Koncem šedesátých let 19.století měla Plzeň 24 000 obyvatel a zdejší průmysl se zdárně rozvíjel. Železniční spojení dávalo možnost levného dovozu surovin a odbytu hotových výrobků. Tento rozvoj nebylo možno nadále brzdit zastaralými výsadami. Proto dochází mimo jiné k zrušení tzv. propinačního práva, středověké to výsady církve, šlechty a měšťanstva královských měst, podle kterého jedině tito směli vařit a prodávat pivo.Vyšel nový zemský zákon, který umožnil volné zakládání pivovarů a výčepníckých živností podle živnostenského řádu.

Vývoz plzeňských piv se však ani nyní nezlepšil a pokles trval ještě v roce 1926. Ostrá konkurence čtyř pivovarů v exportu i na domácím trhu vedla nakonec k tomu, že zatím neoficiálně v úzkých odborných kruzích začala objevovat myšlenka spojení všech pivovarů v Plzni do jednoho koncernu. tato myšlenka zakotvila hlavně v nejstarším a finančně nejsilnějším Měšťanském pivovaru. Jako první přišel na řadu Plzeňský společenský pivovar Prior, který zejména v exportu byl ochoten podbízet ceny ostatních plzeňských piv a dokonce i na vnitřním trhu prodával své pivo levněji a poskytoval odběratelům značné úvěry. Tím se dostal do finanční tísně a byl proto v roce 1925 převzat Měšťanským pivovarem. Výroba v Prioru byla zastavena, část stálých dělníků převedena do služeb Měšťanského pivovaru, ostatní propuštěni. V Prioru zůstala v provozu jen sladovna, firma sama byla v roce 1928 vymazána z obchodního rejstříku. Tvrdým oříškem byla pro Měšťanský pivovar fúze Prvního akciového pivovaru. Byl to velký pivovar, měl řadu technických novinek, takže mohl vyrábět levněji a kvalita jeho piva byla výborná. Byla proto volena cesta vykoupení akcií Gambrinu, za tím účelem bylo jednáno s majoritní skupinou akcionářů. Bylo dosaženo dohody, podle které se Gambrinus měl nejprve sloučit se Starým Plzencem a se Štěnovicemi, měl převzít výrobu světlé desítky a tmavého Senátora, zatímco výrobu 12⁰ piva měl monopolně obstarávat Měšťanský pivovar. Fúze těchto tří pivovarů byla provedena výměnou akcií Gambrinu za akcie Štěnovic a Starého Plzence. Měšťanský pivovar pak po celé transakci odkoupil od původních akcionářů celkem 71 % (9 000) akcií fúzovaného pivovaru Gambrinus a tím prakticky získal celou kontrolu nad ním. Již v lednu 1929 bylo ujednáno, že všichni odběratelé 10⁰ piva budou převedeni do Gambrinu. byla projednána vzájemná ochrana odběratelů a učiněna tak všechna opatření k vyloučení vzájemné konkurence, jak byla předem dohodnuta. V únoru 1929 pak byly provedeny organizační změny, vyplývající ze změny majetkoprávní poměrů tím, že do nové správní rady byla kooptována řada čelných funkcionářů Měšťanského pivovaru a byla provedena příslušná změna stanov. V červnu 1929 již měl Měšťanský pivovar plných 80 % všech akcií Gambrinu. Proto byly akcie v prosinci 1929 vyřazeny z burzovních listin a přestaly být podle rozhodnutí správní rady na burze znamenány. Podnik tehdy vařil Pilsner Export, Pilsner Bock, Lagerbier, Schankebier.

