Klobouk pana starého

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 21. 11. 2007


Věžovitá stavba vévodící starým pivovarským objektům je korunována zcela typickým komínem s kovovou stříškou. Přitahuje zraky kolemjdoucích a stala se identifikačním znakem pivovarských provozů.





Klobouk pana starého – pod tímto poetickým názvem je rozuměn plechový nástavec na hvozdovém komíně sladoven. Tvořil nejvyšší bod starých pivovarských objektů, byl takovou korunou, čnějící nad celým pivovarem.

Pro mnohé je hvozdový komín nejznámějším identifikačním znakem pivovarských výrobních objektů. Jeho nápadnost, osobitost, specifičnost často vévodí nejen celému areálu, ale také obci či dokonce celé okolní krajině. Věžový útvar hvozdu dominoval celému výrobnímu areálu a v podstatě upozorňoval na prostor určité technologie. Mnohdy tak architekt vytvořil skvostné stavby.




































„Jéé, koukej, pivovar !“, zní často, přičemž ukazováček míří na komín sladovny. Mnohdy má onen člověk pravdu, mnohdy se však mýlí. Hvozdový komín je, jak všichni dobře víme, součástí technologie sladovny. Ne vždy ale byla sladovna součástí pivovaru.

Copak je vlastně hvozd? U většiny lidi toto slovo evokuje představu zdánlivě nekonečných zalesněných kopců s údolími zalitými bílou mlhou. Našinec však ví, že hvozd je část technologie sladovny, tedy část procesu výroby sladu. Co vlastně na hvozdu probíhá ? Odpověď je jednoduchá. Probíhá tam hvozdění. (neodpustím si poznámku, že se jedná o nádherný termín.) A copak se skrývá pod činností s názvem hvozdění ? Jde o sušení sladu, tedy naklíčeného ječmene, ve fázi, kdy jsou již vytvořeny látky vhodné pro výrobu piva. Cílem hvozdění je snížení obsahu vody a „umrtvení“ enzymů a následně i zastavení všech vegetačních procesů. Tato fáze sladovnického procesu ovlivňuje nejen výslednou barvu, ale i chuť a vůni sladu. Vše závisí na tom, jaký slad vlastně chceme připravit, zda světlý, tmavý nebo nějak speciální. Na druhu sladu pak záleží druh piva (světlé, černé atd.). Podle toho volíme teplotu a dobu sušení.



Na hvozd se dostane slad z humen. (nebudu se už bahnit ve slově „humna“) Zde se ječmen navlhčí a ten začne klíčit. Zároveň se v zrnech aktivují enzymy. Ve zdánlivě neživém zrnu obilniny vypuknou vegetační procesy.

Hvozd si lze zjednodušeně představit jako věžovitou stavbu, ve které je dole zdroj tepla a nad nim se nejčastěji ve dvou patrech suší naklíčený ječmen. Celá budova pak samozřejmě vrcholí komínem. „Obživlý“ ječmen se ukládá na síta zvaná lísky. Toto pojmenování pochází z pradávna, kdy jako materiál bylo použito lískové proutí.

Tento postup hvozdění (tzv.vzdušný, tedy bez kouře) se objevil až s příchodem tzv. průmyslových pivovarů, tedy někdy v první polovině 19.století. Před touto změnou technologie vypadal hvozd (tzv.kouřový) jako podlouhlá klenutá místnost s několika komíny. Uprostřed místnosti byly většinou čtyři zídky (říkalo se jim valachy), na kterých byly položeny lísky. Zdroj tepla byl úplně na počátku tvořen otevřeným ohništěm přímo pod lískami a sušilo se tak kouřem, později byla pec v přilehlé místnosti. Samozřejmě, že otevřený oheň s sebou nesl riziko častých požárů.

Změna technologie hvozdění spočívala nejprve k náhradě kouře teplým vzduchem, který byl přiveden pod lísky z vedlejší místnosti a kouř byl vyveden z hvozdu pryč. Později se začaly stavět tzv. stojaté hvozdy známého tvaru.

Tento technologický objekt byl ke stávajícímu areálu přistavován jako samostatný stavební prvek. V druhé polovině 19.století již byly nové pivovary se sladovnami stavěny tak, že hvozd a varna sousedily z důvodu využití tepelného zdroje pro oba provozy.





































Každý jen trochu vnímavější pozorovatel musí ocenit krásu zachovalých hvozdových komínů s plechovou čepičkou. Už jich nenalezneme v naší zemi stovky či tisíce. Těchto svědků dávné industriální minulosti bychom napočítali už jen desítky. Ubývá jich a ubývat stále budou. Musíme se smířit s tím, že staré pivovarské objekty z naší současnosti postupně mizí. Buď jsou zcela zbourány nebo necitlivě přestavěny s tím, že je účel zapomenut. Posledním případem by mohl být kolínský pivovar, který mizí i přes odpor památkářů.
Není dobré pro naši budoucnost zapomínat na minulost.