Je známo, že Vilém z Pernštejna věnoval výrobě sladu a vaření piva zvláštní pozornost. Dobře věděl o výnosech z této výroby. Začal jako jiná šlechta tím, že si na zámku postavil pivovar, který zásoboval městské šenky i vesnické krčmy. Dovolil však také, aby si v jeho pivovaru vařili své várky měšťané, a později dokonce povolil výstavbu městského pivovaru v místech zadního traktu dnešní radnice. Zároveň vydal nařízení, do kterých šenků a krčem bude dodávat pivovar zámecký a do kterých městský, což znamenalo první rajonizaci odbytu piva v Čechách. Současně vyšlo Pernštejnovo nařízení o pořádku ve vaření piva, o pořádku v šencích a krčmách, o nočním klidu na ulicích a o zavírací době. Jenže po roce 1560 se Pardubice staly městem Královské komory, jejich první velký rozvoj tím prakticky skončil a mnohé se změnilo. Podle nových směrnic spravoval město včetně vaření piva pověřený hejtman a hlavní výtěžek z prodeje piva šel ve prospěch Komory. To se ovšem nelíbilo konšelům-právovárečníkům, proto vedli s hejtmanem vleklé spory, které nakonec rozhodl král - samozřejmě ve prospěch Komory. Významnou roli zde hrály navíc cechy hájící svá práva jak proti Komoře, tak proti právovárečníkům. Tyto rozepře ovšem posléze vystřídaly jiné, mnohem vážnější starosti vyvolané třicetiletou válkou. V jejím průběhu bylo město třikrát obléháno, z toho dvakrát vážně poškozeno a potřetí dokonce vypáleno. Zkáze pochopitelně neunikly ani pivovary, které svou výrobu pak vždy obnovovaly stejně těžce jako se obnovoval běžný život města. Z pohrom třicetileté války a pozdějších válek o dědictví habsburské se začaly Pardubice vzpamatovávat až na přelomu 18. a 19. století.  Přestože středověk přinesl do výroby piva celou řadu pověr, náboženských úkonů a zvyklostí, od samého počátku byla vždy základem všeho poctivá práce. Výroba sladu a vaření piva zůstávaly dlouho něčím stejně posvátným jako pečení chleba, proto v pivovarech panovala až patriarchální péče o kvalitu díla. V půli 19. století dochází ke skutečnému zprůmyslnění pivovarnictví, do té doby také spadá vznik většiny nynějších pivovarů, zakládaných již jako akciové společnosti. V Pardubicích té doby existovaly dva "přeprůmyslové" pivovary, jejichž kapacita stále postačovala. Jakmile však v roce 1845 projel Pardubicemi první vlak, nastal druhý velký rozvoj města. Místo formanských povozů se v Pardubicích začaly křižovat moderní železniční spoje, což vedlo k rozvoji průmyslu, obchodu i cestovního ruchu, který zase vyvoval rozmach místního pohostinství se zvýšenou a neustále rostoucí spotřebou piva. Tehdy se začalo hovořit o nutnosti výstavby nového velkého pivovaru.

Před pivovarem stála dřevěná kašna napájená s Městské strúhy, voda z ní tekla žlaby a trubkami do pivovaru. Od roku 1703 pak dostával pivovar vodu z panské vodárny při Císařském mlýně. Při švédském obléhání byl městský pivovar silně poškozen, shořely krovy, roztavily se dvě pánve a poničeno mnoho nádobí. Vaření piva nebylo ale přerušeno. Město ihned přikročilo k obnovení budovy a zařízení, takže od roku 1646 se vařilo normálně. Rozsah podniku ještě vzrostl, když obec v pozdějších letech koupila domy čp. 118 a 119, jejichž zadní trakty souvisely s pozemkem pivovarským. Roku 1803 byl koupen velký těžký kotel a průběžně se prováděly další stavební úpravy, naposledy roku 1862. Význam tohoto pivovaru postupně klesal. Doléhala na něj konkurence zámeckého pivovaru i pivovarů mimopardubických, takže od roku 1840 byl městský pivovar propachtován. Jenže když v roce 1871 vypsali dražbu na nový šestiletý pacht, nedostavil se už žádný zájemce a pivovar tím končil. Roku 1872 vyplatilo město nákladníkům 4000 zlatých za využití parcely pivovaru a snad i jeho zdí ke stavbě zamýšleného kulturního sálu.