stejně jako provozovatelé se již nemohli dočkat. Tím však celá přestavba pivovaru nekončila. Během několika let by se měl stát kulturním centrem oblasti, což podporoval také starosta Jaroslav Zadražil.
Do pivovaru se přišlo podívat několik stovek lidí. Od nejmenších ještě v kočárku, přes mládež až po pamětníky zdejšího Dalešického ležáku, plněného do typických skleněných lahví s keramickým uzávěrem. Mezi pamětníky patřil i pan Bohumil Krejča, který v pivovaru pracoval třicet let. Tento čtyřiasedmdesátiletý vitální pán si rád vzpomínal na týden natáčení Postřižin v květnu 1980, hlavně pak na známou filmovou scénu, ve které se Magda Vašáryová koupe. „Točilo se v noci a já jsem pomáhal s přípravou scény. Při jednom záběru však spadla do kádě petrolejka, paní Vašáryová se ulekla a vyskočila z kádě ven,“ vzpomínal Bohumil Krejča s úsměvem. Jemu pak nezbylo, než celou káď důkladně vyprázdnit a vymýt, aby se mohlo v natáčení pokračovat.
Přestože se s výrobou piva v Dalešicích počítalo už na podzim 2001, rozsáhlá rekonstrukce celého pivovarnického komplexu se protáhla. „Vaření piva je reálné letos na podzim. Varna i sklepy se zařízením jsou připraveny,“ uvedl v červenci 2002 jeden ze spolumajitelů pivovaru Petr Řehořka, podle něhož pokračovaly práce na dalších částech. „Postupně doděláme hospůdku a penzion,“ upřesnil Řehořka. Dalešický starosta Jaroslav Zadražil ruch v objektu sledoval průběžně. „Současní majitelé udělali hodně. Pivovar byl v dezolátním stavu. Předchozí vlastník ho využil jako zástavu pro získání úvěru. Areál byl nebezpečný, chodily si tam hrát děti,“ přiblížil starosta. Podle starosty měla obec se současnými majiteli dobré vztahy. „Pokud se naplní plány, určitě to obci prospěje. Zvýší se turistický ruch,“ podotkl Zadražil. Majitelé měli v úmyslu zřídit v areálu také muzeum pivovarnictví. „Na muzeum je příslib dotace z programu Phare. Příjemcem dotace bude obec, které jednu budovu s prostorem pro muzeum pronajmeme,“ konstatoval Řehořka s tím, že muzeum by mělo být zprovozněno v květnu 2003. „To je podmínka získání dotace,“ doplnil Řehořka. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Toto rčení si vzali k srdci nezávisle na sobě správce a sládek pivovaru v Dalešicích. Oba pánové a pes Pepin jsou jedinými stálými obyvateli pivovarnického komplexu. Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Betáš opustil v září 2001 místo správce počítačové sítě, aby se stal správcem pivovaru. Mladý sládek Jiří Kotýnek je v pivovaru teprve měsíc. „Vystudoval jsem obor výroba a vaření piva na pražské střední potravinářské škole. V Praze nabídka místa v malém pivovaru nebyla, proto jsem odešel do Dalešic,“ řekl v červenci 2002 pětadvacetiletý Kotýnek. Prý mu ruch velkoměsta nechyběl. „Vůbec jsem netušil, že se film Postřižiny točil přímo tady. Většina lidí si myslí, že to bylo v Nymburku. Byl jsem příjemně překvapený,“ vykládal sládek a odemkl svůj byt v zrekonstruované části komplexu. „Byt je udělaný podle filmu. Má to něco do sebe,“ podotkl Jiří Kotýnek, který se omlouval, že ještě nemá zařízení. „Postupně si byt vybavím. Je tady pohoda, klid,“ komentoval pohled z okna do rozlehlé zahrady, kde se konala filmová zabíjačka. Vedle bytu byl rozlehlý půdní prostor. „Zde by měl být penzion,“ upozornil sládek. Přes chodbu byla navíc další velká místnost laděná do modra. „To bude zasedací místnost. Když přijedou lidé z jiných pivovarů, tak ji využijeme.“ Oba muži i pes Pepin se zatím dělili rovným dílem o veškeré povinnosti. „Jsme dobrý pracovní kolektiv. Máme společného koníčka, pochopitelně pivo,“ rozesmál se správce Betáš. Ten žil v domečku za varnou piva. Sládek Kotýnek dodal o něco vážněji: „Sportujeme, jezdíme na kole. Večer se tady scházejí místní sousedi. Posedíme s nimi, popovídáme si.“ Černý kříženec Pepin se sice v nejmenším nepodobal filmovému strýci Pepinovi v podání Jaromíra Hanzlíka, ale to prý nikomu nevadilo. Jeho úloha nebyla ještě vyhraněná – nešplhal po komínech, nevrčel a nekousal. „Pepin je ještě štěně. Vyroste z něho správný pivovarnický pes,“ byl přesvědčený správce. Co z pivovarnického řemesla psa naučí, to však správce neprozradil. „Pracujeme na tom, aby se stavebně i organizačně povedlo dovést záměr k cíli. Zdejší region má turistický potenciál,“ nastínil plány správce Betáš nad fotografiemi, které mapovaly poslední dva roky úprav. Nejdůležitější část – varna piva – byla hotová. „Vařili jsme vodu, abychom vyzkoušeli účinnost kotlů,“ prohodil správce. „Teď zkouším chlazení. Až začnu vařit pivo, musí všechno perfektně fungovat,“ ukázal přístroje ve varně sládek. Dalešické pivo zatím ještě nemělo název. „O tom rozhodnou majitelé,“ mínil Jaroslav Betáš a odešel rozsvítit do sklepa. Tam byly spilky, ve kterých pivo vykvasí a čtyřiadvacet ležáckých tanků, odkud se bude mok stáčet do sudů. „Budeme mít klasickou výrobu, žádné urychlování. Zásobili bychom jen okolí a možná pár hospod ve větších městech,“ shrnul představy o budoucnosti nový sládek pivovaru z Postřižin Jiří Kotýnek.
