Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Radnic 2.díl

Sedm jednou ranou! Nebo taky sedm jako v Sarajevu či sedm statečných – spíše zbytečných. Lépe nemohu uvést dnešní povídání, protože se rozmáchnu a během pár hodin navštívíte se mnou, čtenáři, sedmero bývalých pivovarů, rozložených východně od Radnic a v městě samotném.
Jak jinak než v tomhle kraji využívám autobus a z Plzně to beru přes Radnice do Zvíkovce. Je něco málo po osmé ranní, kdy se spousta lidí ještě povaluje v kanafasu, zatímco pivní badatel už s mírným chvěním vyhlíží věci příští.

Začínáme v městysi Zvíkovec (190 obyvatel), o němž první zprávy hovoří roku 1229. Údiv vyvolávající fakt, že obec se 190ti obyvateli jest městysem je nutno vysvětlit, že v historii se např. Bohuslav Balbín v 17. století o Zvíkovci (již jako) o městysi zmiňuje. Pak asi následoval odliv obyvatel. Posléze Zvíkovec o název městys přišel, protože komunisté viděli ve slově městys vtělení ďábla nebo kýho čerta a plošně jej zrušili. Titul byl vrácen obci roku 2008.

Náměstíčko, jemuž vévodí kostel a v části směrem k blízké Berounce veřejnosti nepřístupný zámeček, hlídá u vstupu na něj bývalý vrchnostenský pivovar v čísle popisném 98. První zmínka o něm je z roku 1543, poslední várka pamatuje rok 1898, nejvyšší roční výstav činil 560 hektolitrů. Šlo tedy o pivovar spíše menší. V Zemských deskách čteme, že: „roku 1543 nachází se držitel Zvíkovce Linhard Zvíkovský z Brodu, jenž tento stateček s městečkem, grunty a s činžemi na Chlumu a v Slatině, s lukami, lesy, řekou, rybníky, robotou a s pivovarem, pak s chrámem Páně na Zvíkovci zdědil a po spálení desk zemských roku 1541 opět znovu dal do nich vepsati.“ Jen doplním, že Slatina u Chříče také měla svůj pivovar, časem ho navštívíme. Majitelé pivovaru (panství) se hojně střídali, chvíli byl tento i v držbě Kinských.

foto pivovaru Zvíkovec

V současnosti funguje pivovar jako pohostinství, v němž točí březnického Herolda. Dávám se do řeči s panem majitelem, který, ač ještě zdaleka není otevřeno, je již v šenku a vše chystá na desátou ranní, kdy otevírá. Venku mě zaujme cedule, jež nekompromisně oznamuje, že Prazdroj nevedou a Gambrinus taky ne.

Od řeky se začíná pozvolna zvedat mlha a mně nezbývá než se zvednout taky a zamířit do sousední obce Podmokly. Podle jednoho z čtenářů pivních serverů „nějakých Podmokel“.

Byly to zřejmě pivně hezké časy, když poutník přešel z jedné obce do druhé a mohl ochutnat opět místní, jiné pivo. Ze Zvíkovce do Podmokel to jsou 2 kilometry do kopce, jak jinak.

Podmokly (273 obyvatel) jsou starobylá obec, o níž se hovoří již roku 1045, kdy podléhaly pražskému Břevnovskému klášteru. Kromě hezké polohy na okraji křivoklátských lesů jsou známé nálezem několika tisíc keltských mincí o celkové váze okolo čtyřiceti kilogramů roku 1771, které odstartovaly zájem o numismatiku v českých zemích a s trochou nadsázky současnou módu hledačů kovů. Ti se vyznačují pobíháním se svými detektory po vypuštěných rybnících a zaniklých osadách.