Rokem 1929 končí poválečná konjunktura a celý svět zachvátila hospodářská krize. Postihla i plzeňské pivovary, takže od druhého pololetí 1930 nastává opět citelný pokles výstavu piva, který již v roce 1931 dělal více než 18 %; současně poklesl i vývoz, a to do Německa o 54 %, Rakouska o 50 %, Polska o 46 %, Švýcarska o 33 %, Francie o 28 %, Holandska o 20 %. Pokles v Plzni činil 19 %. V roce 1932 byl likvidován pivovar v Rokycanech, veškerá aktiva a pasíva převzal Gambrinus, várečná práva rokycanského pivovaru byla majitelům vyměněna za akcie Gambrinu. Zůstával tedy v Plzni a okolí již jen jeden konkurenční pivovar - Světovar, za kterým stála Živnostenská banka. Protože to byl současně nejmoderněji zařízený pivovar v celém bývalém Rakousku-Uhersku, byla jeho likvidace pro Měšťanský pivovar zlým problémem. Plénum správní rady Gambrinu schválilo 27.října 1932 fúzi se Světovarem. Sloučením pivovaru vznikl podnik s názvem Plzeňské akciové pivovary (PAP). Došlo ke změně stanov a zvýšení akciového kapitálu o 2 250 000 Kč. V Plzni vznikl nejmohutnější pivovarský koncern v republice, který hospodářským dosahem se stal jedním z nejsilnějších pivovarů ve střední Evropě.V roce 1933 byla částečně zrušena prohibice v USA, pivovar Gambrinus poslal do Ameriky řadu zásilek slabého piva (celkem 1 256 hl), které se však kazilo v přístavech. Kromě toho pro vysoké clo a cenu nešlo na odbyt tak, jak se předpokládalo, a muselo být nakonec ve veřejné dražbě prodáno za nepatrnou cenu.Americký obchod tedy nepřinesl pivovaru tak dlouho toužebně očekávané oživení. Krize pokračovala, výstav dále klesal. V létě 1933 došlo ke snižování úřednických platů i dělnických mezd, byla omezována pracovní doba a propouštěni zaměstnanci, kromě toho bylo dáno asi 30 dělníků na nucenou dovolenou. V listopadu a prosinci 1933 pak došlo k dalšímu propouštění a ke snížení mezd. V důsledku neustále klesajícího odbytu byla koncem roku 1933 zastavena veškerá výroba ve Světovaru s tím, že pro odběratele Světovaru bude Gambrinus dále vystavovat své pivo pod značkou Světovar, což odůvodnil tím, že převzal jednu varní soupravu a část dalšího výrobního zařízení ze Světovaru.Tato praxe se udržela až do konce druhé světové války, hlavně v odbytové oblasti Klatovska. Snížená kupní síla plzeňského obyvatelstva se projevila i v tom, že se v Plzni opět rozmáhal prodej levných mimoplzeňských piv asi z 11 pivovarů, především z Č.Budějovic, ze Smíchova, Dobřan, ze Stoda, Třebele, Plané u Plzně, Stříbra. V této době se příjmy vrchního ředitele Brycha staly svou výši pro podnik těžko únosné. Správní rasa s ním sjednala, aby ve svých 57 letech odešel za výhodných podmínek na odpočinek. Ve vedení pivovaru došlo k závažným změnám. Do čela byl správní radou dne 14.prosince 1933 postaven jako vrchní ředitel František Plášil, který byl současně generálním ředitelem Měšťanského pivovaru. Komerčním ředitelem koncernových podniků byl jmenován Karel Hackl, šéfem administrativy dr.Jiří Elmer, technickým vedením byl pověřen František Hlaváček, dosavadní sládek Měšťanského pivovaru, který byl od 1.5.1934 jmenován vrchním ředitelem PAP. Dne 18.října 1934 byla registrována nová obrazová ochranná známka PAP se třemi kouřícími hvozdovými komíny.Pokles odbytu, který začal v roce 1930 se nezastavil ani v roce 1936 a zhoršená situace se přenesla i do obchodu s chmelem. Na Žatecku docházelo ke snižování osevní plochy, pro nedostatečnou péči o chmelnice a pokles cen docházelo i k poklesu hektarových výnosů, přebytky chmele se pálily a tak bylo vážně narušováno české chmelařství.

