Pivovarnictví v Moravské Třebové

Autor: administrator <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 02. 02. 2007

Při studiu týdeníku "Schönhengster Zeitung", který vycházel v Moravské Třebové před rokem 1945 a většina ročníků je k dispozici v knižním fondu Městského muzea, jsem objevil zajímavé datum: 7. srpna 1929 slavil měšťanský pivovar v Moravské Třebové 250. výročí první várky. Toto výročí se stalo příležitostí zveřejnit v místním tisku dosavadní dějiny pivovarnictví ve městě. Kromě toho vydala tehdy správa pivovaru pamětní spis.





Historie moravskotřebovského pivovarnictví nezačala ovšem 7. srpna 1679. Je zřejmé, že pivovarnictví patřilo k nejstarším výrobním odvětvím, která se začala rozvíjet krátce po založení města.
Nejstarší dochovaná zmínka o moravskotřebovském pivovarnictví pochází z roku 1372. 8. července tohoto roku udělil moravský markrabě Jan Moravské Třebové tzv. mílové právo - privilegium, které znemožňovalo provozování řemesla v okruhu jedné míle od města. Toto privilegium bylo výslovně vztaženo i na vaření a šenkování piva. Rok 1372 lze proto považovat za významný pro rozvoj moravskotřebovského pivovarnictví, které později učinilo jméno města známým daleko za hranicemi Moravy a podílelo se na vzrůstajícím blahobytu jeho obyvatel.

Velkou zásluhu na rozvoji pivovarnictví v Moravské Třebové měli páni z Boskovic, kteří jako gruntovní vrchnost účinně podporovali měšťany ve využívání práva várečného a to jistě ne ke své škodě, neboť hospodářsky silní poddaní byli pro ně výhodou. Kryštof z Boskovic roku 1532 na žádost právovárečného měšťanstva snížil počet právovárečných domů na 80. Do té doby měl právo vařit pivo každý měšťan a při vzrůstajícím počtu domů by toto podnikání brzy přestalo být výnosným.

Vaření piva však ani tehdy nebylo provozováno "amatérsky" příslušníky jiných řemesel: několik právovárečných měšťanů se vždy spojilo a v některém vhodném domě udržovali pivovar, kde se pivo vařilo pod dohledem městského sládka. V polovině 16. století vlastnilo moravskotřebovské právovárečné měšťanstvo osm takovýchto pivovarů. Celkem patnáct právovárečných domů bylo sice vybaveno příslušným zařízením, nevařilo se však ve všech současně. Měsíčně se provádělo až 170 várek. Když měšťanské pivovary nestačily poptávce, byl zřízen pivovar v obci Rychnov. Proslulost třebovského piva v 16. století dokazuje následující příklad: v letech 1514 a 1515 obdrželo královské hlavní město Olomouc od krále Vladislava vlastní privilegium na výčep třebovského piva a byl tu zřízen zvláštní úřad. Když později opat kláštera Hradisko nechal na svá zboží dovážet třebovské pivo, cítilo se město Olomouc vytlačeno ze svého monopolního postavení a roku 1521 dosáhlo od zemského hejtmana Jana z Pernštejna zákazu výčepu třebovského piva v Olomouci. Zákaz však byl neúčinný, třebovské pivo bylo v Olomouci čepováno dále, takže olomoucký magistrát vzdal beznadějný boj proti tomuto oblíbenému pivu a převzal jeho výčep do vlastní režie. Od roku 1560 bylo v Olomouci čepováno ročně přes 2000 sudů (sud = 240 litrů) třebovského piva a na jeho výčepu vydělával olomoucký magistrát ročně průměrně 2000 zlatých.



Ale třebovské pivo bylo známé i za hranicemi Moravy. Vyváželo se mimo jiné do Čech, Slezska (Vratislav, Svídnice) a do Saska. Objem výroby byl tedy značný.