První pokusné várky se rozhodli majitelé pivovaru uskutečnit 19.srpna 2002 odpoledne a během dalšího dne. Po zkušebních testech, kdy se podařilo vyzkoušet veškerá zařízení, se jednalo o várky, které měly za cíl vyzkoušet si technologii a zjistit, jaký poměr surovin se stane pro dalešické pivo nejoptimálnější. První várku okusil pouze úzký okruh příznivců zlatého moku za měsíc.
Pivovar bral vodu z vlastní studny 25 hluboké, kvasnice z poličského pivovaru, slad z Rajhradu, chmel používal žatecký červeňák (lístkový). Kapacita varny byla 6 000 hl ročně, kapacita spilky byla 4 500 hl ročně.
Sládek Jiří Kotýnek v září 2002 konstatoval, že na trh se již v nejbližších týdnech dostane pivo v hodnotě 12 a 10 stupňů. Národní mok, na rozdíl jiných podobných produktů, nemínili výrobci chemicky upravovat a proto poskytnou náročnému tuzemskému spotřebiteli tu nejlepší kvalitu. Právě probíhalo testování prvních vzorků. „V žádném případě nemíníme první dávku uspěchat, protože si všichni přejeme, aby první pivo patřilo k těm nejkvalitnějším na našem trhu,“přiznal Kotýnek. „Chceme vyrábět pivo podle tradičních receptur a věříme, že přispěje k zájmu zákazníků,“vysvětlil. Velice jej potěšilo, že se v objektu nacházely původní nádoby, které připomínají původní výrobu piva v dávné i nedávné minulosti.
Řehořka upozornil, že se již stavělo informační centrum u vstupní brány a prostorách, kde spala pivovarská chasa, vznikly dvě menší expozice. Jedna by se měla zaměřit na filmy Jiřího Menzela, který pivovar proslavil při natáčení filmu Postřižiny. Druhá by měla zmapovat historii pivovarnictví na Třebíčsku. Firma plánovala opravit i hlavní budovu s cílem vytvořit zde muzeum rakousko- uherského pivovarnictví, což podpořil program PHARE Evropské unie, byť v menší míře než v žádosti.
Po pětadvaceti dlouhých letech mohli návštěvníci poprvé ochutnat dne 6.října 2002 pivo uvařené na nové lince. První pivo v pivovaru ochutnalo několik desítek lidí. Zálibně se shlíželi ve sklenicích a labužnicky upíjeli desítku. Dvanáctka ještě zrála. Sládek Jiří Kotýnek se radoval, že pěnivý mok, vyrobený a natočený jeho rukou, hostům chutnal. Po dvoře pobíhal zvědavý Pepin, ale tentokrát ne ve filmové podobě Jaromíra Hanzlíka, ale psa, který si každého návštěvníka zvědavě prohlédl. Také jeho zcela jistě těšilo, že pivovar opět ožil. „Je to prima, že opět máme na Třebíčsku fungující pivovar,“pravil jeden z mnoha návštěvníků a mocnými doušky vyprázdnil sklenici. Z objektu by se v budoucnu mělo stát centrum nejen výroby piva, ale místem, kde se lidé pobaví. Také se seznámí s historií filmů Jiřího Menzela a pivovarnictvím za Rakousko- Uherska.
Po prvních ochutnávkách přímo v pivovaru mohli první týden v listopadu 2002 hosté ve čtyřech provozovnách na Třebíčsku a okolí ochutnat pivo vyrobené po pětadvaceti letech. Po čtvrt století tedy opět teklo z píp pivo vyrobené na Třebíčsku. Znalci ochutnali pěnivý mok v restauracích v Dalešicích, v Koněšíně, ve Studenci a ve známém třebíčském klubu „B“. Pivo proniklo i mimo okres a zpestřilo nabídku v hospůdce u vysokoškolských kolejí pod Palackého vrchem v Brně. Ředitel firmy Archatt Petr Řehořka konstatoval, že se při návštěvě výčepů setkal převážně s kladnou odezvou. „Chápu, že některým konzumentům se dalešické pivo třeba zdálo hořké, ale to záleží na zvyku,“poznamenal. Někteří pivaři se prý po třech kouscích vraceli ke své oblíbené, poněkud sladší značce, další u nového druhu piva již zůstali po celý večer a stali se jeho příznivci. Řehořka proto považoval rozjezd za úspěšný a hned vše zaklepal na dřevo. K odběru se již přihlásili další dvě restaurace v Brně a také tři provozovny v okolí Dalešic.