Pivovar, který pravděpodobně zajímá více zdejší čtenáře než keltské duhovky, lze nalézt ve východní části nedaleko místního zámku, užívaného nyní na bydlení. Byla mu vyměřena léta 1717-1942, některé zdroje operují s rokem založení 1654. Zprvu šlo o vrchnostenský pivovar, v 19. století se mění na soukromý a mimo jiných je majitelem pivovarská rodina Hlaváčkova. Výstav dosahuje hodnoty až 1 200 hl. Chmelnice okolo vsi, které tady ještě ve 20. století začínaly a přes Rakovnicko se táhly na sever k Žatci, jsou až na malé výjimky zrušeny.

foto pivovaru Podmokly

V době, kdy se v místě pohybuju, slyším zevnitř budov bývalého pivovaru lidské hlasy a podle všeho se tam něco kutá. Střechy jsou už opravené, budova správce statku a byt sládka také. Zprávy hovoří o tom, že za nějaký čas by v areálu bývalého pivovaru mělo být ustájení pro koně – a obnoveno vaření piva, asi jen s malým výčepem. Budovy obcházím a posléze odcházím jižním směrem k Terešovu.

Cesta je členitá, ale ujdu jen další asi 3 nebo 4 kilometry polnostmi zkratkou přes Mlečice s hezkou Výsadní hospodou z roku 1707, ale s nehezkým gambrinusím štítem, a Terešovskou Huť a brzy mne vítá už Terešov.

Obec Terešov (146 obyvatel) měla svůj pivovar uprostřed, pod návsí, jak se slušelo u rybníka, v sousedství lihovaru. Majitelů bylo výrazně méně než u výše jmenovaných a největší rozkvět zažil pivovárek v době, kdy náležel rodině inženýra Holečka. Tomu v okolí patřila kromě lihovaru a pivovaru také cihelna pod vsí a velkostatek. Doba jeho existence je ohraničena léty 1749-1949, vařilo se zde především lehké, 10° výčepní pivo. Pivovar se vzmohl na roční výstav 5 600 hl.

V současnosti jsou budovy pivovaru prázdné, po uzavření sloužila část dílnám JZD. Bývalá pivovarská hospoda je zavřena a chátrá rovněž, podobně jako restorán na návsi, nyní alespoň převlečený na pár dní v týdnu fungující koloniál a řeznictví.

V obci se i v nynější době daří kultuře – nedaleko vsi bydlí skladatel klasické a filmové hudby Aleš Březina, člen místního kulturního spolku – a jednou z mnoha aktivit je var vlastního, chuťově vyvedeného piva Terešovský invalida.

foto pivovaru Terešov

Jdu kolem obou bývalých hospůdek, minu zámek, v němž je výchovný ústav pro nezvedenou mládež a štráduju si to rozvážným krokem, protože opět do táhlého kopce, dál. V lese se ujistím, že letos nerostou a po chvíli jsem z lesa venku, další kopec je tak překonán a další obec, snad dokonce s pivovarem, ukrytým v šeru věků, přede mnou.

Ano, nedaleko za kopcem ukrytého Zbiroha stojí víska Drahoňův Újezd (140 obyvatel). Zrovna zvoní poledne. Podle nedávných průzkumů v areálu chátrajícího, ale ještě ne zcela zchátralého statku za zámkem a některých náznaků by se mohl v jeho zdech dříve nacházet malý panský pivovar, někdy v pozdním středověku. A to je v podstatě všechno, co se mi zatím podařilo o pivní historii v místě složit dohromady. Pivovar máme v Prašném Újezdu, v Drahoňově možná také. Jenom v nedalekém Medovém Újezdu mezi Holoubkovem a Mýtem bude mít člověk štěstí asi na jiné nápoje, třeba na medovinu.

foto statku Drahoňův Újezd

No nic, takže stále dál… Cestou necestou, polem nepolem, k Biskoupkám. Jak název naznačuje, vesnička Biskoupky (15 obyvatel) má název odvozený od zde dříve existujícího biskupského dvorce a první písemná zmínka se váže k roku 1445. Roku 1573 koupil tvrz s dvorem, sladovnou, spilkou, pekárnou, pivovarem, kovárnou a ovčínem Ladislav mladší z Lobkovic ve Zbirohu. To je také jediná zmínka o pivovaru. Obec měla i přes dvě stovky usedlíků, dnešní počet z ní dělá menší část sousední obce Sebečice, kam úředně spadá.