Oživení v odbytu nastalo až v roce 1937, kdy se výstav Gambrinu zvýšil asi o 46 000 hl. Vývoz však prudce poklesl na nejmenší množství, jaké kdy pivovar exportoval, t.j. na pouhých 195 hl. Vývoz piva čím dál tím více přecházel do Prazdroje. V roce 1938 se vzdávají svých míst ve správní radě všichni židovští funkcionáři. V březnu 1939 po okupaci se české hospodářství postupně zapojuje na organizaci německou. Do správní rady jsou kooptováni ihned němečtí zástupci a vůbec byly také oba pivovary v Plzni podřízeny německému řízenému hospodářství zřízením Svazu pro chmel, slad a pivo (Pivosvaz) a Hospodářské skupiny průmyslu pivovarského. Již v roce 1940 dochází ke kontingentaci výroby piva, snižuje se jeho stupňovitost na 8⁰ v celém protektorátě, snižují se příděly surovin na 80 % spotřeby roku 1939, stanoveny jednotné ceny a upravena soutěž mezi pivovary. Výroba sladu v pivovarských sladovnách byla omezena, pivovary musely nuceně nakupovat přidělený slad z obchodních sladoven za stanovenou cenu. Omezení sladování mělo za následek propouštění zaměstnanců. Byly také nuceně sjednoceny odborové organizace do Národní odborové ústředny zaměstnanecké, která sdružovala dělníky i úředníky. Za velkých potíží byla roku 1940 dokončena stavba lahvovny s novým strojním zařízením na 6 000 lahví za hodinu. Válečné poměry s sebou přinášely mimořádný pohyb zaměstnanců.Pivovar musel dávat české dělníky a úředníky k dispozici pro práci v jiných německých pivovarech nebo průmyslových oborech pro válku důležitějších, postupně byli povoláváni do vojenské služby němečtí zaměstnanci, takže stav pracovníků v pivovaru stále klesal. Nechyběly ani tragické případy perzekuce zaměstnanců gestapem pro ilegální politickou činnost. Na památku politických obětí okupace byl v roce 1945 postaven v pivovaru péči zaměstnanců památník.Nedostatek surovin se dále zhoršoval , od května 1942 byla zastavena výroba piva ve Štenovicích, zaměstnanci byli částečně převedeni do hlavního závodu, částečně posláni na práci do Německa. Do vedení pivovaru byli již dříve dosazeni na ředitelská a technická vedoucí místa Němci, jejichž úkolem bylo hájit nacionální a hospodářské zájmy německého celku. V roce 1944 po přiblížení fronty bylo prováděno zvýšené bombardování Německa a obsazených území letectvem západních spojenců. Tak došlo 20.prosince 1944 k prvnímu většímu náletu na Plzeň, při kterém byl silně postižen i pivovarský komplex, zejména však závod Prazdroj, kde přišlo o život celkem 18 lidí. Koncem ledna 1945 byla pro nedostatek surovin a rozvrácené dopravní poměry zastavena výroba v dalších 64 pivovarech Čech a Moravy. Mezi nimi měl být i Gambrinus, ale protože by nebylo zajištěno zásobování Škodovky pivem, bylo toto rozhodnutí dodatečně zrušeno, v provozu zůstaly Prazdroj i Gambrinus, ale oba s podstatným omezením výroby. Dne 17.dubna 1945 v časných ranních hodinách došlo k velmi prudkému náletu na Plzeň, při němž byl asi 80 bombami různých velikostí vážně postižen i pivovar Gambrinus. Byla značena nebo velmi poškozena asi polovina provozních budov. Všechny škody byly odhadnuty na 63 mil. předválečných korun. Americká armáda přijela do Plzně dne 6.5.1945. Tak jako v Prazdroji, tak i v Gambrinu vznikla revoluční závodní rada, v níž bylo 5 dělníků a 2 úředníci, která převzala prakticky všechnu moc v závodě. Dne 1.6.1945 zřídil Zemský národní výbor v Praze národní správu pro podniky koncernu Měšťanského pivovaru v Plzni, jež byly postaveny pod vedení tříčlenné národní správy. Dekretetem prezidenta republiky č.101/45 Sb. bylo ke dni 28.10.1945 vyhlášeno znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni a Plzeňských akciových pivovarů. Tím nastalo nové období historického vývoje plzeňského pivovarského průmyslu.