Obnovení výroby piva v dalešickém areálu patřila k největším událostem roku 2002 na okrese Třebíč. Informace z pivovaru zajímaly i ty, kteří pivu příliš neholdují, protože jen málokdo se mohl “ pochlubit“, že neviděl film Jiřího Menzela Postřižiny, natočeného podle literární předlohy Bohumila Hrabala. Na podzim roku 2002 se pivo dostalo opět do restaurací a změřilo svoje síly s tradičními značkami. Dostalo se mu obdivu, ale někteří lidé se netajili rozpaky. Chvála však většinou vítězila. Mezi znalce piva, tedy nikoli mezi pivaře, určitě patřil Zdeněk Hobza, předseda třebíčského klubu ETTA, jehož členové se zabývali sběratelstvím pivních suvenýrů. První várky piva považoval Hobza za zcela výjimečné svou nahořklou chutí. Připomněl, že jako u každého produktů záleží na zvyku konzumentů. V regionu se většinou tak hořká piva nečepovaly. “ Nedávno jsem však byl v jedné restauraci v Třebíči, kde se dalešické pivo čepuje, a měli zde kvasničák a ten se mně už tak hořký nezdál,“ upozornil na změnu chuti. To kvalitě neuškodilo. Hobzovi se také zdálo, že pivo zřejmě po přibarvení také ztmavlo. “ My na žlutá piva, jak to dělají naši sousedé v Rakousku či Německu, nejsme zvyklí. Pamatuji, že dalešická piva se ještě před zrušením vždycky přibarvovala přírodní cestou, karamelem. To také snižovalo hořkost nápoje,“ hodnotil dále Hobza. Vzpomněl si opět na pivo před pětadvaceti lety, které prý přesto také mělo hořčí chuť než jiné produkty. Za přínos považoval, že se pivo nepasterizuje. “ A ten kvasničák z dalešického pivovaru má skutečně výbornou chuť a musí si na něm každý pochutnat. Víte, to je jako u vína burčák,“ usmál se na závěr Zdeněk Hobza.
V květnu 2003 pivovar vozil své pivo už jen na Třebíčko. O plnění do lahví vedení neuvažovalo. Na letní měsíce roku 2003 plánovali otevření restaurace v areálu pivovaru.
Tři dny před zahájením referenda o vstupu ČR do EU na jaře 2003 navštívil vedoucí delegace Evropské unie v ČR Ramiro Cibrián Vysočinu. Jedním z míst, kam zamířily jeho kroky, byl i pivovar v Dalešicích, který byl obnovován mimo jiné i z peněz Evropské unie, konkrétně z programu Phare. Ramira Cibriána přivítal půllitrem dalešické dvanáctky jeden z majitelů pivovaru Petr Řehořka.
Premiéru na velké akci si pivovar odbyl na VIII. ročníku Třebíčských pivních slavnostech 23.-24.května 2003.
Dotaci z programu Phare z EU obdržel pivovar k vybudování kulturního centra se zaměřením na historickou techniku při vaření piva. Mělo by zde také vzniknout muzeum připomínající natáčení populárního filmu Postřižiny. Dotace z EU činila 1,7 milionu korun, náklady na přestavbu objektu v roce 2003 se předpokládaly ve výši 6,2 milionu korun.
Muzeum rakousko-uherského pivovarnictví mohli lidé poprvé navštívit v pivovaru dne 28. června 2003. Dobové technické vybavení včetně varny, parního stroje a sladovnické věže, expozici mapující historii obce i pivovaru a originální kostýmy ze slavného filmu zhlédly 2 000 návštěvníků. Davy lidí u několika výčepů i u vstupu do muzea potěšily především majitele, kteří areál několik let opravovali. „Jsme spokojení, ale také vyčerpaní,“ řekl spolumajitel Petr Řehořka. Podle něj se muselo ještě mnoho věcí dodělat a vylepšit. „Dokončit bychom to chtěli do dvou let,“ uzavřel.
Ceny piva v pivovarské restauraci byla v březnu 2004: světlá 11% za 15,- a světlou a tmavou (obojí kvasnicové) 13% za 20,- Kč.
V dubnu 2004 bylo možné dalešické pivo ochutnat i v Brně v hospůdce První linie ( 11° světlé za 21 Kč a 13° tmavé pivo za 29 Kč)
Pivovar zaznamenával na jaře 2004 stále větší výstav piva. „Máme z toho oprávněnou radost. Zásobujeme už čtyři hospody v Brně a návštěvníci velice kvalitu ocenili. Už se nám podařilo pivo celkem chuťově stabilizovat,“ řekl majitel třebíčské firmy Archatt. V roce 2004 majitelé předpokládali, že se v areálu uskuteční asi sedm až osm kulturních akcí. Např. projekt Horácké moře zaměřený na rozvoj okolí přehrady Řehořka. „Vím, že se záměr Horáckého moře zaobírá také rozvojem Dalešic včetně pivovaru. Zatím nás nikdo nekontaktoval. Pokud tak někdo učiní, rozhodně se nebudeme bránit spolupráci. Vím, že Dalešice vstoupily do mikroregionu Horácko,“ byl v obraze Řehořka.
