Toulky po zaniklých pivovárcích Ostravska díl.5. – Radvanice

Rukovětí k mému putování se stala především stať Milana Starce „Po stopách zaniklých a existujících pivovarů severní Moravy a Slezska II. – Pivovary na Ostravsku“ (Práce a studie muzea Beskyd 2011,č. 23.). Mým cílem nebylo zmíněný obsáhlý text přepisovat do internetové podoby, chtěl jsem jen s jeho pomocí navštívit místa, kde dávní sládkové vařívali svá díla, chtěl jsem se pouze podívat do lokalit Ostravska, kde pivovarnictví otisklo svá historická razítka.

V předchozím díle putování za historií ostravského pivovarnictví jsme opustili Moravu a přešli do slezské části současného velkoměsta. Nějaký čas tady ještě zůstaneme, jelikož cílů pro pátrání po dávné pivovarské tradici je tu povícero.

Vydáme se několik kilometrů po prastaré Těšínské silnici do míst, kde se před námi zjeví cedule s oznámením, že se nacházíte v Městské části Radvanice.

Založení vsi Radvanice spadá do doby velké kolonizace Těšínska koncem 13. století. Staletí byla ves součástí majetku slezskostravského zámeckého pána, v 18.století vlastnila obec vrchnost z Kunčic nad Ostravicí. Od kunčického panství se asi ve 20. letech 19. století odloučil díl Radvanic s Lipinou a bylo vytvořeno samostatné radvanické panství. V polovině 19.století se stali majitelem Radvanic hrabata Wilczkové ze Slezské Ostravy.

Jak uvádí ve své stati Milan Starec, hrabata Wilczkové si nedrželi výhradní právo zavážet pivo ze svého Zámeckého pivovaru po celém panství, nýbrž v poddanských vsích právo výroby piva pronajímali. Tak tomu bylo i v Radvanicích.

Prapůvodní radvanický pivovar měl být součástí letitého zájezdního hostince při Císařské silnici vedoucí z Opavy do Těšína. Dá se předpokládat, že šlo o velice drobný provoz, snad na způsob současných restauračních minipivovarů. Historikům se nepodařilo přesně lokalizovat místo, kde formani „parkovali“ své těžké vozy, aby se po celodenním namáhavém putování osvěžili místním radvanickým pivem.

V polovině 19.století se v obci dostává na scénu podnikatelská rodina Neumannů. Od vrchnosti odkoupili zájezdní hostinec s právem várečným a pustili se do budování zcela nového pivovarského provozu.

Nevelká zemědělská ves Radvanice se začala významně měnit v druhé polovině 19.století. Způsobil to rozvoj těžby uhlí a vznik nových průmyslových podniků v okolních obcích. Obyvatelstvo se muselo vypořádat se zásadními ekonomickými a sociálními změnami. Muži se přestali věnovat půdě a řemeslu a stali se z nich dělníci a horníci, do obce mířilo množství přistěhovalců zejména z východnějších částí Rakouska-Uherska.

Řady nelehce manuálně pracujících byly jistě významným odbytištěm pro rozrůstající se radvanický pivovar. Provoz byl budován nedaleko od Těšínské silnice, směrem dolů k údolí řeky Lučiny. Kolemjdoucím se v současné době naskýtá z hlavní ulice pohled na relikt sladovny s vévodící stavbou hvozdu.

V roce 1868 zdědil pivovar Emanuel Neumann a pustil se do velkorysé modernizace technologie. Za jeho éry byla například postavena i budova zachovalé sladovny. V roce 1874 byl zakoupen dům na hlavním moravsko-ostravském náměstí a přestavěn na hotel, kavárnu a pivnici. Investice se jistě vyplatila, radvanické pivo se dostalo do centra dění rozrůstajícího se města. Dům na Masarykově náměstí dodnes stojí, nyní je zde lékárna.

Konec 19.století byl v Rakousku-Uhersku dobou vzniku a rozkvětu průmyslových velkopivovarů. Nebylo tomu jinak ani v tomto regionu. Radvanický pivovar musel čelit modernizovanému Strassmannovu pivovaru, novému Českému akciovému pivovaru v Moravské Ostravě, o odbyt bojoval s pivem karvinským a těšínským. Nemluvě o pivovarských společnostech z jiných krajů, které si v poptávkově perspektivní oblasti často zakládaly prodejní sklady.

Bohužel radvanický pivovar na přelomu století v tomto konkurenčním boji úspěch neslavil. Výstav klesal, Neumannové již nebyli schopni firmu vést k růstu. Arthur Neumann v roce 1908 pivovar prodal.

Majitelem provozu se poté stalo vídeňské dělnické družstvo, pivo se vařilo pod značkou firmy První moravsko-slezský dělnický pivovar Skaret a spol. v Radvanicích. Jak píše Milan Starec, technologie prošla ihned rozsáhlou modernizací. Prodej piva rychle rostl. Je možné, že rostoucí prodej pivovaru souvisel i s tím, že poté co bylo v roce 1896 na katastru Radvanic nalezeno při pokusných vrtech černé uhlí, v roce 1912 byl zde otevřen důl Ludvík. Výstav před první světovou válkou vzrostl až na 35 000 hektolitrů za hospodářský rok. Pivovar zažíval konjunkturu.

První světový válečný konflikt velmocí znamenal pro pivovar těžkou ránu. Roční prodej piva poklesl až k pětitisícové hranici. Majitelé nebyli schopni splácet své finanční závazky a provoz museli prodat.

Pod křídly nových vlastníků zažíval pivovar v poválečném období opět rozkvět. Technologie byla modernizována, výroba v té době dosáhla svého rekordního ročního výstavu – 48 000 hektolitrů (1929-30).

Na ekonomiku Československa však v následujících letech těžce dolehla světová hospodářská krize. Republikou se rozšířila vzájemná neschopnost odběratelů hradit své finanční závazky dodavatelům. Firmám chyběly peníze na nákup surovin, na mzdy, na úvěry. Pojem bankrot se stal běžným. Tak tomu bohužel bylo i v Radvanicích. Majitelé pod tlakem krize museli v roce 1937 ukončit výrobu.

Budovy pivovaru byly postupně zbourány. Jak již bylo uvedeno, na radvanickou pivovarnickou minulost můžeme zavzpomínat u budovy sladovny, dnes částečně využité k různým podnikatelským aktivitám.

Radvanice byly 1. července 1941 připojeny k městu Moravská Ostrava.

1 2 ►

Prameny:
Milan Starec Po stopách zaniklých a existujících pivovarů severní Moravy a Slezska II. – Pivovary na Ostravsku (Práce a studie muzea Beskyd 2011,č. 23.).
www.radvanice.ostrava.cz
Zbyněk Likovský: Pivovary československého území.