Historie plnění piva do lahví

Po staletí byly převládajícím obalem pro plnění uvařeného piva dřevěné sudy. Jejich velký objem, nesnadná manipulace s nimi, krátká trvanlivost tehdy vyráběného moku, vynutily, s postupujícím časem a větší spotřebou piva, poptávku po menších obalech.

Skleněné lahve pro uchování nápojů se poprvé objevily ve starověkém Egyptě. Někdy v 16.století je doloženo jejich využití pro plnění pivem. Šlo však pouze o výjimky. Skutečný rozvoj skleněných obalů přichází až na přelomu 17. a 18. století a masivní rozšíření plnění piva do lahví ze skla až na počátku 20.století.

Dle historických záznamů se pivo do lahví začalo poprvé v Praze plnit v roce 1841. Dělo se tak v pivovaru U Křížovníků na Starém Městě. Zaměstnanci tohoto pivovaru dokonce rozváželi povozem lahvové pivo po kupeckých krámcích Prahy. Tento způsob distribuce chmelového moku byl pro druhou polovinu 19.století dosti neobvyklý. V té době se ve většině ostatních pivovarů nebo u obchodníků, kteří se zabývali prodejem lahvového piva, používaly kameninové lahve.

Mnohem častěji bylo později využíváno plnění piva do lahví v malých soukromých stáčírnách. Obchodník nebo i hostinský v hospodě musel zakoupit malou plničku lahví a nechal si specializovanou firmou vyrobit určitý počet lahví (s ohledem na počet svých předpokládaných zákazníků). Lahve byly buď bez nápisu, tedy levnější, nebo s nápisem. Pak už si jen nechal z pivovaru přivézt sud piva a mohl chmelový mok prodávat v menších obalech. Někteří obchodníci se na prodej lahvového piva přímo specializovali.

Lahve na plnění piva se dělily na pivovarské a pivní. Pivovarské lahve byly v majetku pivovaru a bývaly označeny nápisem nebo logem výrobce piva. Majiteli pivních lahví byly soukromé osoby, firmy nebo spolky, které samy pivo nevyráběly. Byly to lahve hostinských, hoteliérů, kteří stáčeli pivo z pivovarů do svých lahví, ale třeba i stáčíren nebo skladů, pro které bylo ekonomičtější dovézt z pivovaru sudové pivo a pak jej teprve před prodejem stočit do lahví. Láhve se uzavíraly zpočátku korkem, později se přešlo na keramickou zátku, jež byla upevněna k hrdlu.

Od počátku masovějšího používání lahví jako pivního obalu fungoval systém zálohování, tak, jak ho známe dnes . Pivachtivý spotřebitel si napoprvé koupil lahvové pivo a zaplatil zálohu na láhev. 

Když přišel podruhé, přinesl si čistě vymytou láhev a nechal si do ní stočit nové pivo. Když se zákazník rozhodl, že nebudete dále kupovat lahvové pivo, vrátil obchodníkovi čistou láhev a on vyplatil zpět zálohu.

Skleněné pivní lahve bývaly v dobách rozvoje lahvování piva malým uměleckým dílem. Každý pivovar se chtěl tvarem a vzhledem svých lahví zviditelnit, odlišit od ostatních. Na lahvích se objevovaly jména výrobců piva nebo loga pivovarů. Nápisy byly lité, leptané, pískované, vybroušené nebo jen vyškrábané. Cena lahvového piva na počátku 20.století byla samozřejmě vysoká, takže si pivo v tomto obalu mohli dovolit pouze bohatší lidé.

Do roku 1875 byl pro pivní lahve používán jediný známý objem z dolnorakouské sestavy dutých měr a tím byla „holba“. Holba obsahovala zhruba 0,7 litru. Dne 1. ledna 1876 byl zaveden 1 litr jako součást decimální metrické soustavy a lahve poté již měly většinou obsah 1,0 či 0,5 litru. Základním typem lahvi vyrobených na konci 19.století byl cylindrický.

Během poslední čtvrtiny 19. století se objevily první papírové etikety. Lepení etiket na lahve přispělo k ještě většímu rozšíření lahvování piva, zejména přímo u výrobců piva. Menší pivovary mohly používat láhve z výkupu bez ohledu na to, kdo právě tyto vypustil do oběhu. Papírová etiketa umožnila také snadnější změnu designu obalu, plnila funkci informativní i reklamní. Na etiketách se kromě značky a výrobce objevovalo i místo plnění (např.soukromé stáčírny).

Pro přenášení piva se používaly dřevěné nosiče s madlem pro 8 – 12 lahví. Hned na počátku lahvování piva existovaly i dřevěné bedny (basy). Na bedně nesmělo chybět logo pivovaru nebo stáčírny. Při přepravě na větší vzdálenosti byly lahve zabaleny do slámy a cestovaly v uzavíratelných bednách.