Pivovar v roce 2003 uvařil 1500 hl světlého i tmavého piva. V roce 2004 počítal se zvýšením výstavu o dvě třetiny. Pivo se prodávalo jen v sudech, zatím ho odebíralo asi 15 hospod v okolních obcích, v Třebíči a také čtyři hospody v Brně. „Dá se říci, že skoro každý týden se přihlásí nějaká další,“uvedl v červnu 2004 majitel Řehořka. Hospody podle něj musely mít dobré sklepy, protože nepasterizované pivo se rychleji kazí. „Ale lidé mají konečně pivo, jak má být, a ne jako to od velkopivovarů,“ mínil.
Dalešická pouť se uskutečnila dne 26. června 2004 v areálu tamního pivovaru. Zahájení pořadatelé stanovili na 16. hodinu. Program uvedl populární Kolbábkova dechovka v čele s nestorem třebíčských muzikantů Stanislavem Kolbábkem. Od 19 hodin se mohli návštěvníci těšit na vystoupení oblíbené kapely Druhej dech.
Prohlídky muzea byly v Dalešicích v létě 2004 možné každý den kromě pondělí v čase od 10 do 16 hodin. Začínaly každou celou hodinu a trvaly 30 minut. Vstupné bylo 30 a 20 korun. Součástí letního programu v pivovaru byly i rozličné kulturní pořady.
Pivovar ožil v prosinci 2004 nefalšovanou zabíjačkou. Začalo se v deset hodin dopoledne. Odpoledne si lidé mohli přijít pro dobroty z pašíka, o něhož se postaral zkušený třebíčský řezník. Předvánoční atmosféru ještě doplnila koledami Dalešická dechovka. Pivovar se otevřel návštěvníkům v roce 2004 ještě jednou a to o silvestrovské noci.
Pivovar se trochu v nadsázce honosně označoval za nejmenšího producenta piva v republice. Dva tisíce hektolitrů, které tu ročně uvařili, se totiž rovnaly sotva denní produkci velkých pivovarů. Sice se pohybovali na hraně přežití, ale zato jsou na své pivo v Dalešicích patřičně pyšní. Skutečně ho vaří, kdežto o velkých konkurentech hovoří s náležitým despektem – ti pivo už prý jenom produkují. A stačí na to pouze tři lidé. „Po našem pivu vás hlava bolet nebude,“ řekl v únoru 2005 zdejší sládek Zdeněk Reska. V sedmnácti hospodách, ve kterých se točilo na počátku roku 2005 jejich pivo, si prý velmi pečlivě hlídali jeho kvalitu. „Vizitace se vždycky hodí. Často vlídně vysvětlujeme, že pivo se netočí ze štaflí, ale po skle,“ popisoval své starosti s výčepními sládek Reska. Protože není zdejší, ale až z Mostu, obsadil po Francinovi správcovský byt. Dalešice jsou malá víska s necelými šesti stovkami obyvatel. Přesto by se dalo skoro říci, že jsou pivařským rájem. Mají tu totiž tři hospody. Ve dvou se v roce 2005 točilo místní dalešické pivo, v té třetí znojemský Hostan. A schválně zkuste hádat, která z nich byla nejpopulárnější? Ano, správně. Ta třetí, do nevzhledné stavby z dob reálného socialismu chodili místní nejraději. Zřejmě skutečně platí, že doma není nikdo prorokem.
Zástupci menších výrobců si myslí, že malé pivovary výrabějí poctivější pivo. Stejného názoru byl i Marek Tichý z pivovaru v Dalešicích. „Spotřebitelé také hodně podléhají reklamě a už ani neví, jak má pořádné pivo chutnat a chtěli by, aby všechno chutnalo jako nějaká velká značka známá z televize,“ tvrdil v květnu 2005. Nicméně podle Tichého nebylo problém lidem jejich pivo nabízet. „Musí ho nejprve ochutnat, ale pak už nechtějí jiné,“ mínil Tichý. Právě Dalešice se umístily v tabulce prodeje piva v kraji Vysočina až na posledním místě. „V kraji prodáme asi patnáct set hektolitrů, hlavní část našeho prodeje totiž jde do Brna,“ řekl sládek pivovaru Zdeněk Reska.
Svatbu v restauraci pivovaru oslavili 9.července 2005 Dana Kudrnová z Hrotovic a David Marton z Kyjova. Oba si přáli, aby se obřad uskutečnil na památné zahradě, kde se odehrávají některé scény z filmu Postřižiny. Oltář tady vznikl při řezbářském sympóziu v roce 2004. Počasí jejich úmysl ale překazilo. Jitka Tichá, která v pivovaru bydlí a zajišťuje tady organizaci kulturních akcí, potvrdila, že na zahradě pivovaru už jedna svatba v roce 2005 proběhla. „Bylo to v době květu stromů a bylo to nádherné. Věřím, že se postupně najdou další páry, které si řeknou svoje ano právě tady,“poznamenala.