K tvrdému obratu dochází po Bílé hoře. Karel z Lichtenštejna odňal městu všechna privilegia, zejména ovšem nejvýnosnější právo várečné. Měšťanské várky a vývoz piva byly 15. 3. 1622 zakázány. Právovárečné měšťanstvo muselo odebírat pivo z knížecího pivovaru, zřízeného v zámku, a čepovat je za nepatrnou provizi. Starý pivní urbář tak byl zlehčen na pouhé právo výčepu knížecího piva. Situace se dále zhoršila, když dvě šlechtické rodiny získaly právovárečné domy na náměstí: Wlachowští dům č. 23 a Zawadští dům č. 35. Protože šlechta byla osvobozena od městských dávek, náklady spojené s vařením piva neslo pouze měšťanstvo.

Žádosti a prosby měšťanstva o znovuudělení práva várečného byly marné, měšťanské pivovarnictví tak bylo v troskách a odbytová území ztracena.

Za tohoto stavu věcí přichází do Třebové jako městský písař Martin Johann Weidlich. V jeho osobě přišel na radnici první vzdělaný právník. Měšťanstvo v něm našlo věrného obhájce v boji za dosažení svých starých práv. Ihned po příchodu se velmi horlivě zasazoval o znovuzískání městských privilegií. Bojovat musel nejen s knížetem a jeho úředníky, ale i s purkmistrem a sudím (Hans Klippel a Paul Klar), kteří město za své výnosné funkce knížeti zaprodali. Jejich svědectví se dovolává zámecký hejtman Elias Bayer von Zweibrod ve své stížnosti na Weidlicha, zaslané knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna 30. 1. 1638. Weidlichovo neohrožené vystupování pro něj však nemělo zlé následky. Naopak již v krátké době mohli měšťané zaznamenat ve svých záležitostech výrazný úspěch.Již 16. 4. listinou vystavenou v Litovli zaručil Karel Eusebius třebovským měšťanům pivní urbář "ve městě, předměstí včetně hradeb, špitálu a k městu příslušejících vsích".Z každé várky mělo být odváděno sladovnické mýto-dvě měřice a 4/8 mírky pšenice a město mělo platit ochranou daň 500 zlatých. Tím bylo třebovské pivo odkázáno pouze na místní trh. Měšťané, kteří po odejmutí svých varných pánví-počtu 21, knížecími úředníky násilně vytrhaných a jako měď prodaných na trhu v Litomyšli roku 1622-neměli kde vařit a museli proto po 40 let užívat za vysokou úhradu knížecí pivovar. Roku 1678 převzalo právovárečné měšťanstvo od obce dvě stavební místa v řeznické čtvrti a postavilo tam měšťanský pivovar. První várka proběhla 7. srpna 1679 pod vedením městského sládka Davida Hampla. Každý právovárečný měšťan mohl v novém pivovaře provést svou várku dle stanoveného pořadí, dodal-li suroviny a pokryl náklady. Kromě toho musel za každou várku odvést dávku do společné pivovarské pokladny. Dozor nad dávkami vykonával purkmistr, správní záležitosti vyřizovali dva členové městské rady. Již od roku 1638 dostával purkmistr dvě várky ročně. Od roku 1828, kdy byl pivovar převzat měšťanstvem do společné režie, dostávala městská obec 4 pivovarské užitkové podíly ročně. Knížecí úředníci se opakovaně pokoušeli bránit měšťanstvu ve využívání várečného práva, o které muselo v dlouhých procesech stále bojovat.

Roku 1872 bylo měšťanům zákonem zrušeno oprávnění vařit a čepovat pivo v právovárečných domech. Náhradou obdrželi 1509 zlatých. Právo várečné ve své původní podobě tedy existovalo ve městě 500 let.

Aby mohlo měšťanstvo úspěšně soupeřit s knížecím pivovarem, muselo vlastní pivovar rozšiřovat. Původní pivovar byl postaven na místech domů č. 129 a 123. V roce 1845 byl přikoupen dům č. 128, roku 1862 dům č. 130 a byl zde otevřen hostinec Bierquelle (Pivní pramen). Roku 1865 kupuje právovárečné měšťanstvo hostinec Lochwirtshaus pod Křížovým vrchem s prastarým sklepem ve skále, vedle něhož byl vybudován nový skalní sklep, kde mohlo být uskladněno až 300 věder piva. V roce 1870 byl odkoupen dům č. 131, 1883 č. 132, 1873 č. 136 a přilehlá zahrada, dům č. 136 byl zbořen, na jeho místě byl zřízen pivovarský dvůr, na zahradě pivovarský sklep. Dne 31. 8. 1884 rozhodlo právovárečné měšťanstvo zřídit parní pivovar, jeho provoz byl zahájen 7. 10. 1888. Nejmodernější zařízení, dodané firmou F. Ringhofer z pražského Smíchova, se plně osvědčilo. Roku 1896 byl koupen dům v dnešní Marxově ulici č. 25 a zřízena zde kancelář pivovaru, v roce 1898 pak ještě domy č.21 a 23 v téže ulici, které byly demolovány a pozemek využit ke stavbě kanceláří, kůlny a stájí.

