Starý popovický pivovar
O výrobě piva v Popovicích jsou písemné zmínky již ve XIV.století. Z doby pozdějších majitelů Hyrslů z Chodů v polovině XVI.století je znám dokument, podle něhož panství obnášelo mimo jiné "tvrz Popovice, při téže tvrzi pivovar se sladovnou, hvozdem, spilkou". Kde pivovar stál, není přesně známo, předpokládá se, že v blízkosti panského dvora. Podle záznamu v archivech kláštera u sv.Mikuláše zaměstnával opat Vlach od roku 1727 barokního stavitele Kiliána Dienzenhoffera, který vypracoval plán na přestavbu popovického pivovaru. Přestavba se však zřejmě neuskutečnila a pivovar po vpádu pruského vojska krále Bedřicha II. v roce 1744 zpustl a zanikl.

Zakladatelé
V roce 1870 získal od Ervína, hraběte z Nostic-Rhineků, popovické panství František Ringhoffer, starosta Smíchova a zakladatel Ringhofferových závodů, třetí z pokolení významné průmyslově podnikatelské rodiny.
Protože bylo krátce předtím rozhodnuto o zrušení starého pivovaru v nedalekém Štiříně, rozhodl se v roce 1871 Ringhoffer postavit nový pivovar ve Velkých Popovicích. Důvodem k přenesení výroby piva do této vsi byla především jakost a vydatnost pramenů vody, daná příznivými geologickými podmínkami.
Po smrti Františka Ringhoffera v roce 1873 panství i s nově založeným pivovarem zdědili jeho synové, baroni František, Emanuel a Viktor z Ringhofferů. Jejich potomci později založili rodinnou veřejnou obchodní společnost, která spravovala všechny průmyslové závody a statky firmy. Původně malá obec, čítající asi 300 obyvatel, zásluhou rozvoje pivovaru rychle rostla. V roce 1890 zde v sedmdesáti domech bydleli již 603 lidé.

Počátky nového pivovaru
První várku uvařili v novém pivovaru v prosinci 1874, prvním ředitelem pivovaru byl Josef Wünsch (až do roku 1911), prvním sládkem J.Růžička (do roku 1888), který předtím působil ve Štiříně. V roce 1875 bylo vystaveno, tj. uvařeno a prodáno, 18 000 hl piva. Lepšící se kvalita a také hospodářský vliv rodiny Ringhofferovy vedly v následujících letech k trvalému růstu odbytu. V roce 1897 byl pivovar značně rozšířen, postavena byla druhá varna, zavedeno elektrické osvětlení a zřízeny nové studny. Protože sladovna pivovaru již nedostačovala, sladovalo se v Koutnicích u Českého Brodu, později v Brodku na Moravě, pak v Karstenově sladovně v Praze a v Pakoměřicích. Ležácké sudy se tehdy ještě chladily ledem a nefiltrované pivo se stáčelo do sudů pomocí střívek.
Syn vrchního popovického sládka z let 1889 až 1907 Františka Konečného vzpomíná:
Tehdy sice bylo v pivovaře dřiny dosti, ale přitom bylo veselo, přicházela vandrovní řemesla se zelenou dekou na zádech, na šalandě večer bylo živo, hlaholil zpěv a hrála harmonika; finančníci se "svatojánským chlebem" po boku, docházející pěšky z okresního města Jílového do Popovic, přísně dozírali, aby se "nešmízovalo", kohouty chladících stoků se pečlivě pečetily, ale večer se scházívali v panském hostinci U Horáčků, kde hrávali s místním farářem Charvátem, učitelem Holubem nebo s účetním Kalistou oblíbené taroky. Každým rokem přijíždíval do pivovaru na inspekci ředitel Taussig z Vídně, věhlasný odborník a velký znalec piva.