Řezbáři se sjeli se v srpnu 2005 do pivovaru na druhý ročník řezbářského sympozia. Majitelé každé léto zpestřovali návštěvníkům pobyt nejrůznějšími akcemi, oživujícími slavnou minulost. Řezbářský dýchánek k nim už patřil také. Tři řezbáři vytvářeli díla s motivem pivovarnictví a Postřižin. Vznikla zde například socha doktora, jehož hrál v Postřižinách Rudolf Hrušínský, kterak spí na lavičce. Dvě ze soch zůstaly přímo v areálu dvora, třetí umístili do přilehlého parčíku.
Zdeněk Resl do varny pivovaru nastoupil na podzim 2004 z Mostu. Tamní pivovar jeho majitelé vytunelovali a zavřeli. Na otázku, zda platí přísloví, kde se pivo vaří, tam se dobře daří, odpovídal jednoznačně kladně. Ve spojitosti s Dalešickým pivem to platí dvojnásob. „Jsem tady necelý rok, určitě bych neměnil,“tvrdil v srpnu 2005. Přestěhování z velkého města do bytu v areálu pivovaru, které se v létě 2005 uskutečnilo, mu nevadilo. „Na život na vesnici se těším,“podotl. Rodina se za ním ale chtěla přistěhovat až v době, kdy děti dokončí školu. Týkalo se to především dokončení střední školy u dcery. Zdeněk Resl se nebránil žádné recesi. „Už jsem si musel obléknout dobový kostým a nečinilo mně to žádné potíže,“usmíval se. Připadal si prý jako správce Francin. Přiznával, že si musel zvyknout zejména na menší varné nádoby. Technologii považoval za striktně českou bez dalších úprav. „Jako se pivo vaří tady, tak je vařili naši dědové a pradědové,“konstatoval diplomovaný sládek. Domníval se, že taková příprava piva vyžaduje více péče a znalostí řemesla. Na druhou stranu získával pivo naprosto speciální zvláštní chuť. „Dokonce i naši známí lékaři, kteří nám fandí, pití takového piva považují za zdraví prospěšné,“nabádal Resl. Zároveň dodal, že Dalešické pivo se stává lékem v umírněném množství. „Znám doktory, kteří tvrdí, že alkoholikem je už člověk, který si dá druhé pivo. Tak to jsem zásadně proti. Několik piv denně nikomu uškodit nemůže,“netajil svůj názor dalešický sládek Resl. Věřil, že v Dalešickém pivovaru dožije ve vzájemné pospolitosti s majiteli důchodu. „Nerad měním kabáty,“poznamenal lakonicky. Velikou radost měl také z toho, že ho dalešičtí obyvatelé bez problémů vzali mezi sebe.
Romantickou kulisu zrekonstruovaného pivovaru, vybral jako jedno z míst ke koncertu i Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského. Dne 25. srpna 2005 se zde uskutečnil tématický Postřižinský koncert. V podání uměleckého ředitele, pedagoga mistrovských pěveckých kurzů a tenoristy Petra Dvorského, kterého doprovodil klavírista Jozef Malík, zazněly v průběhu večera operetní árie. Ztratit by se v tomto večeru nemělo nic z poetické nálady filmu Postřižiny. Postřižinský koncert poctil svou účastí režisér filmu Jiří Menzel, hlavní představitelka Maryšky Magda Vášáryová a tehdy začínající, dnes proslulý herec Miroslav Donutil v připraveném večeru režiséra a scénáristy Rudolfa Chudoby. „Celý program bude uvádět a moderovat Miroslav Donutil. Nad pódium na improvizované plátno se budou promítat záběry z filmu a hosté budou vzpomínat na natáčení Postřižin,“ řekla Jitka Tichá, manželka spolumajitele pivovaru. O koncert byl mezi lidmi takový zájem, že vstupenky během tří týdnů od zahájení prodeje takřka zmizely z prodejních pultů.
Dalešický pivovar, oživlá kulisa z filmového zpracování Hrabalových Postřižin, přichystal pro návštěvníky zajímavé předvánoční rozptýlení. Nefalšovanou venkovskou zabíjačku. Čtvrtý ročník divácky i gurmánsky oblíbené tradice proběhl na dvoře pivovaru i v prostorách jeho restaurace v sobotu 17. prosince 2005. Informovala o tom Jitka Tichá z pořadatelského týmu. Příprava akce zahájila už před týdnem, kdy proběhla skutečná „zabíjačka“. Prasátko však na pivovarském dvoře na šrákách viset bude, slíbila Jitka Tichá. Smutný vepřův konec však návštěvníky nezkrušil, suroviny se přichystaly předem. Kuchaři diváky pod širým nebem zasvětili do příprav zabíjačkových specialit včetně neodmyslitelné polévky.
Na jarní dny roku 2006 připravil pivovar polotmavou dvanáctku Májový ležák.
V Brně se v první polovině roku 2006 objevily dva dalešické restauranty Zelená kočka a dalešické pivo nabízely další tři restaurace. Pivovar chtěl otevřít v Brně do konce roku 2006 ještě dvě hospody. „Zaručuje nám to, že budeme mít v restauraci jen naše pivo. Jinak bychom ve většině zařízení měli pouze nějaký podíl na nabídce,“ objasnil v srpnu 2006 sládek pivovaru Zdeněk Rezka.
V září 2006 pivovar vařil 11° světlý ležák filtrovaný i kvasnicový, 12° polotmavý ležák kvasnicový, 13° světlý speciál kvasnicový a 13° tmavý speciál kvasnicový.