Gamrinus musel pro těžké náletové škody na konci války zastavit výrobu, kterou za něj převzaly dočasně Štěnovice, takže na ústředních místech v Praze se vyskytovaly názory, že není třeba budovat poškozený Gambrinus, a tak i tato nejistota ztěžovala konsolidaci poměrů v pivovaru. Tehdejší ředitel František Hlaváček spolu se všemi pracovníky neochvějně zastávali stanovisko, že Gambrinus má své hospodářské odůvodnění a že je proto nutno jej obnovit. Tento názor nakonec převládl a tak mohlo dojít společnou prací všech zaměstnanců za účinné pomoci Prazdroje, Štěnovic, montérů ze Škodových závodů v Hradci Králové a řady odborných řemeslníků plzeňských firem k tomu, že již v roce 1946 mohl být dán Gambrinus aspoň částečně do provozu a bylo zde vyrobeno již 327 000 hl piva. Pivovar ve Štěnovicích, který do té doby vařil za Gambrinus, byl ovšem znovu a definitívně uzavřen. Když došlo k vytvoření generálního ředitelství v Praze, byl v jeho čelo jmenován ředitel František Hlaváček a v Plzni bylo nově obsazeno místo podnikového ředitele. Stál se jím ing. Jan Šeblík, který byl instalován 7.února 1947. Dne 1.čevence 1947 dostává organizace oficiální název Plzeňské pivovary, n.p. v Plzni. Ani to však nevedlo k vnitřní stabilizaci, kde mezi zaměstnanci, resp. jednotlivými skupinami, nadále trvaly spory a rivalita, což se projevovalo mj. v obtížném obsazování funkcí v odborové organizaci. Tak např. ještě v roce 1947 musely být volby do závodní rady opakovány, a když navrhovaná kandidátka ani v opakované volbě neprošla, došlo k jmenování náhradního orgánu krajskou odborovou radou. Příčina nebyla v zásadních věcech, ale osobních sporech jednotlivých skupin. Únor 1948 proběhl v pivovaru celkem hladce, nebylo třeba větších opatření akčního výboru, který jako v jiných závodech dočasně převzal v této době moc a rozhodování. Po menších organizačních úpravách ve vedení podniku, byly provedeny některé další ne příliš důležité personální změny a chod pivovaru se zase vrátil do normálních kolejí. Ředitelem Gambrinu se stal náměstek Václav Pražák. Začátkem března 1948 byl v pivovaru ustaven oddíl Lidové milice.

Po doporučení vyšších orgánů došlo 29.4. 1950 k ustavení jednotné závodní rady pro celé Plzeňské pivovary. Koncem října 1951 dochází ke změně ve vedení národního podniku, do jehož čela byl postaven první tzv. dělnický ředitel Václav Frank, vedoucím Gambrinu jmenován František Záhejský. V roce 1952 bylo do pivovaru přestěhováno učňovské středisko z dosavadního provizória v Liticích a umístěno v administrativní budově, která se uvolnila sloučením správní agendy Gambrinu a Prazdroje. I když Gambrinus byl v provozu již od roku 1946, přece jen nebyly válečné škody ani zdaleka všechny odstraněny a dokončování jeho výstavby se stále protahovalo.´Umývárna sudů, požahovna a stáčírna tzv. "kaiser", zahájena 1947, měla být původně dokončena do roku 1954, nebyla však dodržena ani prodloužená lhůta a stavba se protáhla až do pozdních měsíců roku 1956. Stejně tak muselo být odloženo pořízení nového kompresoru na vzduch, pneumatická doprava popela, instalace mycího stroje na sudy Bothner apod. Přes tyto potíže po celou tu dobu vzrůstala výroba, což vyžadovalo většího úsilí lidí na nevyhovujícím strojním zařízení. Situace se podstatně zlepšila, když bylo dáno do provozu oddělení tzv. "kaiser" v listopadu 1958 a když byla uvedena do provozu další velká investice ve sklepě - 20 ocelových tanků o obsahu 3 600 hl. Obtížná situace byla i ve výrobě sladu. Sladovna v Gambrinu byla náletem těžce poškozena, takže výroba mohla být zahájena až počátkem roku 1946. V této kampani se vyrobilo 30 vagónů sladu za provizorních podmínek. Podmínky se postupně zlepšovaly rok od roku, definitívní oprava skončila vlastně až v roce 1951, kdy byla v provozu prakticky celá původní sladovna až na čtyři humna, která již nebyla obnovena. Výroba sladu dosáhla v roce 1951 přes 500 vagónů, což byla maximální předválečná úroveň. Obnova byla provedena vlastními silami, zejména stavebními a strojními údržbářskými četami.

