Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Města Touškova díl 1.

Vážení a milí čtenářové, ti, co jste to se mnou vydrželi až doteď a moje průběžné zprávy o už neexistujících pivovarnických provozech vás stále ještě zajímají: sedněme pro dnešek na kolo a objeďme sedm pivovarů v okolí Města Touškova. Jeden pivovar stával díky časové souslednosti na dvou místech, jde tedy o šest obcí, kde se věnovali vaření piva v celkem nedávné době.

Modří, místní a Otec Fura z pevnosti Boyard už vědí podle indicie jménem Město Touškov, že budeme Plzni opět blíže než minule. A že ji dokonce ve dvou lokalitách a třech bývalých pivovarech navštívíme, což by před bratru čtyřiceti lety nebyla pravda. Kdo bude číst poctivě, vysvětlení nalezne. A zase to bude tak jako minule většinou putování v oblasti s dříve německy mluvícím obyvatelstvem. Což se týká, abych byl přesen, všech obcí vyjma dvou posledních v Plzni, Malesic a Křimic. Takže pobydeme v místech zhusta s vymazanou historickou pamětí místního, většinou naplaveného a dosídleného lidu. Budeme se pohybovat v širším vůkolí řeky Mže, která už dříve byla protekla Tachovem (kam vás pozvu příště a proto se mi to pěkně hodí jako odrazový oslí můstek) a Stříbrem. A která v Plzni, kousek od bývalého pivovaru Prior na Bílé Hoře po soutoku s Úslavou ztrácí svoje jméno a od 18. století je to čertvíproč Berounka. Proč to není, z logiky věci, dejme tomu Plzeňka?. Předtím to byla až pod Zbraslav k soutoku s Vltavou v Praze celá staletí vždycky jenom Mže, Mha, německy Mies či Miesa, někdy také zvaná Plzeňská řeka. Aha. No nic, to bylo trochu na vodě a teď jdeme po pivě.

Dosti však úvodního expozé a po přesunu na svém trekovém kole, který proběhl bez zaznamenání hodných příhod, což cyklisty trochu dělí od pěšáků, brzdím v Úlicích. Úlice se nachází zhruba na polovině cesty Stříbro-Plzeň, ale samozřejmě nejsem blázen, abych do nich po silnici 1. třídy dorazil. Beru to oklikou. Od teď už se budeme Plzni jen a jen blížit.

Pivovárek v Úlicích lze nalézt snadno, přestože zámek a jeho hospodářské zázemí je mimo střed obce, spíše nezvykle na jihovýchodním okraji. Komín jej prozradí. Zámek je vrácen v restituci, tráva v parčíku se zrovna seká, já si zamknu a opru kolo a jdu na výzvědy. Je zamčeno – vrátka nebo plot na dvorek a před pivovar by sice nebylo těžké přelézt, ale to badatelé, natož nejmenovaní nedělají, že, to bych se mohl lehce stát potenciálním zlodějem. Jak se dozvídám od okolojdoucí paní, která v podobných příbězích nesmí chybět a která v místě supluje tisk, rozhlas, televizi, internet a zpravodajské služby zároveň, v areálu pivovaru donedávna bydlela jakási jiná stará paní. Po její smrti je v domku, kde zřejmě dříve bydlíval sládek, sklad zámeckého nábytku. No nic, obejdu si tedy v klidu celý objekt, podaří se mi pořídit i snímky z nadhledu (z prvního patra vedlejšího statku) a po bláhovém dotazu na místním obecním úřadu, zda-li nemají nějaké historické foto, – což nemají (nebo mají, ale nechtějí ukázat, cizákovi jakémusi), se pomalu s Úlicemi loučím.

Úlický pivovar byl zbudován někdy před rokem 1849 a zrušen roku 1935, nejvyšší výstav měl 4 700 hl a v letech 1916-1920 byla výroba zastavena. Čili mohu lapidárně shrnout, že to byl provoz s menším výstavem a s nevelkou tradicí.

Vracím se stejnou cestou, kterou jsem přijel od Plzně a přes Plešnici a Bdeněves přijíždím do obce Kozolupy. Ne, kozy tu nestahujou z kůží, ale taky se tu kdysi pokoušeli vařit pivo. Z pohledu dnešního výletu to byl a stále je největší oříšek na rozlousknutí. Na obecním úřadu na mě koukali jak zjara, ani se zámkem a jeho umístěním mi nedokázali poradit. Jsouc v bývalých Sudetech, nemělo by mě to vlastně překvapovat.

Pivovárek stával v zámeckém areálu, ale dlouho mi nikdo nebyl schopen říci, kde přesně stával samotný zámeček. Až pracovník Západočeského muzea v Plzni Luděk Krčmář (také milovník dobrých piv, jak vyplynulo z korespondence) mi e-mailem poslal foto torza zámecké budovy před demolicí z konce 40. let a přesnou polohu ze staré katastrální mapy. Historické foto je z knihy „Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945“ autorů Musil, Plaček a Úlovec, vydané péčí nakladatelství Libri v roce 2005. Je to to samé nakladatelství, co vydává knížky panu Jáklovi o pivovarech.