Pivovar se specializoval na výrobu pouze sudového piva. Sortiment piva v prosinci 2006: 11% světlý ležák (ve filtrované i kvasnicové podobě), 12% polotmavý ležák (pouze kvasnicový), 13% světlý speciál (pouze kvasnicový) , 13% tmavý speciál (pouze kvasnicový). Dříve u příležitosti Velikonoc a Vánoc vařili polotmavou 12%, ovšem postupem času se tento ležák stal běžným pivem, které bylo dodáváno po celý rok.
Polotmavý dvanáctistupňový ležák rozšířil v létě 2006 nabídku pivovaru. Kromě něj se tam vařil jedenáctistupňový světlý ležák a tmavý a světlý třináctistupňový speciál. Všechna piva se expedovala jako kvasnicová, jedenáctistupňové světlé i jako filtrované. „Žádné další rozšiřování vaření piva už neplánujeme. I když by to za určitých okolností možné bylo,“ informoval v prosinci 2006 spolumajitel pivovaru Marek Tichý. Pivovar mohl za současné kapacity navýšit výrobu na pět tisíc hektolitrů piva ročně. „To je ale strop,“ konstatoval Tichý. Jeho manželka Jitka Tichá poznamenala, že prorazit na trh s novým specifickým pivem není vůbec jednoduché. „Lidé jsou zvyklí na průmyslově vyráběná piva. My nabízíme něco jiného,“ zdůraznila.
Na 17. ročníku slavností piva v Táboře v únoru 2007 obsadil pivovar třetí místo v kategorii Tmavé pivo z minipivovaru.
Přes pět let řídila Jaromíra Hanáčková kulturní zařízení čtyřicetitisícové Třebíče, Kviz. V prosinci 2006 dala pro neshody s radnicí výpověď a zakotvila od února 2007 coby šéfka pivovaru. „Jsem nesmírně spokojena,“ doslova sršela energií a zářila Hanáčková:
* Jak jste se k místu dostala?
Jeden ze spolumajitelů pivovaru se dozvěděl, že z Kvizu odcházím. Řekl mi, že mají výběrové řízení na ředitele pivovaru a ať se přihlásím. Vyhrála jsem.
* Vypadáte, že nelitujete. Ale přece jen, Kviz byl vaše dítě. Poprala jste se se ctí s obrovským nárůstem turistů, když se třebíčské památky dostaly na seznam UNESCO…
Ani trošku nelituji. Vztahy s třebíčskou radnicí, zřizovatelem Kvizu, byly čím dál horší. Místo podpory jsem měla klacky pod nohama. Jela jsem nadoraz, psychicky jsem byla vyčerpaná. Tady mám klid a pohodu.
* Co obnáší práce ředitelky pivovaru?
Dalešický pivovar je o kultuře, turismu. Což jsou oblasti, kterým rozumím. Zařídím informační centrum, půjčovnu kol. Navážu na zkušenosti z Třebíče. V létě zde budou kulturní akce, koncerty, řezbářské sympozium.
* Mluvíte sládkovi do výroby zdejšího piva?
Z pozice svojí funkce můžu mluvit do výroby. Určitě to však dělat nebudu, protože tomu nerozumím. Pivo mi moc chutná, ale to je vše. Mám vizi spojit turistické cíle v celém regionu. Dalešický pivovar není jen místní záležitost, má nadregionální význam. Turisté zde přespí, doporučíme jim návštěvu památek UNESCO v Třebíči, plavbu po přehradě, hrady i zámky v okolí, zajímavá místa.“

Kámen na kameni nezůstal na nádvoří pivovaru Slavný pivovar z filmových Postřižin totiž procházel značnou proměnou. Kutali tu řemeslníci i těžké stroje. Pivovar přitom byl známý nejen jako turistická atrakce, ale v posledních letech i díky kvalitnímu pivo. „Severní strana byla dobře o půl metru výš než jižní. Terén se srovná tak, aby nám nepadali návštěvníci ze židliček,“ objasnila v březnu 2007 ředitelka pivovaru Jaromíra Hanáčková, jež zde pracovala čtvrtý týden. Za tu dobu měla chod v malíčku. „Zaskočíme do varny piva. Náš pan sládek je hodně pořádkumilovný, ale jdeme,“ zaváhala jen na okamžik Hanáčková u čerstvě vytřené kachlíčkové podlahy ve varně. Kvůli rozkutanému zablácenému nádvoří se boty obalily blátivou kaší. Na vymydlených světlých dlaždicích zůstávaly nevábné ťápoty. Sládek Zdeněk Reska jen mávl rukou a začal ochotně povídat o tajích Dalešického piva. „Vaří se tu od srpna 2002. Já jsem tu druhý rok. Žiju přitom v Mostě, kam dojíždím na víkendy. Ale už bych neměnil, proto se do Dalešic hodlám přestěhovat,“ svěřoval se sládek, jak mu pivovar učaroval. „Je to maličký pivovar, kde si na pivo sáhnu. Výroba zdejšího piva je zcela podřízena Postřižinám. Nesmíme používat vůbec nic, co by bylo v rozporu s duchem Postřižin. Vyrábíme tak, jako se vyrábělo do roku 1920,“ prozradil Reska. Dalešičtí nepřimíchávali žádnou chemii. „Máme klasický postup bez úpravy, bez přísad. Naše pivo má takovou plnou