Chmel – historie pěstování

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých.
Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám, jeho pěstování je doloženo od počátku našeho letopočtu, kdy již byly využívány jeho léčivé účinky zevně i vnitřně k léčbě nejrůznějších chorob. Ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem.

První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franckého krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Na počátku většího využití chmele při výrobě piva se používalo planě rostoucích rostlin.

Pěstování chmele má v českých zemích tisíciletou tradici. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Na přelomu tisíciletí zpráv přibývá a je zřejmé, že šlo o plodinu významného hospodářského využití. Nadační listina Vratislava II. z roku 1088 ukládá knížecím statkům povinnost odevzdávat vyšehradskému kostelu desátek chmele. V seznamu zboží, jež se v roce 1101 vyváželo po Labi za hranice země, se objevil i chmel. Plodina tehdy putovala do Hamburku, kde byla její kvalita posuzována znalci.

Pěstování chmele jako kulturní plodiny se rozšířilo až ve 12.století, kdy byl již pěstován na tyčích na chmelnicích. (Až v druhé polovině 19.stol. chmelaři začali k vedení chmele používat motouzy a dráty na drátěnkách). Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV. Z některých jeho opatření je zřejmý i určitý způsob ochrany směřující proti vývozu sazenic i dozor nad jeho pěstováním (např. řez chmele povolil pouze lidem zvláště tomu vyučeným)..

Původně byl chmel pěstován rozptýleně po celém území poblíž míst využití. Většina provozovatelů pivovarů ve své blízkosti měla svou chmelnici. Dodnes připomínají místa pěstování chmele místní názvy.

V průběhu 16.století dochází v českých zemích k centralizaci pěstování chmele a chmelařství se stává specializovaným oborem. Vytvářela se sdružení měšťanů, která vydávala platné řády pro pěstitele chmele a současně vznikaly nové profese zabezpečující ochranu chmele – dozorci, cejchovníci, měřiči aj.

Chmel se pak postupně již pěstoval pouze v oblastech s vhodným klimatem a půdním složením, tedy na Žatecku, Lounsku, Úštěcku a Tršicku. Z mnohých dříve chmelařsky známých oblastí zelené šištice zcela vymizely. Například klatovský chmel byl odborníky vysoce ceněn a jeho pěstování bylo v regionu značně rozšířeno. Dokonce na pečetidle města Klatov z roku 1533 byl zobrazen chmel na tyči. V 19.století však chmelařství z kraje zcela vymizelo.

V období třicetileté války (1618 až 1648) bylo pěstování chmele v českých zemích vážně ohroženo (plenící vojska vypalovala celé osady a tak byla spálena spousta vodících tyčí, spousta chmelnic byla svými majiteli, utíkajícími před válkou, opuštěna), což bylo příležitostí pro jiné země k rozšíření jeho pěstování. V této době se sazenice českého chmele používaly pro zakládání chmelnic v Braniborsku, Slezsku, Bavorsku, Štýrsku, Bádensku, v Rusku a jinde.

K dalšímu rozmachu chmelařství v českých zemích došlo za Josefa II. Četné posudky z druhé poloviny 18. století potvrzují, že již tehdy měl český chmel výbornou kvalitu. Zdejší chmel vynikal jemnou vůní, tak typickou pro česká piva, a velice příznivou a stabilní výtěžností, způsobenými jedinečnými klimatickými a půdními podmínkami a v neposlední řadě se o ně zasloužila vynikající šlechtitelská práce místních chmelařů. Se „zeleným zlatem“ obchodovalo mnoho nezávislých obchodníků. Nakoupili od pěstitele a pak s povozem objížděli pivovary. Zeleně šištice pěstované v českých zemích se staly vyhledávaným obchodním artiklem a byly žádány pivovary po celé Evropě, později i v zámoří.

Ke konzervaci chmele se používá sušení. Na počátku kulturního pěstování plodiny byl chmel sušen ve stínu na zemi v tenkých vrstvách, později se přešlo k lískám. Pro urychlení sušení se pod lískami začalo topit. Lísky s čerstvým chmelem byly nejprve dále od topeniště a v průběhu sušení se k němu přibližovaly. Od 19.století se začaly používat komorové sušárny, kde byl chmel ve 3 až 4 vrstvách nad sebou na žaluziích, které dovolovaly snadnou manipulaci.

S rozvojem pivovarnictví a obchodu v 18. a zejména 19. století se objevují i některé negativní průvodní jevy, jako je snaha prodávat za český chmel i méně hodnotné zboží. (Již v 16.století bylo v Žatci, Rakovníku, Lounech, Berouně a v Klatovech zavedeno první „známkování“ zaručující původ chmele) Tyto snahy byly tak velké, že císařovna Marie Terezie musela zjednat nápravu svými patenty z let 1758 až 1784. Dříve přijatá opatření nestačila, proto byla v roce 1860 v Úštěku pro pokračující snahy o falšování chmele a v roce 1884 v Žatci založena Známkovna.

Od této doby byla přijata řada zákonných opatření. První provenienční zákon byl vydán v roce 1907 s vymezením výrobních oblastí avšak s dobrovolným známkováním. v ČSR byly uzákoněny chmelařské výrobní oblasti v roce 1921, kdy vznikly oblasti žatecká, roudnická, úštěcká, dubská a tršická. Zákon z roku 1934 pak zavedl povinné známkování chmele a povinné ověřování chmele z těchto oblastí. Kromě jiného též zavedl chmelařské polohy: v žatecké oblasti Podlesí a Údolí Zlatého potoka a v úštěcké oblasti Polepská blata. V těchto letech byly u nás chmelnice nejrozlehlejší (v roce 1929 až 17264 ha). Dubská oblast byla v roce 1945 zrušena a roudnická byla začleněna do úštěcké. Tento stav byl uzákoněn v roce 1957.