Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Radnic 1.díl

Rokycansko… Trochu bychom si jej mohli pro začátek představit, když se v něm budeme v následujících článcích pohybovat. Se svými 575 km², je, jak já říkávám, takovým kapesním (rozuměj malým) okresem (pro srovnání: Klatovsko je skoro čtyřikrát rozlehlejší). On ostatně jako okres politický vznikl až v roce 1905. Pro člověka, který nepochází odtud, obvykle splývá s Plzeňskem. Většina potenciálních návštěvníků prosviští ze středu Čech po dálnici na Plzeň nebo rovnou do Němec, ale i třeba plzeňský dialekt zde má svou trochu odlišnou mluvu – převážně střední a starší generace nechodí nakupovat, pumpovat, gruntovat, ale písmeno O je nahrazeno U, takže na Rokycansku se jde nakupuvat, pumpuvat anebo gruntuvat atd. Kromě Rokycan nemá žádné město v okrese v současnosti přes 3 tisícovky obyvatel.
A hnedle se přesouváme k bývalým pivovarům, kterých zde shledáváme okolo dvou desítek, což na tak malém území není nejhorší.

Vyjíždím z Plzně busem do Liblína a zhruba po hodině se ocitám na místní návsi a moje cesta tím začíná.

pivovar Liblín

Liblín (322 obyvatel) je ves, která leží naproti soutoku Berounky se Střelou. Je to nejnížeji položená ves z celého rokycanského okresu. Napadá mě, že kromě rybáren a mlýnů se přímo u řeky nachází jen obec, navíc opět s pivovarnickou tradicí, a sice Darová – další vsi Rokycanska i Plzeňska jsou obvykle položeny výše nad řekou. První zmínka o Liblíně je z roku 1180. Poměrně rozlehlou náves rámují kostel sv. Jana Nepomuckého, zámek, pozůstatky jakýchsi dílen, na severu pak zástavba domů a na západě statek včetně bývalého pivovaru, který stál v jeho čele.

Obec měla v jednu chvíli šanci stát se železniční zastávkou budované Lánské koněspřežky. Z Prahy přes Kladno, Lány, Zbečno a Liblín měla trať končit v Plzni. Liblín by to jistě pozvedlo k většímu rozvoji a významu, možná až k označení městys. Nikdy k tomu ale nedošlo. Při vytyčování trati však objevil francouzský inženýr Joachim Barrande naleziště trilobitů v okolí Skryjí.

Pivovar v Liblíně je poprvé zmíněn po roce 1590, když přebírá funkci bývalého panského hradního pivovaru na Libštejně a kromě varny se hovoří o sladovně, hvozdu, lednici a pivnici a o „chmelnicích po okolí“ . Jeho výstav se pohybuje řádově v tisícovkách hektolitrů, nejvyšší výstav je pak doložen hodnotou 4 950 hl. Po uzavření slouží nějaký čas jako lihovar a pak už jej bere do svých spárů socialistické zemědělství. Na přelomu 90. let 20. století a prvních let století 21. se zřítí štít a střecha bývalé varny a tento tristní stav trvá dosud. Aspoň západní část celého objektu, vedle bývalých bytů zaměstnanců pivovaru, se dočkala v nedávné době rekonstrukce a je v provozu pod názvem Sportovní areál Berounka s přilehlými hřišti.

Pořizuju pár snímků, popovídám si s pánem, který tam cosi kutí v přilehlé dílně a mířím k Libštejnu. Jestli i tady nemá být budoucnost to, co bývala, tak si vbrzku odepíšeme další bývalou pivovarnickou budovu.

Po projití zámeckým parkem a alejí opouštím Liblín a vnořuji se do lesa, abych po úzké pěšině došel k Libštejnu. Jsou to asi 2 kilometry nad řekou, zpočátku s divoce popadanými stromy přes cestu, později zcela bez problémů. Hrad vidím občasnými průhledy mezi stromy, takže se dá odhadnout, jak jsem od něj daleko. Ve chvíli, kdy pod sebou vidím mlýnské rameno pod Libštejnským mlýnem, už to mám kousek. A brzy jsem u cíle.

místo, kde stával hradní pivovar Libštejn

Hrad Libštejn (z německého Liebenstein, tedy Libý kámen) považuji s Bubnem a Týřovem za nejhezčí hradní zříceninu na Mži/Berounce. Krajina v okolí patřila v době založení klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. Hrad samotný byl založen těsně po polovině 14. století Oldřichem Tistem z Hedčan. Hradní pivovar, existující jistě před rokem 1550, se nacházel v jednom ze dvou obytných a hospodářských domovních bloků podhradí, z pohledu od hradu vzdálenějším. Dnes je na jeho místě jen prohlubeň v místě bývalého sklepa. S rozvojem dělostřelectva se ukázala poloha hradu jako nepříliš prozíravě vybraná, ani dodatečně přistavěné severní a jižní předsunuté bašty nepomohly. Hrad je již v roce 1590 uváděn jako pustý. A dá se předpokládat, že i hospodářské statky včetně pivovaru.

