Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Týna Horšovského díl 2.

Vybaven popisem od hostinského z Blížejova se ocitám v nivě další významné řeky, spíše říčky Domažlicka, Zubřiny, kterou kopíruje vlaková trať. Tady budu pátrat po tom, co zbylo v Přívozci, Chotiměři a Osvračíně.

Přívozecký pivovárek sloužil svému účelu nejméně 180 let do roku 1890 s výstavem okolo 50 hl a dnes je určený k trvalému bydlení. V mezidobí sloužil jako sklad zeleniny.

Prošel jsem topolovou alejí a okolo hospodářských budov statku se dostal ke žlutému domečku vedle bývalé kovárny. Tahle obezřetnost a vpád ze zadních pozic se vyplácí, protože mne nevrle vítají 2 psi. Naštěstí si je panička přivolává k sobě, a protože čtete tyto moje zápisky, zřetelně z toho plyne, že i toto setkání s dravou zvěří jsem bez úhony přežil. Dávám se do řeči s majitelkou a ta je udivena, v čem že to bydluje.

Nechávám ji tedy v údivu a mířím dál – do Chotiměře. Tato víska je pro nás, co základní školní docházku prodělali za reálného socializmu a netrpí ztrátou paměti, spojena s osobou komunistického novináře, dnes by se řeklo levicového blogera Julia Fučíka. Ten se tu za války skrýval v tzv. Fučíkově vile, domku zvícím i na dnešní poměry pouhých 12 místností, u rodičů. To mělo, říkám si s odstupem let, asi gestapo velkou práci ho zde, v největší chalupě, najít. V domku hned vedle vily se vařilo mezi lety 1749-1907 pivo, s výstavem až 300 hl, takže Jula měl i v tomhle smůlu, ledaže by ochutnával jako děcko. Ale protože se z Prahy na Plzeňsko přestěhoval, jak jsem si dohledal, s rodiči až po uzavření pivovárku v Chotiměři, roku 1913, padá i tahle teorie.

Můj informační zdroj mě napřed posílal do zámeckého lihovaru, ale pak se asi rozpovídal v blížejovském hostinci a poslal mě přes koleje do druhé části obce. Tam jsem budovu bývalého pivovaru našel. Ještě předtím jsem prohodil pár slov s okolojedoucí paní, z níž se vyklubala má hodně vzdálená příbuzná. Domek, v němž pivovar býval, je po smrti p. Houšky prázdný. Dalo by se jít i na dvoreček, ale vlnící se záclony ve vedlejších domech varují, že sousedé hlídají, co se bude dít. Takže dít se dnes nebude pro ně nic, domek obcházím, fotím sklípek ve svahu a odcházím. Do Osvračína.

Osvračín je poslední z 5 bývalých pivovarů, které jsem se dnes uvolil navštívit. Po bleskové návštěvě na obecním úřadu, který se nachází na zámku, se scházím s panem Maříkem. „Síkne pod břítovem.“, mohla by říct chodským dialektem paní z úřadu. Do češtiny přeloženo – pan Mařík seče po hřbitovem. Tady si dovolím malou odbočku – tak jako jistě i jinde, tak také tady mušíte dávat pozor, kam vás domorodci posílají, protože řada obcí hlavně mezi starší generací má několik názvů, mnohdy původních a dávných nebo komolených z němčiny. Z Plzně jsem busem cestoval třeba přes Stodo, Stankovy a Šemešice, šel přes Blízivu a íčko jsem ve Vostračíně.

Místní znalec pivovarské historie a jejích zákrut mě vítá pod hřbitovem stylově s novodobou kosou, tedy se strunovou sekačkou, a chvilku spolu klábosíme. O osvračínském zámeckém pivovaru se dozvídám, že vařil patnáctero let (1875-1890) s výstavem až 1 000 hl., dělal ve várce 8 sudů, v pivovaře pracovali 4 lidé, pivo bylo dle kronik nevalné chuti. Pivovar byl postaven uprostřed obce v rozlehlém statku majitele zámku Zieglera po pravé straně (dnes je areál hodně zanedbaný), pokud se díváme směrem od zámku, stojícím přes silnici. Před budovou stojí památný jinan dvojlaločný. Po jeho uzavření sloužily prostory jako konírna (proto na čelní straně jsou 2 hlavy koní), poté jako sklad JZD, v současnosti se v přední části dělá nějaká stavební adaptace – asi na trvalé bydlení. Součástí statku v blízkosti pivovaru byl i pivovarský rybník, v 60. letech zavezený, o rozměrech 30×20 metrů. Pivovarské sklepy jsou asi 100 metrů od pivovaru na konci vsi. Starosta, mající klíče, je na dovolené, takže z prohlídky sklepů není pro dnešek nic.

Po prohlídce procházím místní parčík, abych si zkrátil čas do příjezdu místního dostavníku. Když autobus přijíždí, opouštím pro dnešek tato místa a po přestupu ve Staňkově mířím do rodné Plzně.

Tedy tam, kde bydlím, protože jak kdysi kdosi moudrý pravil: „Každá duše má nejen svůj vymezený čas, ale i libé místo, které je jí souzeno.“ Ač bezvěrec, tomuto výroku rád věřím. Jedno z těch mých libých míst je odpradávna (kromě Plzně, samozřejmě)
Domažlicko…

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010