Popovický pivovar v prvních letech 20.století
V roce 1900 vystavil pivovar přes 77 000 hl piva, o dva roky později již 90 000 hl. V důsledku stále stoupajícího odbytu byl v letech 1903 až 1905 podnik dále rozšířen. Vyrostla nová kotelna a strojovna s umělým chlazením (samozřejmě ji vybudovala firma F.Ringhoffera), zřízeny byly nové spilky a ležácké sklepy. Do závodu byla zavedena z 6 kilometrů vzdálených Stránčic železniční vlečka, po níž se tehdy zásobovala také Praha. V letech 1908 až 1909 postavili majitelé třetí varnu (300 hl) s měděnými nádobami, která byla vybavena nejmodernějšími zařízením, vystaveném na světové výstavě v Praze. Dále se rozšířila síť lesních studní. Již tehdy se velkopopovický podnik řadil k několika největším pivovarům v českých zemích.
České pivovary byly citelně poznamenány první světovou válkou. Kvalita piva klesala pro nedostatek surovin. Protože bylo zakázáno vařit je z jakéhokoliv obilí, musely být využívány náhražky jako cukrovka, škrobové cukry, med, tuřín, divoké proso i pýr. Ve prospěch armády byly rekvírovány dopravní prostředky, ba i barevné kovy ze strojů.
Pro mnoho malých pivovarů se válka stala osudnou, neboť se jim v tvrdé konkurenci - zejména po vypršení smlouvy na ochranu odběratelů v roce 1921 - nepodařilo vůbec obnovit výrobu.
Z 633 pivovarů v roce 1913 na území pozdějšího Československa jich koncem roku 1928 existovalo jen 473. Nepříznivě po válce také působil ochromený vývoz - ještě v roce 1928 vyvážely české pivovary 18% z úctyhodného předválečného exportu 1,5 milionů hektolitrů. Snižování počtu pivovarů souviselo však také s modernizací výroby, s růstem produkce a kvality piva ve velkých podnicích.

Pro velkopopovický pivovar znamenaly roky 1916 až 1918 pokles výroby až na osminu předválečného výstavu. Ekonomická ztráta však podnik vzhledem k vyšší válečné a poválečné výrobě Ringhofferovy vagónky neohrozila. Uvolnění trhu v roce 1921 umožnilo prudký nárůst výroby a již o tři roky později dosáhla produkce pivovaru 142 000 hl piva, čímž překonala nejúspěšnější roky předválečné. Se stoupající poptávkou po pivu souviselo i rozšiřování pivovaru. Novou velkokapacitní varnou byla nahrazena varna původní, byla zrušena cesta mezi pivovarem a panským dvorem s lihovarem, na bývalém zemědělském dvoře vyrostly garáže a strojní dílny. Díky své parní strojovně se střídavým generátorem byl pivovar, v roce 1927 připojený k elektrické síti, ve spotřebě elektrické energie nadále částečně soběstačný. I v této době měl velkopopovický podnik vlastní sladovnu, která však sloužila především k výzkumným účelům.
Po mírném poklesu v době hospodářské krize dosáhl pivovar v roce 1939 výstavu 354 000 hl, nejvyššího ve své dosavadní historii. Přestože již tehdy vlastnil stáčírnu lahví včetně pasterizačního zařízení a etiketovacího stroje, jednu z prvních a v té době nejmodernějších, naprostá většina piva produkovaného do druhé světové války byla expedována v sudech. Pivovar měl lednice a skaldy v mnoha místech republiky, kromě Prahy například v Kolíně, Jindřichově Hradci, u Tábora, v Mělníku a Novém Jičíně. Do roku 1933 měl pivovar svůj sklad i v Drážďanech. Externí sklady a stáčírny piva v té době znamenaly v konkurenčním boji velmi mnoho, neboť neexistovala žádná administrativně určená rajonizace. Tu zavedli až nacističtí okupanti a platila i později v době socialistického centrálně řízeného hospodářství.

Zabráním Sudet velice utrpělo také české pivovarnictví. Celkem bylo zabráno 32,2 % činných pivovarů, velké obtíže způsobil zábor uhelných dolů a skláren. Pro velkopopovický pivovar byla léta 1939 až 1945 těžkým obdobím zejména pro nedostatek surovin, který vedl ke snižování stupňovitosti a kvality piva. Od července 1942 se smělo vyrábět pouze pivo o 4 až 4,5 stupních, od srpna 1943 jen o 3,5 až 4 stupních a od ledna 1944 dokonce o 3,2 až 3,7 stupňů. Lahvové pivo bylo téhož roku povoleno pouze pro vojsko a nemocnice.

Pivovar ve Velkých Popovicích po roce 1945
Přes všechny nepříznivé historické okolnosti se pivovaru, který již roku 1945 dostává národní správu, daří i v poválečných letech. Díky tradici u soudržnosti zaměstnanců se dobré jméno velkopopovického piva podařilo zachovat.

