Ve školních učebnicích zeměpisu se ještě dnes můžeme dočíst, že Olomouc je - mimo jiných zvláštností - významným střediskem potravinářského průmyslu. Je na tom stále ještě něco pravdy, ale za úplným potvrzením této skutečnosti se už musíme ohlížet pouze do minulosti. V Olomouci ani v nejbližším okolí nezůstal žádný cukrovar, nezbyla jediná sladovna, domlely všechny obilní mlýny. V širokém pruhu země od Litovle po Přerov se už nikde nevaří ani pivo. Přitom by naše dnešní ohlédnutí za minulosti olomouckého potravinářství mohlo být nejdelší právě v " pivním" oboru. Hmotné památky na jeho někdejší slávu můžeme najít dokonce v samém historickém jádru města, kde se jinak nikdy žádný průmysl neuchytil.
Na konci Lafayettovy ulice v Olomouci, v bloku vymezeném dále ulicemi Mlýnskou a Uhelnou, stojí soubor již poněkud omšelých budov, vystavěných jako by s fortelem dávných budovatelů hradů a tvrzí. I kamenný portál vjezdu do dvora s jemnou kamenickou výzdobou by slušel leckterému zámku či jiné historické budově. Objekt s vysokými krovy a obvodními zdmi vyztuženými opěrnými pilíři sice nebyl hradem ani zámkem, ale s historií města co společného má. Je to téměř 290 let starý památník kdysi slavného olomouckého piva, první ( ale ne nejstarší) pivovar Pravovárečného měšťanstva královského hlavního města Olomouce z roku 1715.
Pivo se však v Olomouci vařilo a čepovalo dávno před stavbou tohoto objektu. Právo řečené propinační, tedy výsada vařit a čepovat pivo, byla jedním ze základních privilegií každého, kdo se směl nazývat měšťanem, především ovšem toho, kdo vlastnil v Olomouci dům. A skutečně se kdysi - hned od založení města - tato výsada uplatňovala v každém měšťanském domě. Kolik domů, tolik " pivovarů"... Časem se však ukázalo, že ne v každém měšťanském domě mohly být k poměrně náročné technologii vaření piva vhodné podmínky. Tak se postupem let vyčlenily některé domy lépe prostorově i jinak vybavené a ostatní měšťané - pravovárečníci, nákladníci - si u jejich majitelů ( od námezdně tam pracujících odborníků) nechávali po pořadí své pivo uvařit. Na počátku 18. století pak vývoj pravovárečníkům přinesl myšlenku jakési formy " združstevnění". V roce 1711 byl vytvořen tzv. pivovarský urbář, sdružení všech tehdejších přibližně 350 měšťanů vybavených várečným právem. V čele mu stálo direktorium, v němž měl zastoupení i městský magistrát jako garant celého podniku. Pak už byl jen krůček k rozhodnutí ( a císařskému povolení) postavit místo zbylých přibližně šesti malých závodů s kolísající kvalitou výrobků velký společný pivovar se sladovnou. Začal se stavět v létě roku 1714 a objekt, před jehož mohutností dodnes stojíme s obdivem, dodal již koncem roku 1715 první pivo.
