Vývoj daňového zatížení výroby piva do roku 1855

V okamžiku, kdy se výroba sladu a piva a jejich prodej staly výnosným podnikáním, začali na tuto činnost uvalovat města, šlechta a král rozličné daně a poplatky. Daně z piva se velmi často staly nástrojem k zaplnění vyprázdněných pokladen městských obcí, šlechtických, ale i zemských či královských. Výroba piva a jeho prodej se přímo nabízely k využití jako snadný zdroj daňových příjmů vrchnosti.

Na počátku byly tyto daně tedy pouze terminované. Nejčastějším důvodem
byly pochopitelně války. Nicméně našly se i důvody méně pragmatické, jako bylo věno královské nevěsty či výstavba honosnějšího sídla. Veškeré daně zpoplatňující
vše kolem výroby piva musely být v té době schváleny zemským sněmem. Daně se tedy platily porůznu a nesystematicky.

První zmínky o zdanění výroby piva v našich zemích pocházejí z 13.století. Například v Praze se tehdy platil poplatek zvaný „ungelt“ z každého sudu piva (tehdy 992 litrů). Posléze se tato daň odváděla z každé várky.

Zemský sněm v roce 1491 zavedl tzv.povarné. Stavové tímto poplatkem přinutili odvádět ročně 1 groš z každého sudu piva. Toto povarné později museli platit i šlechtici, duchovní a ostatní výrobci piva. V 15.století se platilo i šenkovné za čepování a pokrčmné z hospody.

Sněm stavů dovolil králi vybírat nepravidelné daně z piva i v dalších letech na přelomu 15. a 16.století.

Roku 1534 byla českým sněmem povolena daň zvlášť z výroby sladu a
zvlášť z výroby piva. Sladovny odváděly poplatek z výroby, u piva se platilo nejen z výroby a prodeje, ale i z výčepu nápoje. Daně neplatili ti, jež vařili mok pouze pro vlastní spotřebu (šlechta, statkáři). Daň ze sladu neměla dlouhého trvání a po dvanácti letech byla zrušena.

V roce 1545 došlo ke společné dohodě a sjednocení právovárečných měšťanů. Sjednocení vedlo mimo jiné k rozdělení právovárečníků do 7 tříd podle velikosti domu. Jednotlivé třídy platily odstupňované daně podle výměrových řádů, kde hlavní jednotkou byly marky (stupeň v hodnotě 2 grošů). Nejnižší třída platila 10 a nejvyšší 24 grošů ročně. Tento způsob zdanění vydržel až do nového urbáře v roce 1674, kdy se vytvořilo podílnictví.

Na počátku 16.století spatřil světlo světa poplatek zvaný posudné. Každý sládek i šenkýř musel ze sudu piva (tedy 186 l) odvádět 1 groš. V roce 1569 vypracoval Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan pivovarský řád, který měl zabránit panským úředníkům, aby těžili z nedůsledného dozoru vrchnosti. Neustále také zvyšoval povarné, až bylo třeba „za bílé várky každýho roku vydávati 300 kop míšeňských.“ Petr Vok z Rožmberka změnil platby z vyráběného piva. Z každého sudu, který měl objem 248 litrů, platily pivovary šest míšeňských krejcarů.

Terminovanost a nepravidelnost odvádění daní z piva byla ukončena v roce 1547. Ferdinand I. bez svolení šlechty a navzdory jejím protestům původní jednoroční povarné změnil na poplatek stálý. Zpočátku se odváděl jeden groš, posléze výše poplatku stoupla až na šest grošů. Daň se odváděla z vyrobeného i dovezeného piva, byly také stanoveny přesné míry sudů, zanikl rozdílný daňový pohled na ječné a pšeničné pivo. Daň byla lidově zvána „pivním grošem“.

Císař Maxmilián II. poté v roce 1567 rozdělil zemi do berních okresů. Výrobci piva se samozřejmě snažili zatížení daní obejít. Proto každý sládek nejdříve obdržel od berního úředníka oproti zaplacení daně poukaz (bolletu), tedy povolení uvařit várku. To platilo i pro dovozce. Daň se odváděla císařskému rychtáři.

Kromě stálých daní zatěžovaly výrobce i nadále mimořádné poplatky z piva, které si panovníci vyžádali schválit stavy ke krytí nenadálých výdajů.

Po bitvě na Bílé hoře byl zaveden tzv. tác z pokuty, jež činil jeden zlatý ze sudu piva. Daň musela odvádět nejen města, jež se vzepřela císaři, ale i rebelující vyšší šlechta. Daň se dědila a i s pozdějšími omezeními platila až do roku 1829.

Reforma ve zdaňování alkoholických nápojů nastala za císařovny Marie
Terezie v roce 1775. Daň se začala platit ve výši 3 zlatých z každého sudu piva (tzv. Tranksteur-Patent). Poplatek se neplatil za jedenáctý sud určený k dolívce po vykvašení (baba) a dvanáctý sud pro domácí spotřebu. Nadále platili sládkové bolletu a nezbytná byla přesná evidence várek. Nedodržení bylo přísně pokutováno a pivo navařené nad ohlášené množství bývalo zabavováno.

Roku 1829 byla císařským patentem vyhlášena tzv. všeobecná potravní daň. Byla stanovena na základě oznámeného množství při výrobě a při dovozu piva do měst. K tomuto účelu byly zřízeny potravní čáry – pomyslné hranice, jež oddělovala jednotlivá města. Daň byla stanovena ve výši 45 krejcarů z každého vědra piva (asi 60 litrů). Platilo se z množství, bez ohledu na druh nebo stupňovitost piva. Pivovarníci poukazovali na nespravedlnost daňového zatížení založeného pouze na kvantitativním pohledu.

K ještě většímu zpřísnění zdanění výroby piva došlo v roce 1852. Tehdy byla produkce chmelového moku postižena kromě poplatku za vyrobené množství navíc ještě zdaněním jakosti a síly piva.

V roce 1855 byl do pivovarů zaváděn sacharometr (cukroměr), kterým se měřila koncentrace extraktu v mladině. Do této doby bylo měření „hustoty“ moku velmi nedokonalé a nepřesné, a tak samozřejmě pivovarníci úřady porůznu obelhávali, např. ředěním silného piva. Daň byla poté rozšířena i na stupňovitost piva.