Jak se dostalo pivo do
Budějovic
Osud piva v
Českých Budějovicích je stejně starý jako dějiny
samotného města. Psal se rok 1265, když purkrabí hradu
Zvíkov Hirzo z Klingenberga začal rýsovat hlavní náměstí a
přilehlé ulice královského města Budějovice. I když dnes s
určitostí nevíme, zda sám kreslil půdorys pozdější
metropole jižních Čech, je téměř jisté, že si při své
urbanistické činnosti přihýbal piva. Všechny ulice společně
tvoří vyváženou, pravidelnou, rovnou síť. Přesto pivo v
této době naši předkové už dávno znali a pili. Pravda,
tehdejší pivo bylo trochu odlišné od toho dnešního. Tak
především jinak se sušil slad, sládci měli také problém
držet optimální teplotu na varně, a
tak se pivo často připalovalo, a proto bylo i podstatně
tmavší, samozřejmě i jinak chutnalo. Původně si pivo mohl
vařit každý sám pro svoji potřebu, ale konkrétně se
vznikem Budějovic byla i zde tato zdánlivě samozřejmá věc
změněna ve
výsadu právovárečných měšťanů. Ona to ostatně nebyla
nijak laciná záležitost. I proto se postupem času začala
mezi budějovickými měšťany vytvářet určitá specializace.
Ti, co vlastnili pole, se zabývali pěstováním ječmene na
slad, jako sladovníci, tzv. braseatores. A jiní ve
svých pánvích pivo zase vařili. Ti byli označováni za
pivovarníky, sládky, tedy braxatores. Pivo přinášelo i
nemalé zisky. Například jistý měšťan Zachariáš, jeden z
prvních zdejších pivovarníků, natolik rozmnožil vařením
piva svůj majetek, že někdy kolem roku
1300 založil vlastním nákladem pro chudé spoluměšťany
špitál. Jeho jistě chvályhodného příkladu později
následovali i další sladovníci a sládci. Výhodou
Budějovic, jako královského města, bylo, že panovník dbal
na jejich prosperitu. Proto Karel IV. zde
během své návštěvy města v roce 1351 vystavil řadu
privilegií a jedním z nich bylo i tzv. právo mílové, podle
něhož v okruhu jedné míle od města nesmělo být
provozováno žádné řemeslo a otvírána krčma. A tak
obyvatelé z obcí ve vzdálenosti zhruba 10 kilometrů
si všechny své potřeby museli obstarávat ve městě, a když
už tam byli za obchodem, tak určitě nějaké to pivo v krčmě
urazili. Obrat se zvyšoval, a jak bývá v Čechách běžné,
bujela závist. Třeba i proto, že převážná část
městského patriciátu
byla německé národnosti. Král Václav IV. navíc v roce 1410
dokonce rozšířil výnosné městské právo na zákaz
činnosti venkovských sladoven i pivovarů. První údaje o
počtech osob, které se věnovaly výrobě piva, jsou až z
přelomu 14. a 15. století. V té době seznam uvádí
23 sladovníků a sládků české i německé národnosti. Ale
za necelá dvě desetiletí se této činnosti už věnovalo 58
sladovníků a 9 sládků. A to bylo v době, kdy město mělo
necelé 3000 obyvatel a husitské bouře byly na spadnutí. I
když právě
husitská revolta nepřímo podporovala vaření piva. Za pevné
městské hradby se totiž tehdy uchýlilo množství lidí z
okolí a ti všichni potřebovali spláchnout svůj strach a
čím jiným než právě pivem. Jenže pivo bylo stejně dobré,
jako i výnosné, a tak se o jeho produkci, navzdory
městským privilegiím, pokoušeli i v okolí města. Proto se
roku 1464 sebral budějovický rychtář (to byl v čele
prosperující obce první Čech Ondřej Puklice, jehož
zásluhou se začalo používat v té době i názvu České
Budějovice) a se skupinou biřiců v okruhu
jedné míle ničili sladovny, pivovarnická zařízení i
krčmy. Dnes bychom řekli, že se silou domáhali svého práva.