V roce 1958 byly k Plzeňským pivovarům přičleněny dosavadní Západočeské pivovary n.p. a sloučeny v jednu hospodářskou jednotku (Prazdroj, Gambrinus, Bělá nad Radbuzou, Blatná, Březnice, Domažlice, Kout na Šumavě, Plasy, Radnice, Stod, Staňkov, Tachov, Železná Ruda). V roce 1958 byl jmenován ředitelem Gambrinu Václav Jaroš.Dnem 1. dubna 1959 byl zrušen samostatný závod Gambrinus a sloučen se závodem Prazdroj. Byla utvořena nová jednotka pod názvem závod Plzeň. Dne 3.března 1960 vyjela z pivovaru prvně autocisterna s pivem do detašované stáčírny v Klatovech. Tento způsob hromadné přepravy se dobře osvědčil a byl rozšířen na obě stáčírny. V investiční činnosti bylo dále pokračováno, zejména byla modernizována a doplněna novou kapacitou lahvovna v Gambrinu instalací belgické stáčecí kolony, která byla dána do provozu začátkem roku 1961. Ve spilce bylo zavedeno jímání CO₂ v nových kovových uzavřených kádích. Byla také obnovena kotelna v Gambrinu pro účely jak varny pivovaru, tak i sousední provozovny masného průmyslu. V červnu 1961 bylo v Gambrinu zase poprvé po dlouhých letech od doby fúze plzeňských pivovarů stáčeno 12^o pivo světlé vlastní výroby pod značkou Plzeňský Gambrinus, jímž se pivovar znovu přihlásil ke své staré exportní tradici. První 3 vagóny tohoto piva byly odeslány do Rumunska. Kromě tohoto piva se ovšem již od roku 1950 v Gambrinu vyrábí tmavé pivo pod značkou Senátor, původně 17^o , od roku 1951 pak 18^o . Bylo určeno pro export do SSSR a v prvním roce se ho vystavilo 1 000 hl. Protože při dalším rozšiřování odbytu narazil pivovar v roce 1962 na odpor jednoho západoněmeckého pivovaru, který měl značku Senator registrovanou již dříve, zvolil pivovar na základě výsledků celostátní soutěže pro toto pivo novou značku Diplomat, která byla národně i mezinárodně zaregistrována. Začátkem června 1964 byla dokončena montáž 54 ocelových ležáckých tanků o celkovém obsahu 7 966 hl, čímž byla podstatně zvýšena kapacita sklepa. Neustálý růst odbytu byl narušen jedině ve 4.čtvrtletí 1966, kdy se projevila citelná stagnace vlivem značného zvýšení cen piva centrálními orgány. Výkyv se vyrovnal již před vánočními svátky a pak v průběhu roku 1967, kdy prodeje zase dostávají svůj obvyklý vzestupný trend. Z nejvýznamnějších akcí let 1965 až 1967 bylo vybudování hlavního parovodu z ústřední teplárny pro krytí narůstající spotřeby páry. Byl instalován prototyp nové úsporné varny na var 315 hl studené mladiny včetně chladící kádě, mlatového hospodářství, šrotovny a sladových sil. Byly doplněny výrobní kapacity spilky a semikontinuální linky na výkon 100 000 hl piva ročně. Ve sklepě byla vybavena další ležácká oddělení tanky o kapacitě více než 10 000 hl ležáckého prostoru. V těchto letech bylo investováno v hlavních akcích více než 12 milionů korun pro zlepšení celkem neutěšeného technického stavu po roce 1945. V roce 1968 dosáhl Gambrinu rekordního výstavu 749 941 hl. Odbytově mu v tom pomáhala obchodní střediska v Klatovech a Rokycanech, která sama rozvezla asi 250 000 hl.