Výstav piva v měšťanském pivovaru dosahoval hodnoty od čtyř do osmi tisíc sudů ( přibližně 10 až 20 tisíc hl) ročně. Pro žíznivé město to však sotva stačilo. Po necelém století se pravovárečné měšťanstvo rozhodlo postavit pivovar ještě jeden. V letech 1809- 1811 tak vznikl nový pivovar se sladovnou v ulici Bělidla ( Sokolská). Také tato dekorace z dějin olomouckého piva zůstala v podstatě zachována do dnešních časů ve velké strohé budově s malými okénky, hned vedle někdejší budovy spolku Žerotín. Oba pivovary vařily současně ještě přes osmdesát let. Od roku 1895 v nich zůstaly pouze sladovny, zatímco pravovárečníci uvedli v dnes už k nepoznání přestavěných objektech blízko nádraží Olomouc - Nová Ulice do provozu třetí a největší z olomouckých pivovarů s roční kapacitou až 130 tisíc hektolitrů. Toto, jak se ukázalo, nepříliš moudré rozhodnutí však už nebylo motivováno nedostatkem piva na trhu. V pozadí mu stála houževnatá snaha německých měšťanů nějak vyzrát na stále sílící konkurenci českých podnikatelských aktivit, jimž se zejména v obchodování s pivem dařilo znamenitě. Vždyť v roce 1893 se na trhu objevilo vynikající pivo z nového rolnického pivovaru v Litovli, v roce 1897 začal dodávat vysoce kvalitní nápoj nový Hanácký akciový pivovar v Holici zbudovaný rovněž z peněz českých rolníků, o rok později se do stejných českých rukou dostal už po tři století proslulý pivovar v Těšeticích, stále byl ještě k dostání mj. 15 stupňový černý " Porter" z Velké Bystřice, několik let ( do roku 1920) se ještě vařilo dobré pivo v Dolanech atd. ( Do konce 19. století pracovalo na území pozdějšího olomouckého okresu 14 pivovarů!) >
Nový, na svou dobu moderní pivovar na Nové Ulici byl ale již předzvěstí konce slávy olomouckého pravovárečného měšťanstva. Svým způsobem mu začala zvonit hrana vlastně již po vydání říšského zákona č. 23 z 29. dubna 1869, jímž byla zrušena ještě středověká propinační práva, tedy i monopol olomouckého piva platný ve městě i jeho okolí ( na " jednu míli" širokém). Správa měšťanského pivovaru nedokázala reagovat na nové tržní prostředí především kvalitou svého výrobku. Ta se v novém závodě dokonce zhoršila. " Pivo bylo tak špatné, že nikdo ani zadarmo je nechtěl píti. Mělo odpornou příchuť, které nemohlo být zbaveno," vzpomínal jeden ze současníků ( novinář Bohumil Knechtl). Asi nebudeme moci pisatele - majitele vlivného českého listu Pozor - zcela zbavit podezření ze zaujatosti. V Olomouci probíhal nelítostný národnostní zápas, v němž se i pivo stalo jakousi " bojovou zástavou". Jestliže Češi volali: " Svůj k svému" ( Češi, kupujte české zboží!), je nasnadě, že leckdy i nekriticky haněli výrobky a služby německé. ( Samozřejmě, že to fungovalo i naopak.) Skutečnost je však taková, že německé pivo v Olomouci na odbyt nešlo. Muselo se vyvážet do Haliče, kde o ně sice byl zájem, ale zase se odtud špatně dovážely - peníze. A konkurence byla veliká, jak už jsme si všimli. Správa měšťanského pivovaru však jakoby neviděla a neslyšela. Zbytečně investovala, stále vyplácela vysoké dividendy pravovárečným měšťanům, žila na dluh. Výsledek se ovšem musel dostavit. Dne 21. března 1914 byl na beznadějně zadlužený pivovar vyhlášen konkurs. Do víru stejných událostí se současně dostala Olomoucká úvěrní banka ( Olmützer Creditbank), dosavadní mocná záštita německého podnikání. " Svezly" se tedy i další německé firmy, škodu měla dokonce olomoucká radnice. Čeští posměváčci pak po hospodách se škodolibým potěšením zpívali ( pěkně německy, aby potrefení rozuměli): Ó mein lieber Augustin, Bier ist schlecht, Geld ist hin... ( pivo špatné, peníze pryč...)
Aféra měla i velmi tragickou kapitolu. Ředitel " Kreditbanky" Louis Löw, jeden z nejmocnějších mužů finančního světa tehdejší Olomouce se zastřelil. Patrně neunesl strach před dotěrnými dotazy na podivné přelévání peněz mezi různými subjekty ( kterému se po osmdesáti letech začalo říkat " tunelování"). Poslední hospodářská aféra za starého Rakouska však již nevzrušovala příliš dlouho. Za pár měsíců vypukla " aféra" daleko větší - I. světová válka. Na posměšné písničky pivařů se rychle zapomnělo, měšťanský pivovar to však nezachránilo na dlouho. V roce 1922 jej z konkursní podstaty koupil brněnský podnikatel Arnošt Roman Zadražil, ale závod již z bídy nevyvedl. Dostal se do rukou Pozemkového ústavu v Olomouci a ten jej v roce 1930 definitivně zrušil. Od té doby se v Olomouci už téměř 75 let pivo nevaří. Přestalo to dočasně platit v roce 1974, kdy se s městem sloučila obec Holice se svým proslulým Hanáckým pivovarem. Ale i za jeho pivem se dnes ohlížíme pouze do minulosti. Přesto se v Olomouci pivo pít nepřestalo. Pouze je vaří ten, kdo se líp vyzná...