Takhle přepadli i vesnice, které patřily Rožmberkům, jako
byly Planá, Homole, Kamenný Újezd a nebo vsi Boršov a Plav,
které zase
patřily klášteru ve Vyšším Brodě. Stejně tak neušetřili
ani svobodný dvůr Vidov. Krčmáři si stěžovali, vrchnost se
jich zastala, ale výsledkem bylo, že Českobudějovičtí
oprávněnost svého zásahu nakonec uhájili. Jen vznesené
pochybnosti o dosahu míle vedly ještě téhož
roku k úřednímu přeměření vzdálenosti. Vykutálení
městští radní tušili správně, že by to nemuselo dopadnout
dobře, a tak přesvědčili královské úředníky, že měřit
se začalo až od mostu před Rožnovskou branou a nikoliv jako
dříve od kostela sv. Prokopa a sv. Jana
Křtitele. Městská rada v Českých Budějovicích si moc
dobře spočítala, že takový pivovar může úspěšně
pomáhat plnit obecní pokladnu, a tak po dlouhých tahanicích
se právováreční měšťané v roce 1495 vzdali části svého
práva ve prospěch města. Měšťané
si podrželi vaření piva z ječného sladu a město převzalo
do své režie zase vaření piva bílého, tedy pšeničného.
Autor: Petr Hoffmann
Budějovičtí
se přeli o pivo už v 15. století
V roce 1495
dalo město České Budějovice postavit svůj první pivovar na
vaření tzv. bílého (pšeničného) piva. Jeho staveniště
bylo vybráno poblíž tehdejší Rožnovské brány mezi
současnou Širokou ulicí a hradební zdí (v prostoru dnešní
kavárny Savoy ve Stejskalově ulici). Už na přelomu 15. a 16.
století vznikly první spory. Město postupně rozmnožovalo
svůj majetek o přilehlé vsi a tam všude také městská rada
uplatňovala své právo čepovat jen bílé pivo z vlastního
městského pivovaru. Tím se pochopitelně snižovala spotřeba měšťanského
piva. Trvalo to 15 let, až do roku 1510, než došlo k dohodě.
Městská rada potvrdila várečné právo všem obyvatelům
města, pokud byli plnoprávnými měšťany, což znamenalo, že
platili celou stanovenou hodnotu daní a dům měli uvnitř
hradeb. Tehdy
šlo o 300 domů. Výjimku tvořilo asi 50 chudších měšťanů
a práva vařit pivo byli zbaveni lazebníci a mlynáři.
Jednoznačně pivo nesměli také vařit lidé usazení na
předměstích a obyvatelé města nevlastnící žádný dům.
Dohoda podporovala rovněž domácí výrobce sladu. Navíc do
města se pivo mohlo v té době dovážet jen ze Svidnice ve
Slezsku. Povolení svidnického piva byla spíš ukázka
vychytralosti městské rady, které tak nikdo nemohl vytknout
snahu o dosažení městského pivního monopolu a přitom
správce obecní pokladny mohl klidně
spát spánkem spravedlivých. Ostatně jen si představte mapu
střední Evropy, tehdejší možnost dopravy formanskými vozy a
k tomu pivo, které vlivem tepla logicky podléhá zkáze. Pak je
hned jasné, že pivo ze Svidnice by byla pro České Budějovice na počátku 16.
století přibližně stejná událost, jako kdyby vám v neděli
o prázdninách zaparkoval před domem Eskymák se sobím
spřežením. Pokud se nějaký měšťan, v souladu se svým
várečným právem, rozhodl, že si pivo uvaří, pak měl dvě
možnosti. Buď si ječmen a chmel vypěstoval sám, sám si
připravil i slad, anebo musel všechno koupit na městském
trhu, kde jeho cenu stanovovala městská rada. Potom musel
čekat, až na něj přijde řada s várkou v měšťanské
várečné pánvi. Nejznámější měšťanská varna byla v dnešní Kněžské
ulici, v objektu pozdějšího kapucínského kláštera. Bylo
určeno závazné pořadí podle městských ulic a čtvrtí. I
když současně mohli vařit až čtyři měšťané, zdaleka se
nemuseli během roku vystřídat všichni zájemci. Když várka
dopadla dobře, šrotýři (to byli lidé,
kteří se starali o sešrotování sladu) zavezli sudy k
majiteli a nastal problém, jak prodloužit trvanlivost piva,
protože se tehdy ještě ledy k chlazení nepoužívaly. Také
proto se do piva přidával jalovec a sůl, ale nejjistějším
způsobem jak
zabránit zkažení piva, bylo jej rychle vypít. Ovšem je
třeba si uvědomit, že toto ječné pivo se obsahem alkoholu
rovnalo asi tak dnešnímu 23stupňovému pivu, takže pijáci
moc piva vypít zase nemuseli... V této době se
českobudějovické pivo ještě netěšilo takové chvále jako
široce vyhlášené pivo z Rakovníka, ale postupně si už
začínalo budovat svou dobrou pověst. Ostatně právě král
Ferdinand I. zde ochutnal během zemského sněmu v roce 1532
místní pivo a nedal jinak, než že mu představitelé města
museli poslat
na dvůr do Augsburgu sládka i s čeládkou. Pivo plnilo
městskou pokladnu a okolní šlechta to opět chtěla zkusit s
narušením českobudějovického mílového práva. Pivo začala
nezákonně vařit na svých majetcích v Doubravici, Srubci,
Poříčí, Houžné a Čejkovicích. Ve Vidově
dokonce vyrostl velký pivovar se sladovnou a výčepem vladyky
Jana Krenauera Křenového. Třebaže se městští biřici
pokoušeli násilím přerušit v některých místech
pivovarnickou činnost, majitelé si stěžovali u dvora, kde
využili své rodové kontakty, a panovník
rozhodl, že České Budějovice musí uhradit veškeré vzniklé
škody a smířit se s existencí šlechtických pivovarů.