V lednu roku 1982 chybělo málo k tomu, aby milovníci plzeňského piva v následujících měsících stáli na svůj oblíbený Gambrinus tak dlouhé fronty, jako bývaly u zelinářů na banány. O nedostatek plzeňského piva na trhu se mohl postarat obrovský požár, který vypukl 17.1.1982 ve sladovně. Plameny už už sahaly po sousední varně, která byla srdcem výroby piva. Hasiči bitvu o varnu nakonec vyhráli, když ohni dovolili spolykat jen budovu plnou sladu a ječmene. Hořící sladovny si všiml noční vrátný. Jenže to už byl oheň příliš mocný. Přivolaní hasiči věděli, že mu jeho sousto těžko seberou. "Tehdy byla mrazivá noc, minus osmnáct stupňů. Proudnice i hadice zamrzaly. Já sám jsem několikrát upadl na ledu, který se okamžitě tvořil z rozlité vody kolem hydrantů," vzpomíná bývalý profesionální hasič Miloslav Sedlák. Sladovna byla postavena už za Rakouska-Uherska. Staré vyschlé trámoví zdolával oheň velice snadno. Nejdivočeji ovšem polykal slad na sušicích lískách. "Když se propadla střecha sladovny, udělala vlastně poklop na hořícím sladu a ječmenu. Nebylo možné se tam s vodou dostat," vzpomíná Ladislav Török, který pracoval u plzeňských hasičů jako vyšetřovatel. Hasiči brzy vzdali souboj s živlem o sladovnu a soustředili se na ochlazování stěny, za níž byla varna. "Sladovna lehla popelem, ale oheň na varnu nepřeskočil. Mysleli jsme si, že ve sladovně uhořely ženy, které tam byly na noční směně. Naštěstí se ukázalo, že utekly z práce domů a jsou proto naživu," říká tehdejší ředitel plzeňského pivovaru Ivo Hlaváček. Protože ženy nebyly na pracovišti a nekontrolovaly sušení sladu, nikdo neviděl zárodek ohně, který bylo možné ze začátku ještě přemoci. V pivovaru se našli lidé, kterým byla zastaralá sladovna trnem v oku a její ohnivou zkázu mlčky uvítali. "Proto jsme zpočátku měli podezření, že budovu někdo zapálil. Ale to se nepotvrdilo," doplňuje Török. Podle názoru někdejšího ředitele pivovaru souvisela příčina požáru, který napáchal několikamilionovou škodu, se stářím budovy i technologie. "Z jednoho z komínů, které odváděly horký vzduch, se uloupl rozžhavený chomáč nečistoty a spadl na horní lísku s naklíčeným ječmenem. Ten se vzňal. Protože v areálu nikdo nebyl, oheň se mohl rozhořet tak, že už nebylo možné sladovnu zachránit," vysvětluje Hlaváček, jak zřejmě vznikl požár, který je největším v historii plzeňského pivovaru. Na spáleništi už nikdy nevyrostla nová sladovna. Ta byla vystavěna v jiné části pivovarského areálu.

Zdroj: Evžen Vogeltanz a Karel Mošna: Plzeňský Gambrinus