Statek je hezky opraven, zatímco květinová výzdoba v oknech a na dvoře mi připadá až přeplácaná. Dám si chutný oběd, který průběžně prolévám polotmavým Bakalářem. Na soutoči je i pivo, které je údajně poslední dobou „jako tenkját“. Neřekl bych. Lahvové jsem si zjara koupil, ověřil, že tedy stále nic moc a tím pro mě epizoda s pivovarem mezi Slaným, Kladnem, Rakovníkem a Mutějovicemi skončila.

foto pivovaru Biskoupky

Po projití obcemi Vejvanov a Chomle, což jsou staré vsi, v jejichž okolí se po staletí těžilo černé uhlí, se pomalu blíží závěr dnešní výpravy. Oko pozorného pocestného si hromad vytěženého materiálu z podzemí brzo všimne, stejně jako březových hájků u nich a zamřížovaných vchodů do šachet. A pomníčků důlních neštěstí.

A konečně je tu taky táhlé klesání ku Radnicím s městečkem na dlani.

Město Radnice (1 780 obyv.) je centrem severního Rokycanska. Prvně se o něm dočítáme ze zprávy z roku 1336, kdy je král Jan Lucemburský prodává Rožmberkům. Jako připomínku na ně má od těch dob město v erbu pětilistou červenou růži. O vzestup se pak zasazují Šternberkové, především hrabě Kašpar Maria, spoluzakladatel Národního muzea v Praze a významný paleontolog a mecenáš.

V době průmyslové revoluce se ve městě nachází dvě sklárny – a dva pivovary. Radnice jsou od roku 1893 konečnou zastávkou místní lokálky, která začíná v Chrástu u Plzně. Blíže k náměstí, v Pivovarské ulici, stojí osiřelá budova pivovaru městského nebo také měšťanského, asi 150 metrů vzdušnou čarou od něj stojí pak pod Radnickým potokem v ulici U Marily panský nebo-li Šternberský. Starší je měšťanský (někdy zvaný obecní), s datem zrození 1517 (podle jiných pramenů 1587). Panský pak vzniká roku 1749 (jiné prameny uvádějí až rok 1865, ten ale osobně považuji za rok, kdy se pivovar přestavoval). Oba si vedou, tak jak je obvyklé, se střídavými úspěchy a provozní smrt přichází v letech 1942 resp. 1959. Druhý jmenovaný je posledním činným pivovarem bývalého okresu Rokycany, takže takový souputník zde nedávno představených Plas, které tuto smutnou roli sehrály v regionu severního Plzeňska. Jejich výstav je odpovídající místu a době provozu – 10 530 versus 23 950 hektolitrů.

foto Měšťanského pivovaru Radnice

Okukuju pivovar městský, pořizuju pár snímků a po zaklepání se vloudím i do sousední soukromé zahrady, která k bývalému pivovaru přiléhá z východu.

Také v Radnicích jeden čas koketovali s obnovením pivních várek. Prvním krokem měla být oprava střechy, což se podařilo, do pivovaru nezatéká a je stabilizován. V současnosti ale chybí potřebný kapitál a s velkou pravděpodobností je projekt odložen ad acta.

foto panského pivovaru Radnice

Šternberský pivovar na protilehlé straně města je využíván soukromými firmami jako skladiště a dílny. Při mé návštěvě se zevnitř ozývaly ruchy a halas, zkoušel jsem i vstoupit, ale pak jsem si to raději rozmyslel. Dodatečně provedené přístavby okolo areálu pivovaru původním budovám rozhodně neprospěly a v břízolitu vyvedený nápis Dej Bůh štěstí s vročením 1924 (viz jedno z fot) nepostrádá kouzel nechtěného humoru.

Tímto jsem představil pivovary severního Rokycanska s centrem ve městě Radnice. Jdu na zpáteční autobus a přeju si podobně hezký den jako toto úterý, protože způsob tohoto léta zdá se mi býti stále poněkud nešťastným.

Děkuji paní Kratochvílové z Radnic, pracovnici Muzea a knihovny Radnice, za poskytnutí historické fotodokumentace pivovarů v Radnicích.

autor: Luděk Gasseldorfer, léto 2011