Šlechtě se navíc podařilo natolik omezit vliv městských
privilegií, že Svatováclavskou smlouvou z roku 1517 bylo
stanoveno, že
mílové právo se vztahuje pouze na poddané.
autor: Petr Hoffmann
Rudolfov měl vlastní
pivovar už koncem šestnáctého století
Z
původně námezdních pivovarnických sládků, kteří své
řemeslo zpočátku provozovali jen ve službách zámožných
českobudějovických měšťanů, se začali také stávat
bohatí měšťané. Co do počtu mistrů je v Českých
Budějovicích převyšoval pouze cech řeznických, ale již v
polovině 16. století, ač početně stále o několik členů
slabší, cech sládků svou
zámožností předstihl budějovické řezníky o pořádnou
hromadu míšeňských kop. Také městský pivovar začal
zvyšovat svou produkci a to zejména díky tomu, že město
přikoupilo několik poddanských vsí. Pokud v nich byly
pivovary, tak ty byly zrušeny a městská rada nařídila
výhradní odběr piva z Českých Budějovic. Jaký význam
přikládala městská rada tomuto obchodu, svědčí i fakt, že
sladovna byla zřízena přímo v zadní části staré radnice
na rohu dnešní Biskupské a Radniční ulice. Jedna městská
chmelnice
dodávala chmelové šišky na Lineckém předměstí a druhá na
Svineckém. Dokonce chmelař, pověřený správou chmelnic, byl
přímo zaměstnancem obce, nikoliv pivovaru. Však také zisk z
prodeje piva představoval třetí největší položku v
městském rozpočtu hned po prodeji hornorakouské soli
a ryb. Navíc velké deputáty dostával purkmistr, radní,
kaplan, rektor školy, zaměstnanci pivovaru, ale třeba i
městský kat jako odměnu za úklid nečistot. Ročně bylo
takto v zájmu obce použito až kolem 130 sudů piva. Zhruba v
této době,
v polovině 16. století, se do kopcovitého pásma východně od
města začali stahovat horníci za obnovenou těžbou
stříbrné rudy. Založili si vlastní sídliště nazvané
Velké Hory a relativně dobře prosperující horníci se stali
vděčnými odběrateli zlatavého moku z Budějovic. Jenže
panovníkům záleželo mnohem víc na zvyšování těžby
stříbra než na prosperitě měst, a tak hornické sídliště
postupně vybavili nejrůznějšími privilegii. Začalo to
právem, že si mohli sami čepovat pivo zatím ještě
dovážené z Českých Budějovic. V roce 1585 však
byly Velké Hory povýšeny na svobodné horní město císaře
Rudolfa (Rudolfov) a město dostalo řadu privilegií, jako
například postavit si vlastní pivovar. Do provozu byl uveden v
roce 1588. Tím se ještě víc zdramatizoval již tak napjatý vztah mezi oběma
městy, který už předznamenalo převážně luteránské
náboženské vyznání Rudolfovských. A z Rudolfova přišla
také nečekaná a těžká rána českobudějovickým radním.
