Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Kralovic

Milí čtenáři, dnes se podíváme do dalšího koutu Plzeňského kraje, do jeho severovýchodní části, a sice na Kralovicko, a zkusíme najít další zaváté stopy po pivovarnictví.

Tato oblast byla v historické době hraniční mezi kmeny Čechů (okolí Prahy) a Lučanů (Žatecko) a i proto poměrně málo obývaná. V roce 1039 se s tímto stavem rozhodl něco udělat kníže Břetislav I. a po své úspěšné výpravě na území dnešního Polska řídce obydlený kraj dosídlil kmenem Hedčanů. Dodnes v okolí najdeme vísku Hedčany, dvůr Hedečko, a také, už na Rakovnicku, tedy mimo badatelský ostrozrak, ležící ves Krakov a hrad Krakovec. K Polsku odkazující – tedy rozhodně ne k bájnému Krokovi, jak se také traduje. Protože byli obyvatelé po přesídlení podřízeni přímo králi a správě v Křivoklátu, jednu z osad nazvali Kralovice. A tak se po jejich okolí půjdeme podívat…

Cesta začíná hledáním pozůstatků dvorního pivovaru Sechutice (dříve též zvané Žehutice), nazvaného podle jedné z grangií (hospodářského dvora) řádu cisterciáků. Ti ze svého místního centra v nedalekých Plasích od počátku 12. století kolonizovali oblast středního a dolního toku řeky Střely, dříve také zvané Lososnice, Bronice nebo Šipka. Kdysi dávno, v okolí dvora, stávala i vesnice stejného jména. V polovině 16. století získal sechutický majetek Florián Gryspek a díky mohutným stavebním úpravám vznikají z do té doby skrovného dvorce nový hospodářský dvůr, tvrz, ovčín, pivovar se spilkou a krčmou. Jisté je také to, že v roce 1725 již nevaří, takže existoval nejvýše 175 let. Vařívalo se ročně po 24 várkách a pivo pívalo v okolních vsích.

Autobus mě vyplivnul v obci Hadačka, necelý kilometr od Sechutic, které jsou ze silnice vidět. Podle popisu na internetu měl pivovárek stávat „mezi dvorem a rybníkem Pivovárek“. Nádherný název pro rybník, že? Vágní informace, zkusím se zeptat místních. Mám štěstí, dozvoním se na poslední obyvatelku rozsáhlého dvora, paní Pešíkovou, a ta mne směruje až za rybník do lesíka na protilehlé straně. Jít o měsíc později, už bych se s ní minul, protože, jak mi řekla, se na dožití stěhuje k dceři. Dá mi ještě radu, abych v Hadačce zazvonil u Štrunců, že paní pracovala v pivovaře v Plasích, že je to po cestě. Takže jdu vzrostlým obilím, brodím se přes 2 potůčky, abych si zkrátil cestu a onu poslední zídečku nakonec nacházím. Nestojí to skoro ani za řeč. A protože tam místní mládenci podle všeho provozují lesní krosové závody, zídka asi vezme brzy za své. Pivovar stával za severozápadním okrajem rybníka směrem na ves Trojany. Kromě pár kamenů zbyla jen rozměrově malá rovná plošina.

Když vylezu v poněkud zabláceném stavu z lesa, vyřítí se na mě, na hrázi Pivovárku pes z rodu maxipsů Fíků, ale asi vidouce můj žalostný stav a v očích radost z objevu a slyšíce volání páníčka mě ušetří. Z páníčka, se kterým se dám po chvíli do řeči, se vyklube pan Štrunc. Jako na zavolanou! Chvilku klademe slova a pak s těšením na věci příští přijímám pozvání na návštěvu – domlouvám nějaké prosluněné dopoledne ve všední den v září. O tom, co z toho vzešlo, se dozvíš, milý čtenáři, v kapitole o pivovárcích v okolí Plas.

Jdu ještě obhlédnout ves Výrov, kde v místní části Na Zemance měli s vařením nějaký čas vypomáhat Sechuticím. Jsem tam hned, je to vlastně pokračování Hadačky, obce mají společnou samosprávu. Na návsi je mrtvo, a ti, co nejsou v práci, zřejmě sledují reprízy televizních seriálů. Potkám pána, který neví, pak halekám na nedůvěřivého chalupáře, zvoním na paní z místního krejčovství, co je prý náplava a ves nezná (ale místní drby asi ano) a kliku mám až při setkání se 4. človíčkem. No, chodil jsem celou dobu okolo… V chalupě nikdo není, takže si ji zdokumentuju ze všech stran a moje kročeje míří směrem severovýchodním, ke Kralovicím.