Zámek totiž v dubnu 1945 dostal fatální zásah při bombardování spojeneckými vojsky (byl to ten samý nálet jako na Škodovku a hlavní vlakové nádraží v Plzni) a pak už nebylo síly, která by jej znovu opravila. Původní obyvatelstvo bylo odsunuté a to nově příchozí přece čekaly šťastné zítřky. Bourání a demolice čehokoliv nám stejně vždycky šlo bohužel lépe než rekonstrukce, mám někdy nematný dojem…

Pivovar byl postaven před rokem 1700 a roku 1850 již nevaří. Výstav se mi zjistit nepodařilo. Vzhledem k místu a době, kdy byl v provozu, bych to odhadoval na stovky až jeden nebo nejvýš dva tisíce hektolitrů ročně. No jo, ale kde tedy stával? Podle katastrální mapy byl u severního křídla zámku rybníček (pivovarský?), ale v domku, kde zdravím jeho obyvatele, starého pána, mi tento bodrý pán praví, že tam byly konírny. To znám už třeba z Osvračína, takže to mohlo být klidně tam. Napřed pivo, pak koníci. Bílý domek u silnice fungoval prý dlouhá léta jako stáčírna, takže možná byl pivovar u silnice – před zámkem. Nikdo neví. Pivovarské sklepy byly zasypány a zavezeny až dlouho po válce, v polovině 70. let, při rozšíření a opravě hlavní silnice. Sklepy vedly do kopce pod silnicí a dnes je nad jejich bývalými stropy třeba autobusová zastávka U Jána. Podle kapličky sv. Jana Nepomuckého, která v těchto místech stávala.

Při pohledu na znak obce ještě jedna pivovarská vsuvka na závěr – Kozolupy mají v obecním znaku zkřížené klasy ječmene. Hned vysvětlím. Počátkem 17. století totiž bohatí plzeňští měšťané skupují místní úrodná pole kolem vsi a věnují se pěstování ječmene na pivovarský slad.

Toť vše o Kozolupech a přes Mži jedu na druhou stranu poříčí. Do Města Touškova. Trochu podivný název tohoto městečka je způsoben jiným Touškovem. U Stoda, který se kvůli odlišení jmenuje Ves Touškov. Ptal se mne na to kdysi dávno jeden kolega v práci (z Prahy) a je dost možné, že by to mohlo tím pádem zajímat i někoho ze čtenářů.

Město Touškov, někdy také nazývané Bílý Touškov, by mohlo mít historickou pifku na (Novou) Plzeň, protože do jejího založení bylo skoro po 2 staletí nejvýznamnější osadou široko daleko. Leželo totiž na jedné z hlavních tras Praha-Norimberk. Pak ale přišly husitské války, požáry, vyhnuly se mu postupně hlavní silniční a železniční tahy z Plzně na Cheb a městečko, v současnosti s mírně nad 2 tisíci obyvatel, se stalo jenom jedním z mnoha na Plzeňsku. Když ale jedu dnes bádat na kole, nesmím zapomenout, že zde má svoje sídlo známá bicyklová firma Duratec, takže kdo máte rám nebo celé kolo od nich (nebo vaše děti), vězte, že pochází právě z (Města) Touškova.

Tady jdu k pivovaru stejně jako v Úlicích najisto. Přesto se naoko ptám na místním stavebním odboru městského úřadu na bývalý pivovar. Odpovědí je mi pokrčení ramen zaměstnankyň, jedna se z toho zkouší naivně vyvléci, že je z Kozolup. Když ji sdělím sladké tajemství, že i tam měli pivovar vedle zámku, začne koulit očima a je zjevně v koncích. Stejně jako její kolegyně.

Touškovský pivovar byl založen roku 1544, podle jiných údajů ale začal vařit pivo až v neblahém roce 1618 a jak se lze dočíst na webu města „pro povznesení zpustošených a pohořelých živností“. Jeho budovy stojí vedle školy a kostela. Do roku 1922 fungoval jako měšťanský, pak následné 4 roky jako soukromý, postupně s majiteli Jindřichem Fingerem a Josefem Schultesem a pak další 4 roky nevaříc čekal na ránu z milosti, než byl roku 1930 zrušen. Za 1. světové války nevařil a ani páně Fingerova oprava počátkem 20. let 20. věku a převod do soukromého vlastnictví nebyly nic platné. Špatný odbyt znamenal postupné a potupné snižování výstavu a pak ukončení činnosti a zánik. Pivovar v nejlepších létech vystavoval až 5 000 hl piva. Dnes je v jeho budovách několik bytů, kino a kulturní klub.

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010