Šlo totiž o to, že hutní písař v Rudolfově Adam Brunn
označil budějovickou městskou radu jako bandu
zlodějů. Proto rada podala na prostořekého písaře žalobu a
ten na svou obranu uvedl a doložil, že Českobudějovičtí
již delší dobu okrádají císaře na daních z piva! Komorní
soud celou záležitost přezkoumal a zjistil, že za posledních
30 let
připravilo město císařskou pokladnu o 30 tisíc kop grošů,
a to už byla pořádná suma. Jen na základě přímluvy
vlivných osob bylo rozhodnuto, že na místo vážnějšího
potrestání musí město celou dlužnou částku zaplatit
nejpozději během tří let. A nutno poznamenat, že v roce
1594, kdy byla uhrazena poslední dlužná částka, se tím
královské město dostalo do velmi tíživých hospodářských
problémů. Městská rada proto opět hledala východisko z
krizové situace a opět se nabízela slibná šance přes pivo.
Nabídku k odkoupení
městského pivovaru právováreční měšťané však zatím
ještě odmítli, ale přesto došlo v roce 1605 k určitým
změnám, které měly přinést více peněz do prázdné
městské pokladny. Konšelé mohli ročně uskutečnit 14 varů
piva, právovárečníci deset varů piva, a pokud by snad
právovárečník vlastnil dva domy, mohl svůj nárok
(samozřejmě že náležitě zdaněný) zvýšit na 13 varů.
Stavovské povstání v roce 1618 přivedlo do pomalu se
vzpamatovávajícího města císařskou armádu generála
Boquoye a před hradbami se pro změnu rozložilo
stavovské vojsko s hlavním stanem v Rudolfově. Obležení
trvalo až do června roku 1619, dokud se obléhatelé v
důsledku nepřesných informací nedali na zmatený ústup.
Císařští se pustili hned do pronásledování, zatímco
městští ozbrojenci si to zamířili přímo do
Rudolfova a rabovali a ničili. Zkáze neušla ani budova a
zařízení konkurenčního rudolfovského pivovaru. Rudolfov pak
byl dekretem krále Ferdinanda II. darován Českým
Budějovicím (na České Budějovice byl také přenesen titul
svobodného horního královského
města). Obnova pivovaru v Rudolfově nepřicházela v úvahu.
autor: Petr Hoffmann
Várečné právo v
Budějovicích vyšetřovala i císařská komise
Drahota
chmele i obilí přivedla na přelomu 17. a 18. století
právovárečné měšťany v Českých Budějovicích k
drastickému omezování vaření piva. Zaniklo i tradiční
čepování po domech právovárečných měšťanů. To
pochopitelně výrazně posilovalo postavení městského
pivovaru. Proto také v roce 1711 začal podáním stížnosti u
císařského dvora dlouholetý spor sládků a
právovárečných měšťanů s městskou radou. Cílem bylo
navrácení starých práv. Jedenáct let trval spor, na jehož
konci byla koupě rohového domu u Svinenské brány, který
patřil sládkovi Matěji Konvičkovi (dnes je zde v ulici
Karla IV. Hotel Malý pivovar). V tomto určeném domě mohli
nyní měšťané se souhlasem městské rady vařit svoje pivo.
A od té doby byly ve městě pivovary dva. Městský,
zvaný také bílý nebo velký, a měšťanský
neboli hnědý či také malý. Městská rada navíc stanovila,
že město bude vařit pivo od sv. Jiří do sv. Havla (tedy od
dubna do října) a druhou (méně výhodnější) polovinu roku
budou zase vařit měšťané pivo pro sebe a navíc s
náležitým odvodem do městské pokladny. Už od začátku
této dohody
bylo jasné, že to dlouho nemůže vydržet. Právováreční
měšťané chtěli vařit pivo po celý rok, a tak spor
pokračoval. A když ani jedna strana nechtěla ustoupit, tak
nezbývalo než zřejmě někoho přemluvit. Podobné
přesvědčovací metody jsou od doby vynálezu peněz velmi prosté.
Především budějovický magistrát někdy kolem roku 1745
nabídl zástupcům měšťanů velmi nevýhodnou smlouvu
umožňující v průběhu půlroku jen 30 varů. Zástupci
právovárečníků se smlouvou překvapivě souhlasili. Přes
ostré protesty zbývajících měšťanů nakonec
došlo i k podpisu dokumentu. Smlouva byla rychle poslána ke
dvoru Marie Terezie k potvrzení. Právovárečníci si však
zvolili jiné důvěrníky a ti se odebrali do Vídně
vysvětlit, jak se vlastně věci mají. Celou záležitost měl
nakonec prošetřit hejtman Bechyňského
kraje, ale ten dal za pravdu magistrátu. Vídeň proto smlouvu
schválila a za její znění se překvapivě postavili i
někteří nedávní odpůrci z řad právovárečníků...
