Pivní krejcar

Pivní krejcar bylo lidové označení pro místní poplatek, který mohla obec uvalit na množství piva, jež prošlo hostincem.
Nejednalo s tedy o klasickou plošnou daň z piva. Stát pouze umožnil jednotlivým obcím vyhlásit poplatek na svém katastru. Je pochopitelné, že šance k naplnění obecní pokladny byla lákavá. Většina obcí tak pivní krejcar okamžitě po jeho schválení dne 16.4.1864 vyhlásila. V pravomoci obce bylo nejen samotné zavedení, ale také stanovení výše dávky a způsob vybírání.

Jednotný byl plátce tohoto poplatku – provozovatel hostince. Hostinští platili z veškerého odebraného moku z pivovaru nebo v lepším případě ze skutečně vyčepovaného množství. Hostinští samozřejmě poukazovali na nespravedlnost výběru. Nebylo v silách nikoho prodat takové množství piva, jež bylo nakoupeno v pivovaru. Dávka nepřihlížela na ztráty při narážení a čepování, zdaňovala celý sud.

Snaha hostinských o to, aby se zpoplatňovalo pouze skutečně vyčepované pivo, však narážela na odmítavé stanovisko obcí. Evidence opravdu vytočeného piva by byla problematická. Zákon později sice umožňoval vybírání poplatku z vyčepovaného nápoje, přesto obce i nadále zpoplatňovaly množství pořízené v pivovaru.

Nejčastěji se platilo 8 krejcarů za hektolitr, ale sazba mohla být i vyšší. Obce pivní krejcar nevybíraly samy, nýbrž si pro tuto činnost najímaly třetí osobu. S tou si obce sjednávaly konkrétní částku, která musela být vybrána. Přebytek byl výtěžek výběrce. Není třeba asi poznamenávat, že o výběr pivního krejcaru byl značný zájem. Soukromé osoby byly pochopitelně více motivovány k pečlivému výběru poplatku než obecí úředníci a bedlivě si hlídaly všechno odebrané pivo z pivovaru.

Pozn.: Snímky zobrazují rakouské krejcary platné v době „pivního krejcaru“.