chuť. Když se napijete, máte ho plnou pusu. Zájem o ně je velký. Zejména v Brně,“ líčil sládek a dodával: „Vaříme dva tisíce hektolitrů piva ročně. Třeba Prazdroj toto množství vyrobí za čtyři hodiny,“ usmíval se Reska. Varna byla v březnu 2007 jedinou částí, v níž se nehemžili dělníci. V traktu s pivovarskou hospodou voněla barva. Jak restauraci, tak sousední sál pro 180 lidí právě opustili malíři. Obrovský přízemní prostor ústil do zahrady, kde bude dětský koutek a letní posezení. Samotná hospoda se sálem měly unikátní klenbu. Před půldruhým stoletím sloužily tyto přízemní místnosti ke klíčení ječmene. Nad hospodou pak dělníci stavěli jednu hotelovou část. „Bývala tu pivovarská půda, kde se sušil ječmen. Hosté budou ubytování přímo v někdejším pivovaru,“ zmínila se Hanáčková, jež během řeči obratně zdolávala překážky. Pokoje byly zatím ve stádiu zrodu. Stěny i podlahy pokrývalo dřevo a z oken pokojů se naskýtá pohled na dalešický zámek. Na chodbě naproti pokojům byly veliké výklenky. „Ty budou prosklené. Hosté vyjdou z pokoje a rovnou se mohou koukat dolů do muzejní části. Je tam původní varna piva se sto padesát let starými stroji. Mimochodem, funkčními,“ komentovala Hanáčková. V zadní části chodby byl též plánován průhled, tentokrát do nové varny piva. „Ale pan sládek se brání. Nechce, aby ho lidé pozorovali. Já si myslím, že by to bylo nesmírně atraktivní. Uvidíme,“ hloubala Hanáčková. V této hotelové části nazývané A bylo ještě luxusní apartmá. Vzniklo z původního bytu sládka, v němž se točily Postřižiny s vybavením ve stylu filmu. Pod bytem se počítalo s recepcí a informačním centrem. Na druhé straně nádvoří, nad výčepem bylo levnější ubytování. Hotel měl být hotov v květnu 2007. „Náklady činí patnáct milionů korun. Majitelé získali přes sedm milionů z evropského fondu,“ poznamenala Hanáčková.
Teplé jaro roku 2007 pivovaru prospělo. „Jen v dubnu jsme se dostali přes deset procent loňského výstavu,“ řekla v červnu 2007 ředitelka zařízení Jaromíra Hanáčková.
Dalesice „Poptávka se zvýšila, pije se víc,“ odpověděla v červenci 2007 Věra Čechová. Pivovar usiloval o to, aby přes letní sezonu uspokojil všechny odběratele. „Před pivovarskou restaurací máme i zahrádku, která bývá pravidelně obsazená. Jezdí sem spousta cyklistů a turistů a ti si návštěvu pivovaru spojují s projížďkou parníkem po dalešické přehradě,“ dodala Čechová.
Kdo by si nepamatoval onu slavnou scénu z filmu Postřižiny. Paní správcová Magda Vášáryová přijede na kole s ostříhanými vlasy. Její muž Jiří Schmitzer ji za to vyplatí hadičkou od pumpičky přes nohavičkové kalhotky. A právě takové spodní prádlo začal prodávat pivovar, kde se film natáčel. Která žena by se zlobila, když jí coby omluvenku za „pivní“ dovádění v pivovaru předáte takový dárek. A právě na to vsadila šéfka pivovaru Jaromíra Hanáčková. „Potřebovali jsme nějaký dárkový předmět. Chtěla jsem něco originálního. Vždyť různé hrnečky, pivní sklenice, přívěsky na klíče nabízí každý. Náš pivovar je založen na Postřižinách. Máme tu předměty z filmu, postřižinské apartmá i originál kalhotek. Tak se zrodil nápad,“ líčila v září 2007 Hanáčková s tím, že pivo pijí hlavně muži. Hledala tedy něco, co upoutá také ženy. Kalhotky byly přesnou kopií těch filmových. „Jednak je mohou použít pánové jako omluvenku, že se třeba zapomněli v pivovarské restauraci. A ženu určitě potěší suvenýr, určený jen jí,“ dumala Hanáčková a rozbalovala přitom jeden balíček s kalhotkami. Kalhotky byly pěkné, materiál luxusní. Satén kůži doslova polaskal. Hanáčková považovala spodní kalhotky za stěžejní propagační předmět. Lidé by na ně měli pohlížet se špetkou lechtivého humoru. Ten k postřižinskému pivovaru patřil. „O kalhotky je zájem. Zatím jsme prodali asi patnáct kousků. Právě máme objednávku na šedesát kusů. Je to od firmy, která u nás bude mít školení. Pro svoje zaměstnankyně chce vedení kalhotky jako dárek. My teď dáváme dohromady velikosti těchto žen,“ smála se Hanáčková. Prozradila, že kalhotky jsou k mání za 250 korun. Jelikož kalhotky spatřily světlo světa teprve nedávno, ke konci hlavní letní sezony, budou tahákem i v té další. Hanáčková slibovala, že k nim časem přibude ještě něco dalšího úderného.