Podobně pro město výhodná smlouva byla uzavřena i s cechem
sládků. Ale pak se stala věc v
dějinách města a snad i celé země téměř nevídaná a až
pohádkově neskutečná. Na základě opakovaných stížností
o zpupnosti, zkorumpovanosti a nekompetentnosti městské rady
přijela do Českých Budějovic v roce 1751 císařská
vyšetřovací komise v čele s hrabětem Larischem. Komise shledala řadu závažných provinění,
včetně svévolného poškozování zájmů právovárečných
měšťanů. Napříště už oba pivovary neměl spravovat
magistrát, ale dva k tomu účelu zvolení měšťané. A aby
bylo vítězství úplné, tak z rozhodnutí komise osmi
členů rady včetně primátora Jana Bernarda Cammerera byli
zbaveni funkce a původně dokonce odsouzeni na nucené práce v
železech při stavbě pevnosti na Špilberku v Brně. Nakonec
jim byl trest (po mnoha intervencích) zmírněn na
několikaměsíční pobyt ve vězení v Praze. Nově ustavená
městská rada začala opravdu pečovat o oba pivovary a hned
první rok přinesl nemalý zisk jak pro městskou pokladnu, tak
i pro právovárečné měšťany. Protože ovšem podobné
nesrovnalosti jako v Českých Budějovicích byly i v řadě jiných
měst, tak Vídeň přišla s daňovou reformou. Ta spočívalo v
tom, že všechny městské příjmy měly být nadále pevně
zajištěny pronájmem za nejvyšší nabídnutou částku. V
roce 1752 byly v Českých Budějovicích vydraženy oba
pivovary, které na 16 let opanoval obchodně
zdatný měšťan Josef Steinbigl. Z pachtovného se
odpočítávala i částka pro právovárečné měšťany,
kteří byli takto zbaveni svého práva. Po smrti nájemce
Steinbigla přešla smlouva na jeho děti a zetě, čímž bylo
zaděláno na katastrofu. Zanedlouho musel být
dědicům zabaven veškerý majetek na uhrazení způsobených
škod a oba pivovary převzal do správy opět magistrát.
Postupně se dařilo i s přispěním všech 387
právovárečných měšťanů snižovat dlouhodobou zadluženost
města a přišly i nezbytné úspory v
pivovarnictví. Na 15 let byl dočasně uzavřen malý pivovar. S
jeho znovuzprovozněním v roce 1792 magistrát přijal
vyhlášku zakazující dovoz cizího piva do města, bude-li
místní pivo dostatečně kvalitní. Bylo! A tak přišla na
pořad dne znovu žádost měšťanstva o
odkoupení, respektive vrácení obou pivovarů. Samotný
magistrát poznal, že návrh je tentokrát pro město výhodný,
a podporoval jej i u dvorské kanceláře. Součástí dohody
bylo i právo výčepní v Rudolfově a ve všech poddanských
vsích. Smlouvu o převodu malého i
velkého pivovaru do neomezeného majetku právovárečníků
nakonec potvrdil i císař František II. a po souhlasu Zemského
gubernia vstoupila smlouva 4. srpna 1795 v platnost.
autor: Petr Hoffmann
Měšťanský pivovar
přinášel slušné příjmy Čechům i Němcům Podpisem
smlouvy mezi městem a právovárečníky v roce 1795 nastala
nová etapa pivovarnictví v Českých Budějovicích. I když
zpočátku to vypadalo pro nové majitele velmi špatně.
Především se množily stížnosti na kvalitu piva. I když
měšťané urychleně vyměnili sládka, přidal se ke kritikům
i magistrát, kterému vedle nevalné chuti piva vadily
především snížené výnosy. Až teprve po čase se ukázalo,
že za zhoršenou kvalitou stála většina nepoctivých budějovických
šenkýřů, kteří si řekli, že vodou pančované pivo
můžou nějaký čas s úspěchem svádět na nezkušené
majitele pivovaru. Začátkem 19. století se produkce i kvalita
piva stabilizovala a jen pro zajímavost například v roce 1805
činil celkový výstav 6798 sudů. Z
tohoto počtu bylo ve městě vyčepováno 5099 sudů,
Rudolfovští vypili 501 sud, poddanské vesnice zkonzumovaly
dohromady 475 sudů. Vojenská posádka za účelem
"výcviku" zužitkovala 207 sudů a veškeré
duchovenstvo ve městě vypilo 97 sudů. Na povinné deputáty bylo
určeno 74 sudů a tak bychom mohli pokračovat dál. Celkové
příjmy v té době činily přes 131 tisíc zlatých. Když
byla v roce 1815 dokončena přístavba již nevyhovujícího
malého pivovaru, přišla zhruba na 70 tisíc zlatých.