No nic, je čas vyrazit. Od hradu se musím dostat opět z údolí řeky. Když vyjdu z lesa, minu samotu Zavadilka, chvilku se pokochám pohledy na Kralovicko na severu a zase mizím do lesů. Klesání mne přivádí k mostu přes Radnický potok, na horním toku též zvaný potok Škaredá – kousek proti proudu stojí, už bohužel k nepoznání přestavěný, bývalý Vrbatovský nebo Vrbatův mlýn, kam se mezi léty 1967-1990 jezdil rekreovat tajemník ÚV KSČ A. Kapek, jeden z pěti podepsaných pod tzv. zvacím dopisem Rusům před srpnem ´68. Člověk, který měl mj. lví podíl na zbourání Denisova nádraží Praha-Těšnov. Aspoň tento soudruh měl kousek svědomí a po změně poměrů se, na rozdíl od jiných, napřed neúspěšně pokoušel o sebevraždu zastřelením a po několika měsících se, už úspěšně, na svém letním sídle oběsil…

tvrz Svinná, ve které fungoval pivovar

Po vystoupení v potočního údolí a vyjití z lesa se ocitám v obci Svinná (34 obyvatel). Čekám, že mne tady tedy někdo požene svinským krokem, ale ve vsi je jako po vymření. V domku vedle návsi oslovuji paní plející záhon a ta mne posílá za místním písmákem a kronikářem (i když dlícím v Rokycanech – zde toliko chalupářem), panem Spalem. Probereme místní historii s přihlédnutím k pivovarnictví a utvrzuji se ve svém dojmu, že pivovar byl součástí tzv. starší tvrze – č.p. 2. Dojmu, nikoli jistotě, prosím pěkně.

O pivovárku ve Svinné lze říci pouze to, že byl v činnosti před rokem 1700 a s vařením zde se skončilo někdy kolem roku 1750. K hospodářství ještě patřil ovčín. A to je vše, co se mi povedlo zjistit. Vydávám se od Spalových k částečně opravené tvrzi, kde nikdo není doma, omrknu to, zdokumentuju a jdu zase dál.

Přes obec Hlohovice, kde je ještě v provozu jediná prodejna a hospoda široko daleko, a osadu Skoupý se blížím k vísce Prašný Újezd (42 obyvatel), který byl dříve nazývaný rovněž Prahný anebo Prašivý či dokonce Prašno-Újezd. Míjím bývalou hospodu a konzum U Bansethů, odbočuji vlevo a po obejití rybníka s kapličkou se ocitám u bývalého pivovaru – č.e. 19. Pivovar to je, či byl, od pohledu subtilní, drobný, ostatně jeho výstav byl nejvýše 770 hl. Jisté je pouze to, že vařil již před rokem 1750 a poslední várka je vztažena k roku 1905.

foto pivovaru Prašný Újezd

V současnosti budova prochází rekonstrukcí, v domě se trvale bydlí nebo chalupaří a je velmi pravděpodobné, že po omítnutí už nebude poznat, že šlo o industriální památku. Asi z jedné třetiny je zdivo nové, z cihel. Střecha má kompletně vyměněné krytí. Zbytek je stále původní, kamenný, a protože současní majitelé zachovali i sklep, dá se s přimhouřením oka říci, že pivovar zůstal zachován alespoň ve zdech.

Z Prašného Újezda sestupuji, jak jinak než zase lesem, při Radubickém potoce směrem k Berounce, kterou jsem od rána obešel obloukem, a přes Hřešihlavskou rybárnu musím zase vystoupat z údolí. Dřív tudy značená cesta nevedla, nevím, jakou osvícenou hlavu napadlo udělat změnu k horšímu a delšímu. Po prudkém převýšení vstupuji do posledního místa dnešního putování – obce Hřešihlavy (10 obyvatel). První zmínka o obci je z roku 1379. Trochu podivný název, moc hřešících hlav s trvalým bydlením ve více než čtyřiceti domech není. Přesto jako domovní znamení a nápis Hřešihlava s rozverně vyvedenou hlavou na jednom starším domě proti zámku nacházím.

Vesnice měla dříve poměrně velké židovské osídlení (v roce 1840 zde žilo 262 židovských obyvatel, kteří tvořili většinu osedlých ve vsi). Byla zde židovská hospoda U modré nudle. Dále synagoga a hřbitov židovských souvěrců v lese za vsí nad potokem. Zámek – a statek s pivovarem. O tom se ponejprv dozvídáme před rokem 1589 a rokem poslední várky je rok 1890. Maximální výstav pivovaru je 875 hl.

Jako kolovrat budu opakovat, že budovy pivovaru převzalo místní JZD s bojovným názvem Dukla a to zde hospodařilo podobně svérázně jako jinde.

foto pivovaru Hřešihlavy

V současnosti je statek opuštěn, volně přístupný, střecha pivovaru je ve svém vrcholu bez krytí, takže do objektu zatéká, trámoví uhnívá a zřícení, podobné Liblínu, je v dohledné době nasnadě. Nakukuju do podzemí, procházím postupně celý bývalý statek, zdravím se s pokrývači, co dávají do pucu střechu bývalého zámku (aspoň něco) a jdu vyhlížet místní autobus do Radnic. Když přijíždí, musím konstatovat, že se zase jednou povezu sám až do Radnic – kdoví, jak dlouho se provozování takovéto linky normálním autobusem může kraji vyplatit.

Z Radnic pak jedu domů jiným spojem a pomalu si v hlavě chystám nejenom tento článek, ale i cestu do okolí směrem severovýchodním. Ale o tom, milý čtenáři, až příště.

Děkuji panu Spalovi z Rokycan a panu Chrzovi z Prašného Újezda za poskytnutí informací o historii pivovarů.

autor: Luděk Gasseldorfer, léto 2011