Pivovar v říjnu 2007 termín a výši zdražení svého piva neznal. „Rozhodne o tom správní rada na svém setkání,“ zdůvodnila ředitelka Jaromíra Hanáčková.
K poslednímu listopadu 2007 odešlaz postu šéfky pivovaru Jaromíra Hanáčková. „Končím z osobních důvodů,“ uvedla. Pivovar řídila od jara 2007. Mimo jiné zavedla prohlídky současné varny piva, o něž byl velký zájem.
Pivovar v roce 2007 uvařil 2 400 hl piva, což bylo skoro o pětinu větší množství než v roce 2006.
Pivovaru filmových Postřižin pomáhal rozvoj turistiky v regionu. V pivovarské restauraci se občerstvovalo více lidí díky zavedení výletních plaveb na dalešické přehradě, přibývali i cyklisté. Postupně se také rozvíjela síť partnerských restaurací, řekl správce pivovaru Ladislav Urban. V Dalešicích se na jaře 2008 vařily čtyři druhy zlatavého moku. Kromě pivovaru se čepovaly v šesti brněnských hospodách, mimo jiné v pivovarských podnicích Zelená kočka. Dalešické pivo mohli ochutnat také návštěvníci restaurací v Rapoticích, Žďáru nad Sázavou, Lažánkách a Znojmě. Pivo, které vzniká tradiční technologií a není konzervováno, si mohou dovolit odebírat jen restaurace s dostatečně chladnými sklepy, podotkl Urban. Samotný pivovar, v němž funguje i Muzeum rakousko-uherského pivovarnictví,v roce 2007 podle Urbana navštívilo zhruba 100 000 lidí. Kromě turistů mezi nimi byli i účastníci podnikových akcí.
Zvýšení ceny kvůli změně daní od 1.1.2010 se pivovar nevyhnul. Podle slov ředitel Ladislava Urbana to bude v hospodách o korunu na půllitr. Vyšší spotřební daň jsou náklady, se kterými se nepočítalo.
V pivovaru v roce 2011 chystali více než zdvojnásobí kapacity pro vaření piva. V pivovaru známém z filmových Postřižin se dosud mohlo ročně produkovat do 4000 hl zlatavého moku, po spuštění nových technologií to bude až 10 tisíc hektolitrů. Poptávka stoupala, ale vybavení bylo zastaralé, řekl ředitel pivovaru Ladislav Urban. Modernizace pivovaru měla stát zhruba 19 milionů korun. Přibližně polovinu nákladů slíbila zaplatit Evropská unie z operačního programu Podnikání a inovace. Projekt by měl být dokončen v dubnu 2011. V pivovaru zůstal zachován tradiční způsob výroby piva s otevřenou spilkou a ležáckými tanky. Pivo bylo v Dalešicích podle ředitele vařeno výlučně z moravského sladu, žateckého chmele, vody a pivovarských kvasinek. Čerstvý nepasterizovaný nápoj se expedoval filtrovaný i nefiltrovaný. Kromě pivovarské restaurace se dalešické pivo čepuje například i v Brně. Obnova technologií se týkala varny i přípravy a skladování surovin. Zastaralý systém chlazení v pivovarských sklepích byl kompletně nahrazen a zvýšila se ležácká kapacita. Zlepšil se prostory spilky.
Pivovar dne 19. srpna 2013 slavil v pivovaru 11. výročí znovuobnovení provozu od roku 1977. Speciálně pro tuto příležitost obohatil sládek pivní sortiment o limitovanou edici jubilejního piva, Dalešického Wienera. Tato za studena chmelená dvanáctka, navíc netradičně ve filtrované variantě, byla k ochutnání již o víkendu 16. – 18. srpna.
Dne 11.12. 2013 byla na čepu opět – Dalešický Wiener (nefiltrovaný dvanáctistupňový vídeňský ležák, pivo je za studena dochmeleno přímo v tanku hlávkovým žateckým poloraným červeňákem.
Den českého piva v roce 2014 oslavil pivovar speciálem Dalešický Wiener 12%. Na čepu byl od 26. září do vypití, chmelený pro tuto příležitost hned čtyřikrát. Poslední chmel pečlivě přidali za studena do ležáckého tanku.

Od 2.2. 2015 na čepu speciál Dreher – Dalešický extra hořký ležák 12°, kterému hořkost propůjčila vysoká dávka čistě žateckých chmelů. Hořkost byla vyvážena plným, sladovým tělem, které pivo získalo díky poměru použitých sladů. Vařeno na stupňovitost. Kvašeno spodním kvašením v otevřených kádích, doba zrání 60 dnů v ležáckém sklepě. Nefiltrovaný ani nepasterizovaný. Dalešické májové 13% v únoru 2015 získalo na 25. ročníku Reprezentativních slavností piva v Táboře prestižní cenu – Stříbrnou pivní pečeť 2015 v kategorii Speciální světlé pivo z minipivovarů.
Výstav piva:
rok 2003: 1 500 hl
rok 2004: 1 200 hl
rok 2005: 2 200 hl
rok 2007: 2 400 hl
rok 2015: 7 500 hl