Právovárečníci pokračovali ve
chvályhodných krocích svého dávného předchůdce měšťana
Zachariáše, který zbohatl na vaření piva a někdy kolem roku
1300 na své náklady nechal postavit špitál pro chudé.
Právovárečníci nyní podporovali školství, vykupovali pro
ně budovy, platili učitele, postavili
chudobinec a nemocnici poblíž dnešní hlavní pošty, stejně
tak i budovu Ferdinandových kasáren na Mariánském náměstí.
Paradoxně tato jistě nadmíru prospěšná činnost
právovárečníky neustále finančně vyčerpávala, a tak
nezbývalo než myšlenku na vybudování
nového měšťanského pivovaru stále odkládat. Drobné
rekonstrukce obou pivovarů však nemohly splnit očekávání, a
tak i přes nemalou zadluženost se právovárečníci v roce
1847 přece jen rozhodli začít alespoň s výstavbou
potřebného lednicového sklepa. Pro tento
účel byly vybrány pozemky na Lineckém předměstí těsně
sousedící s řekou Malší. Tím byl konečně položen základ
k postupnému budování moderního velkopivovaru. Další
důležitý krok pak byl učiněn v roce 1851, když byli
vysláni na zkušenou do Vídně do tamních
pivovarů takzvaného bavorského typu známý budějovický
stavitel Josef Sandner a sládek Josef Arnold. Výsledek jejich
cesty na sebe nenechal dlouho čekat, protože již 17. října
1852 byla dokončena stavba, která konečně umožňovala moderní způsob spodního
kvašení. Šlo o pokrokovou technologii, která vycházela z
ověřených vědeckých poznatků oboru kvasné chemie. Nemalá
investice se vyplatila, protože už příští rok přinesla
odbyt vyšší o celých 11 procent. Ve velkém pivovaru se pivo
vařilo ještě
do roku 1856, ale potom oba původní pivovary sloužily již jen
jako pomocné provozy na výrobu sladu a podobně. Novostavba
pivovaru by docela dobře a rychle pokračovala dál, nebýt
nepříjemného zjištění, že dlouholetý správce pivovaru A.
Rohrwöckh nečekaně zmizel a s ním i
téměř 40 tisíc zlatých. Právovárečníkům se po této
nemilé příhodě už moc nechtělo investovat, ale nakonec v
prosinci roku 1871 byla dokončena i poslední důležitá stavba
- velká sladovna, a tím se veškerá výroba už definitivně
sjednotila do
nového pivovaru. Nutno ještě připomenout zdánlivě
podružné, ale pro pivovar velmi důležité ujednání s
městskou radou. Právovárečníci postoupili městu jakousi
kůlnu v prostoru bývalé chmelnice na Lineckém předměstí a
výměnou získali právo bez omezení a kdykoliv těžit
přírodní led na řekách Malši a Vltavě. Nový pivovar
prosperoval a nutno poznamenat, že 387 německých a českých
právovárečníků mělo ze svých ročních podílů z
pivovarského zisku velmi slušný a nezanedbatelný příjem.
autor: Petr Hoffmann
Budějovické pivo z
měšťanského pivovaru dobývá Evropu S
historií českobudějovického piva je spjato i jméno
vzdělaného a pokrokového lékárníka Adolfa Haase, který se
v roce 1870 stal předsedou výboru právovárečníků a také
jeho zásluhou byla následující rok konečně úspěšně
dokončena novostavba moderního pivovaru. A protože Adolf Haas
setrval v čele správy pivovaru přes dvě desítky let, měl
šanci výraznou měrou ovlivnit jeho další rozvoj. Byly
schváleny nové stanovy se změněným názvem
společnosti Budějovičtí právovárečníci, respektive
Budweiser Bräuberechtigten. V tomtéž roce začalo
budějovické pivo také výrazněji opouštět hranice města a
objevilo i vzdálenější zahraniční trhy. Už v roce 1872
budějovické pivo poprvé vstoupilo na americký
kontinent. Však se také i majetek firmy utěšeně rozrůstal o
četné sklady, pohostinství a hotely, dokonce začala i
výstavba železniční vlečky. Dokonce počet zahraničních
zastoupení vzrostl až na dvě desítky. Budějovické pivo z
měšťanského
pivovaru se již od roku 1802 nazývalo Budweiser Bier a 5.