Kralovice jsou bývalé okresní město s 3 a půl tisícem obyvatel, na cestě z Rakovníka do Plzně, 455 metrů nad mořem, poprvé připomínané r. 1183. V Kralovicích, tak jako většinou, tápu. Bez mučení se přiznám k minele, kterou jsem včas stihnul napravit. Podle indicií měl pivovar stávat tam, co je dnes mlékárna, u silnice na Žatec. Tak jsem vesele fotil a divil se, že vrátný ani zaměstnanci o tom netuší. Že by to mohlo být jinde, mi neřekl nikdo.

 

Nakonec jsem vypátral, že měšťanský pivovar stával v ulici Svatopluka Čecha kousek pod náměstím. Právovárečné výsady udělil těsně před svou smrtí v roce 1437 císař Zikmund Lucemburský. Kdy byl pivovárek pod náměstím postaven, jsem nezjistil. Jeho výstav býval až 1 300 hl a vaření bylo ukončeno v roce 1929. Poté sloužil jako (z dnešního pohledu už také původní) mlékárna a v současnosti jako výrobna lahůdek a cukrovinek. Pivovarské sklepy přes ulici byly zbořeny koncem 80. let a místo nich se tam vyjímá ošklivé parkoviště a trávník.

Zbývají ještě Kožlany, do roku 1924 zvané Kozlany. Ještě před cestou mě po telefonu na místním úřadu varují, že nebude co dokumentovat, že z pivovaru nebo jeho budovy nic nezbylo. Ale protože znám své pappenheimské, nenechávám se odradit.

Cestou je opět nádherný výhled do kraje, takže na jihu vidím vrch a hrad Radyni, jihovýchodním směrem vrch a vysílač Radeč, západně pak Chlumskou horu nad Manětínem a severně, teď už ukrytá, se choulí Mariánská Týnice. Kdysi tu, při cestě mezi oběma městy, stávaly chmelnice.

Rodiště prezidenta Edvarda Beneše jsou městečko s mírně přes tisícovkou obyvatel a s bývalou bohatou hrnčířskou tradicí. I s pivovarskou. Byť i tady nějakou velkou hrdost na minulost, lhostejno, zda zrovna industriální, od místních obyvatel nečekám. Slečna průvodkyně z muzea neví, kde pivovar stál (a to v něm, jak se později ukáže, bydlí!), v hospodě U radnice taky zažiju nelíčené překvapení: „Tady že bejvával ňákej pivovár?“. Naštěstí třeba místní naučná stezka i více zmateného poutníka než jsem pro toto místo já zachrání.

Kožlanští získávají povolení k vaření piva od krále Vladislava II. Jagellonského v roce 1472. Kruh se uzavírá, asi pomohla polská krev po předcích na obou stranách. První zmínku o vaření piva přináší až rok 1576. Výstav se v nejlepších letech pohyboval okolo 1 500 hl. Budova stojí u hlavní silnice na Rakovník nedaleko městského úřadu (a hospody U radnice)… V roce 1653 je vařeno 18 várek po 4 sudech. Výstav r. 1887 je 1 081 hl. Výroba byla zrušena roku 1909, posléze slouží objekt jako sklad pivovaru Rakovník. Pivovar je postaven na půdorysu písmene U, hlavním průčelím k silnici. V hřebeni střechy je vížka s hodinami, zhotovená r. 1853 kovářem z nedalekých Slabců a zvonicí, kterou se svolávalo pro mláto. Dům byl opravován kolem r. 1900 a v 60. letech 20. století. V budově je knihovna, kadeřnictví, zezadu moštárna (tam bývávala varna pivovaru) a byty. Za pivovarem směrem k muzeu ve svahu jsou pivovarské sklepy.

Jak vidno, pátrat po zaniklých pivovarech je i není legrace, takže to nevzdávám. Trapasům a chybám se člověk nevyhne, ale putování po české, utěšené krajině, cesta, která může být cílem, za to bezesporu stojí…

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010