Historie hostinců – možnost volby dodavatele piva

Většina hostinských dnes i v minulosti odebírá pěnivý mok pouze od jednoho pivovaru. Vedou je k tomu jistě ekonomické zájmy, když výhradní dodavatel zajišťuje servis své značky a často i finanční bonusy ve prospěch hostinských. Přesto především ve velkých městech najdeme dnes provozovny, kde se točí hned několik značek různých pivovarů. O této reálné svobodě volby si provozovatelé restaurací a hostinců, včetně jejich zákazníků mohli v minulosti nechat jen zdát.
Zjednodušíme-li situaci, která panovala od pozdního středověku na převážné většině panství, byla možnost volby dodavatele piva většinou velice omezená tzv. propinací, která prakticky zamezovala konkurečnímu boji jednotlivých pivovarských provozů. Existovaly i tzv. propinační nálevy, které garantovaly lokálním pivovarům odběr. Uplatňování tohoto pravidla místní právovárečná společenstva vyžadovala. Například v Olešnici na Moravě hostinský Josef Novotný čepoval pivo konkurence, právovárečníci si proto na něj stěžovali. Následný list okresního úřadu z roku 1864 pak potvrzuje, že oprávněně. „Zdaliž by propinační šenkýř Josef Novotný…sobě dovolil cizí pivo nalévati, tak stojí právovárečným sousedům svobodno Josefovi Novotnýmu propinační pivní nálev zase odebrati, a k tomu účelu o tom okresnímu úřadu známost dáti, by dálejší (další) o tomto právu Josefovi Novotnýmu nepřináležející a tehdy nedovolený nálev piva trpěn nebyl.“ ¹

Se zrušením propinačního práva v roce 1869 a také nárůstem počtu hostinských koncesí se situace na trhu změnila, nicméně vznikly nové bariéry konkurence v podobě tzv. výhradních odběrů, které vázaly hostinské k jednomu dodavateli. Podívejme se na jeden příklad. Brněnský pivovar v roce 1931 zapůjčil pod podmínkou výhradního odběru jeho piva 50 tisíc korun provozovateli restaurace na rohu Křenové a Masné ulice v Brně. Pokud roční odběr desítky obnášel nejméně 400 hl, mohl si tento hostinský odepsat z dluhu 4.166 korun. Smlouva zřejmě vedla ke vzájemné spokojenosti, takže byla v roce 1936 rozšířena na dvanáctistupňové pivo (namísto plzeňského), za což byla vypsána patřičná bonifikace. Možnost čepovat sortiment konkurence však v případě porušení smlouvy skončila definitivně. Hostinský by pak musel zaplatit brněnskému pivovaru 50 korun za hektolitr piva konkurence, které svým hostům nabídl.

Výhradní odběry nebyly posuzovány jako jev proti dobrým mravům. Nebylo však jednoduché se z nich vyvázat, pokud pivovar nesouhlasil. Totéž platilo i v případě vzdání se hostinské koncese. Naložil-li hostinský s koncesí proti úmluvě, nemohl proti nárokům uplatňovaným ze strany pivovaru nic namítat. Platnost smluv o výhradních odběrech byla ostatně potvrzena celou řadou soudních rozsudků.

Zajímavou při řešil Nejvyšší soud v roce 1940. Spor se odehrál ve městě Nový Bydžov, kde byla majitelka zdejšího hostince U modrého lva zároveň jedním z právovárečníků, neboť právo várečné se vázalo právě na její dům, kde její manžel provozoval hostinskou živnost. Ten však paradoxně neodebíral pivo z místního pivovaru, čímž si logicky popudil ostatní podílníky. Pivovar majitelce hostince U modrého lva následně přestal vyplácet dividendu, která činila 2000 korun ročně. Držitelka práva várečného se obrátila na soud a Právovárečnou společnost královského města Nový Bydžov zažalovala o ušlý zisk za celkem tři roky. Ve městě bylo z celkového počtu 73 držitelů várečných práv jen pět s domy, které zároveň provozovaly hostinskou koncesi. Těch zbylých 68 logicky nemělo povinnost odebírat pivo z místního pivovaru. Nižší soudy však rozhodly jasně, že majitelka várečného práva nemá nárok na dividendu, pokud nebude v domě čepovat místní pivo (tato podmínka se nevztahovala na plzeňskou dvanáctku). Soudy na případ nazíraly pohledem právovárečné společnosti, jejímž cílem bylo těžení užitků ze společného podniku, a to ve prospěch všech podílníků. Držení várečného práva bylo ve smyslu historického vývoje určitou náhradou za újmu způsobenou tím, že se podílníci kdysi zřekli samostatného vaření piva. Chování majitelky uvedeného hostince logicky ostatní podílníky poškozovalo a žalující strana tak neměla mít nárok na výhody plynoucí z jejího podílnictví (dividendu).

Obsáhleji se ještě podívejme na formulace závěrů Nejvyššího soudu z roku 1940. „Nelze pochybovati o tom, že zájmy právovárečného měšťanstva jsou velmi citelně dotčeny, když ani podílníci, kteří v místě provozují hostinskou živnost, nečepují pivo vlastního pivovaru, nýbrž může se přirozeně týkati jen majitelů právovárečných domů, kde se provozuje živnost hostinská (výčepnická), vztahuje se však zásadně na všechny takové podílníky a nelze proto mluviti o nerovnosti mezi členy, z niž dovolání dále vyvozuje neplatnost dotčeného předpisu stanov. Pokud dovolatelé s tohoto hlediska namítají, že důsledky zákazu čepovati cizí pivo stíhají jen několik málo členů společnosti, provozujících hostinskou živnost, že se však všem ostatním podílníkům neukládá pod stejnou sankcí obdobný závazek co se týče pití piva z právovárečného pivovaru, stačí jim připomenouti, že jde o zvláštní druh konkurenčního zákazu, jenž se podle povahy věci vždy týká jen činnosti výdělečné, nikoli však soukromého života (soukromé potřeby),“ je uvedeno v rozsudku. ² Majitel várního domu, kde se provozuje živnost hostinská, byl naopak i v případě pronájmu povinen zajistit, aby se v jeho hostinci – výjímajíc plzeňské dvanáctky – čepovalo pouze místní pivo. Uvedené platilo „tím spíše …, když spoluvlastníky právovárečného domu jsou manželé, z nichž jeden v domě provozuje hostinskou živnost,“ konstatoval Nejvyšší soud. ³

autor: Filip Vrána

Poznámky:
¹ MZA – Státní okresní archiv Blansko (pobočka Boskovice) AM Olešnice, karton 41, ič 676-701: Spisy týkající se pivovaru (1828-1966), folio 238.
² Vážný 17828/1940, XXII, 1940, s. 551. Rozsudek č. Rv I 1275/39 ze dne: 26.09.1940.
³ tamtéž