listopadu 1879 Městská rada Budějovic udělila firmě souhlas
s využíváním městského znaku na etiketách pro lahvové i
sudové pivo. K registraci ochranných známek pak došlo v roce
1882. Věhlas piva se šířil po celé
Evropě. Nové vedení pivovaru prozíravě povolalo do svých
služeb dva zkušené sládky z Plzně a to v roce 1881 Karla
Petzelbauera a po něm v roce 1887 Adolfa Kerschbauma. I jejich
zásluhou rostla kvalita a dobré jméno budějovického piva. Měšťanský pivovar
pravidelně zásoboval letní císařský dvůr v Bad Ischlu, a
dokonce od roku 1895 se pivovar stal i dvorním dodavatelem
wurtenberského krále Wilhelma II. V té době už ve firmě
začínaly panovat velmi napjaté národnostní vztahy mezi
českou menšinou
a majoritními Němci. Také proto, z čistě nacionalistických
důvodů, se pivovar, třetí největší exportér v českých
zemích, nezúčastnil slavné Jubilejní výstavy v Praze v roce
1891. Někdy v polovině 19. století koupil americký výrobce
mýdla jistý pan E. Anheuser malý pivovar
bavorského typu ve městě St. Louise. Ovšem teprve s
příchodem jeho zetě Adolfa Busche z Německa začala
pivovarská výroba od roku 1863 pomalu stoupat. Jiný německý
přistěhovalec pan Carl Conrad, obchodník s nápoji, požádal
firmu, zda by
nevyrobila z čistě komerčních důvodů pivo českého typu. V
roce 1876 se panu Buschovi podařilo vyrobit pivo podobné chutí
a barvou původnímu z města Budweis. Ostatně se k tomu také v
roce 1892 přihlásili na průvodním firemním letáku. Tam se
píše, že jde o pivo spřízněné s malým městským
sídlištěm kdesi v Čechách na soutoku řek Malše a Vltavy,
kde se nachází menší pivovar s nepříliš známým
obchodním jménem. A protože se oba Američané domnívali, že
jde o nepříliš známé obchodní jméno, chutě jej použili.
V roce 1878
si firma Conrad nechala v USA registrovat ochrannou známku
Budweiser Lager Bier a tuto ochrannou známku si nakonec
propůjčil notářským zápisem i vznikající koncern Anheuser-Busch v roce 1891. Ale protože to všechno bylo daleko
za mořem, tak se s tím onen menší regionální
pivovar kdesi v Čechách zatím příliš nezabýval. Větší
pozornost firma věnovala hrozící domácí konkurenci. Vše
totiž nasvědčovalo tomu, že se blíží zahájení provozu
nového pivovaru. Proto se v roce 1894 uskutečnila další
důležitá změna firemního názvu na
Budějovičtí právovárečníci - Měšťanský pivovar
Budějovice. Když měšťanský pivovar slavil 1. července 1895
100. výročí svého založení, mezi pozvanými chyběli
zástupci vznikajícího Českého akciového pivovaru. Stejnou
mincí jim pak zanedlouho oplatili i
právovárečníci. Když na Pražském předměstí 7. října
1895 zahajovali provoz Českého akciového pivovaru, jejich
konkurent - měšťanský pivovar - pro změnu chyběl zase tady.
autor: Petr Hoffmann
V nové republice
prosperovaly oba českobudějovické pivovary
Nový Český
akciový pivovar na Pražském předměstí v Českých
Budějovicích svůj hlavní vklad, který v době rozbouřených
nacionalistických vášní představoval stoprocentní český
kapitál, promarnit rozhodně nenechal. Už po velké přestavbě
pivovaru v roce 1906 se mu dařilo výrazně zvyšovat produkci
piva, až na konec před začátkem 1. světové války se
Český akciový pivovar natrvalo dostal svojí výrobou přes
200 000 hl do čela všech jihočeských pivovarů. Vznik konkurenčního
pivovaru zákonitě přinesl i přehodnocení některých
odbytišť, protože u mnoha německých a rakouských
odběratelů se výrobky (měšťanského a českého pivovaru z
Budějovic) navzájem potkávaly. Navíc od roku 1906 začal
také Český akciový pivovar vyvážet do USA.