V květnu 1945 byly podle dekretu prezidenta Edvarda Beneše zavedeny národní správy do pivovarů v majetků Němců (poslední z baronů Ringhofferů byl odsunut do Rakouska). K 1.lednu 1946 pak bylo výnosem ministerstva výživy znárodněno devět československých pivovarů s výstavem vyšším než 150 000 hl (podle údajů z roku 1937). Tyto pivovary pak byly v letech 1946 až 1947 postupně zestátňovány.
Členy národní správy velkopopovického pivovaru se stali dr. Miloš Hynie, ing. Václav Mejstřík a Jan Véhonek; složení národní správy bylo určeno se zřetelem na majetkovou podstatu firmy Ringhoffer, která vlastnila kromě průmyslových podniků také majetek lesní a zemědělský.
Po únoru 1948 neunikly ovšem stejně tak vyvlastnění pivovary menší. Všechny pak v plánovitě řízeném hospodářství rychle pozbyly zbytku ekonomické samostatnosti. Jako jiné oblasti ani pivovarnictví neuniklo postupné centralizaci. Především v 50. a 60.letech docházelo k mnoha reorganizacím v členění pivovarských podniků.
Velkopopovický pivovar, národní podnik, se stal posléze závodem národního podniku Pivovary, sladovny a sodovkárny Středočeského KNV Praha, pak Středočeských pivovarů národního, později státního podniku, spadajícího pod celostátní VHJ (Výrobně hospodářskou jednotku) Pivovary a sladovny, řízenou oborovým ředitelstvím v Praze. Ke Středočeským pivovarům, jejichž podnikové sídlo bylo ve Velkých Popovicích, patřily také závody v Benešově, Chlumci, Klášteru Hradišti, Kralupech nad Vltavou, Krušovicích, Kolíně, Kutné Hoře, Nymburku, Podkováni, Příbrami a Rakovníku. Po přechodné existenci státního podniku Pivovary Velké Popovice (v roce 1989) získal velkopopovický pivovar v roce 1991 znovu samostatnost.

Příznačný pro vývoj v oboru v padesátých letech byl názor ministryně potravinářského průmyslu Jankovcové, že pivovary není třeba obnovovat, protože svět se postupně přeorientuje na nealkoholické nápoje.
Velkopopovický závod byl v šedesátých letech sice nadřízenými složkami zařazen mezi pivovary vývozní, začalo se s modernizací, zamýšlená velkorysá přestavba pivovaru v 70.letech však ustrnula. Nepravidelný vývoz do Polska, Maďarska, NDR, Rumunska a Sovětského svazu po roce 1970 tvořil nepodstatnou část produkce. Pomalá modernizace, nepostačující růstu poptávky na vnitřním trhu, vedla v dalších letech k přetěžování výrobní kapacity. V roce 1964 dosáhl pivovar výstavu 495 289 hl. Právě v tomto roce začala výstavba samostatné haly pro stáčírnu piva o výkonu 15 000 lahví za hodinu; uvedena do provozu byla v srpnu 1968. V roce 1972 si rozvoj vynutil instalaci nové stáčecí linky, zatím bez pasterizace (průtokový pastér byl uveden do provozu v roce 1986). Sklepy byly vybaveny novými ležáckými tanky. V roce 1978 zahájila provoz nová varna s varem, tj. objemem jedné várky, 600 hl piva. začátkem 70.let byly také ve Velkých Popovicích nahrazeny dřevěné sudy hliníkovými - důvodem byl nejen příklon ke světovému trendu, ale rovněž zánik bednářského řemesla). Začalo se s distribucí v cisternách. Postupně se upustilo od výroby sedmi a osmistupňového piva, v letech osmdesátých se začalo s pivem jedenáctistupňovým, které se však vařilo jen několik let. Velký význam pro pivovar měla výstavba prvního úseku dálnice Praha - Brno, nedaleko níž obec leží. Do Prahy, která se pivovaru přiblížila novými sídlišti, bylo v roce 1973 z celkové výroby
662 000 hl dodáno asi 400 000 hl, z toho 50 % v lahvích.

výstav velkopopovického pivovaru v letech 1875 - 1989 >>>

Pivovar Velké Popovice po roce 1989 >>>