Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, kde se pivo pije, tam se dobře žije. Tuto písničku si mohli bělští zpívat nejméně od konce 16. století (asi 1596). Do tohoto období spadají první zmínky o existenci zdejšího pivovaru. Už asi nikdo nevypátrá, zda se zde zkoušela kvalita piva po plzeňském způsobu. V Plzni se totiž kvalita piva zkoušela přímo na radnici. Pivo se odlilo na dubovou lavici a zkoušející se tam posadil v kožených kalhotách. Pokud se "přilepil" bylo pivo dobré, pokud ne, bylo řídké a várka se pak prodávala za nižší cenu nebo vůbec ne. Pivovary byly po celý středověk důležité. K právům měst, ale i k právům jednotlivých měšťanů patřilo právě právo várečné. Samozřejmě vrchnost (ať už král ve městech královských či feudálové ve městech poddanských) si za to právo nechávali řádně platit. Pivovarníci platili např. posudné - daň z prodeje piva do vesnic či pánevní daň - to podle velikosti či počtu varných pánví nebo počepní či pokrčmé (od slov výčep a krčma). V 16. století se ale vedle městských a měšťanských pivovarů začínají prosazovat i pivovary panské (vrchnostenské), které patřily přímo majiteli panství a velmi městům konkurovaly. A v Bělé vznikl pivovar vrchnostenský, i když mohli být Bělané považování za měšťany a mohli mít i právo várečné (vždyť v té době v Bělé sídlil soud a rychta přimdeckých Chodů). Ale koncem 16. století jsou sídla přimdeckých Chodů rozprodávána a zdejší obyvatelé se stávají obyčejnými poddanými. A tím ztrácejí kromě jiných práv i právo várečné. Třicetiletá válka poznamenala i pivovarnictví. Především upadají městské pivovary. Např. přestává se vařit pivo v Ronšperku i jinde. Ale vrchnostenské pivovary prosperují. I když v roce 1669 vypisuje císař Leopold I. celostátní pivní daň. Počátkem 17. století jsou kvůli novým daňovým úpravám rozděleny pivovary do 3 skupin. Za velké jsou označeny ty pivovary, které vyprodukují dvanáct a více čtyřvěderních sudů (tj. přibližně 30 hektolitrů), středními byly pivovary s šesti až jedenácti sudy a jako malé byly označeny ty s méně než šesti sudy. Bělský pivovar byl součástí objektu pánského dvora, z nějž obytná budova (od 17. stol. hospodářské centrum křížského panství), tj. barokní zámeček stojí dodnes. Lamingenové vybudovali v Bělé pozdně renesanční zámeček. Zámeček, později upravený v duchu baroka, dnes vypadá na první pohled spíše jako mohutný měšťanský dům. Letopočet vyrytý na ostění jednoho okna udává jako datum jeho dokončení (nebo dokončení stavebních úprav) rok 1614. V té době už tu sídlil Volf Josef Lamingen. Měl několik bratrů, které osud rozdělil po bitvě na Bílé hoře. Volf Josef stál na straně českých stavů a nebyl katolík. To ho stálo majetek. Císař Ferdinand II. mu ho zkonfiskoval a postoupil Bělou jeho bratru, katolíku Volfu Vilémovi. Volf Vilém byl říšský dvorní rada, zemský soudce a hejtman lén německých. Za svoje služby císaři dostal vedle Bělé i vesnice domažlických Chodů. Bělské panství prodal Volf Maxmilian, syn Volfa Viléma a pověstný Lomikar, v roce 1678 Zdeňku Kaplířovi ze Sulevic. Tento císařský generál a slavný Turkobijec si dal přestavět panské starší sídlo v Újezdě Svatého Kříže (kde byl taktéž pivovar) a bělský zámek od té doby zůstal jenom sídlem vrchnostenských úřadů. Jeho dvůr obklopovala hospodářská stavení včetně pivovaru. Pivovar i jiné budovy tu už nenajdeme. Pivo se zde přestalo vařit na přelomu let 1960 - 61. Ještě v roce 1839 produkoval tento pivovar ročně 22 sudů piva. Před rokem 1939 pak se v Bělé nacházelo 10 hospod. Nutno ještě dodat, že ještě v 19. století nebylo pivo jenom nápojem, ale vařila se z něj i polévka a ve středověku měly i vesnické šestinedělky přednostní právo na jeho získání a pivovary měly povinnost je zásobovat.