Dne 1. 1. 1901 si právovárečné měšťanstvo pronajalo na 12,5 roku knížecí pivovar a zřídilo tu sladovnu.

Knížecí pivovar zahájil provoz brzy po roce 1622, kdy moravskotřebovské panství připadlo Karlovi z Lihtenštejna. Nejdříve byl umístěn přímo v areálu zámku, později byl postaven nový na Zámeckém náměstí. K pivovaru patřil hostinec Bierhalle, jehož součástí byla překrásná zahradní restaurace u městských hradeb. Produkce pivovaru byla nejvyšší v období 1638-1678, kdy tu odbývali své várky i třebovští měšťané. Jinak byla produkce zhruba asi čtvrtinová oproti měšťanskému pivovaru.

Dne 15. 1. 1899 vznikla akciová společnost, usilující o získání knížecího pivovaru, s podílníky ze všech obcí třebovského soudního okresu, včetně obcí Koclířov, Krasíkov, Studená Loučka, Lubník, Starý Maletín. Akcionáři byli přední statkáři a podnikatelé. Společnost jednala o odkoupení pivovaru a zároveň koupila hostinec v Pekle a podnikla tam nutné opravy. Když po 11 měsících jednání nevedla k úspěchu, rozhodli se akcionáři ukončit činnost společnosti. Nabídka správy knížecího statku na dlouhodobý pronájem pivovaru nebyla akceptována.

Akceptoval ji však dosavadní jednatel společnosti, majitel lihovaru Karl Mildner, který se spojil s dalším podnikatelem Prokeschem a dne 2. 4. 1900 si pivovar pronajali na 12,5 roku. Dne 5. 5. 1900 proběhla první várka. Dodávali hlavně do vlastního hostince Bierhalle a do hostince U tří mouřenínů v Lanškrounské ulici. V roce 1900 proběhly znovu pokusy o založení pivovarské společnosti, nakonec však správa knížecího statku pronajala pivovar právovárečnému měšťanstvu a to definitivně ukončilo jeho provoz.

Na přelomu století byly také vykupovány louky a polnosti v místech někdejšího rybníka na Nových Sadech a v roce 1907 postaven seník v Brněnské ulici. Roku 1904 získalo třebovské právovárečné měšťanstvo hotel Post v Mohelnici a zajistilo si tak odbyt svého piva také v tomto městě.

Za první světové války byl provoz pivovaru citelně omezen, po válce však byl znovu rozšiřován za pomocí značných investic. Docházelo k racionalizaci výroby, byly postupně zakoupeny tří nákladní automobily, vedle nich však nadále využívány i koňské potahy. V poválečných letech došlo také k značnému vylepšení vlastní pivovarské techniky. V roce 1929 stál pivovar bezprostředně před rozsáhlými úpravami.

Pivovar měl pro město značný hospodářský a sociální význam. Odváděl nezanedbatelné daně, zaměstnával také více než 30 lidí, podporoval místní řemeslníky, protože všechny své potřeby kryl jejich dodávkami, i zemědělce, jejichž produkty odebíral. Správa pivovaru také např. podpořila v roce 1804 zřízení gymnázia, roku 1823 nechala na své náklady zastřešit a natřít kostelní věž a v roce 1831 přispěla na obnovení gymnázia. Kromě toho poskytovala pomoc lidem postiženým požáry a jinými katastrofami, podporovala hasičstvo, místní spolky a obecně prospěšné podniky ve svých odbytových oblastech.

(autor Friedrich Piekielko; Moravskotřebovské vlastivědné listy; vydavatel: Městské muzeum v Moravské Třebové)