Je zajímavé, že přes dlouholetý vývoz do USA se
měšťanský pivovar z nepochopitelných důvodů nikdy
neucházel o získání vlastní registrace. Zřejmě tehdejší
obchodníci podcenili význam amerického trhu. Ale pak přišel
23. červenec 1907,
kdy si koncern
AnheuserBusch nechal pro území USA poprvé na sebe
zaregistrovat obchodní označení Budweiser Beer. Budějovický
měšťanský pivovar proti tomuto kroku okamžitě protestoval,
k protestu se připojil i Český akciový pivovar a Američané,
aby si zajistili
nerušené užívání své obchodní známky, byli donuceni k
jednání. To se uskutečnilo až v roce 1911 s výsledkem, že
budějovické pivovary se nevzdaly svého označení Original
Budweiser Bier, které jim náleželo jako označení místa
původu piva, ale navíc dostaly i zajímavé
finanční vyrovnání za tichý souhlas s americkou registrací
Budweiser Beer. První světová válka léta přinesla i pro
pivovarskou výrobu komplikace. Nedostávaly se základní
suroviny, ale na druhé straně rostla cena piva. A tak i přes
statisícové
částky, které správy pivovarů musely pravidelně upisovat
jako válečné půjčky státu, do nové Československé
republiky vstoupily oba pivovary jako dobře prosperující
podniky. Export budějovických pivovarů měl za mořem
nečekaný úspěch a to se velmi nelíbilo americkému konkurentu.
Nic na tom, že obnovení vývozu bylo původně s firmou Anheuser-Busch předjednáno. V tíživé politické situaci, kdy
v sousedním Německu narůstaly velmocenské choutky, podepsaly
v roce 1939 oba budějovické pivovary, že se za finanční náhradu vzdávají práva na
používání obchodního značení Budweiser a Budweis pro
oblast Severní Ameriky a přilehlých území. Budvar dokonce
zrušil i svou americkou registraci ochranné známky Budweiser
Beer z roku 1937. Také druhá světová války ještě o
poznání silněji
poznamenala i všeobecnou kvalitu a kvantitu pivovarské výroby.
Předseda správní rady Němec židovského původu David Hahn
bezprostředně po Mnichovské dohodě v roce 1938 rezignoval a
na jeho místo poprvé v historii měšťanského pivovaru
nastoupil český právovárečník pekař
Josef Havel. Ve své funkci nevydržel dlouho, protože
nacistickými úřady byl do čela pivovaru už 23. dubna 1939
dosazen německý právovárečník Leopold Schweighofer. Pivovar
byl vyhlášen za vlastnictví německého národa se všemi
důsledky. V
té době z 387 várečných práv bylo 150 v českých rukou. Je
zajímavé, že v pivovaru, který byl vyhlašován jako majetek
německého národa, byly podstatně nižší platy než v
sousedním protektorátním pivovaru Budvar. Možná to bylo i
proto, že firma velmi štědře podporovala různé
nacistické a velkoněmecké organizace. Od roku 1940 se v
protektorátu čepovalo pouze sedmistupňové pivo a od roku 1943
byla maximální stupňovitost upravena jen na 4 stupně.
Nařízením kanceláře říšského protektora v roce 1941 byly
výrobky obou
pivovarů shodně označovány jako českobudějovické pivo. V
lednu 1945 byla výroba měšťanského pivovaru rozhodnutím
Pivovarského ústředí v Praze zastavena a seznam odběratelů
firmy byl předán dále produkujícímu Budvaru. Když se 17.
března 1945 uskutečnil americký nálet na
České Budějovice, sedmnácti trhavými bombami byl zasažen i
měšťanský pivovar. Dlouho očekávaný konec války přinesl
i definitivní počeštění kdysi německého měšťanského
pivovaru. Ale na druhé straně americký koncern Anheuser-Busch
využil posílené
postavení USA jako vítězné mocnosti a začal se svým pivem
Budweiser pronikat i do těch zeměpisných oblastí, kde dosud
aktivně nikdy nepůsobil.
autor: Petr Hoffmann
Český akciový pivovar v Českých Budějovicích
byl znárodněn Vyhláškou ministra výživy ze dne 9. ledna
1946 o znárodnění podniků průmyslu potravinářského. Podle
§ 1, odst. 4 dekretu o znárodnění některých podniků průmyslu
potravinářského č. 101/1945 Sb.