Historie budějovického piva

Autor: administrator <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 09. 04. 2008


Osud piva v Českých Budějovicích je stejně starý jako dějiny samotného města. Psal se rok 1265, když purkrabí hradu Zvíkov Hirzo z Klingenberga začal rýsovat hlavní náměstí a přilehlé ulice královského města Budějovice. I když dnes s určitostí nevíme, zda sám kreslil půdorys pozdější metropole jižních Čech, je téměř jisté, že si při své urbanistické činnosti přihýbal piva. Všechny ulice společně tvoří vyváženou, pravidelnou, rovnou síť.





Jak se dostalo pivo do Budějovic
Přesto pivo v této době naši předkové už dávno znali a pili. Pravda, tehdejší pivo bylo trochu odlišné od toho dnešního. Tak především jinak se sušil slad, sládci měli také problém držet optimální teplotu na varně, a tak se pivo často připalovalo, a proto bylo i podstatně tmavší, samozřejmě i jinak chutnalo. Původně si pivo mohl vařit každý sám pro svoji potřebu, ale konkrétně se vznikem Budějovic byla i zde tato zdánlivě samozřejmá věc změněna ve výsadu právovárečných měšťanů. Ona to ostatně nebyla nijak laciná záležitost. I proto se postupem času začala mezi budějovickými měšťany vytvářet určitá specializace. Ti, co vlastnili pole, se zabývali pěstováním ječmene na slad, jako sladovníci, tzv. braseatores. A jiní ve svých pánvích pivo zase vařili. Ti byli označováni za pivovarníky, sládky, tedy braxatores. Pivo přinášelo i nemalé zisky. Například jistý měšťan Zachariáš, jeden z prvních zdejších pivovarníků, natolik rozmnožil vařením piva svůj majetek, že někdy kolem roku 1300 založil vlastním nákladem pro chudé spoluměšťany špitál. Jeho jistě chvályhodného příkladu později následovali i další sladovníci a sládci. Výhodou Budějovic, jako královského města, bylo, že panovník dbal na jejich prosperitu. Proto Karel IV. zde během své návštěvy města v roce 1351 vystavil řadu privilegií a jedním z nich bylo i tzv. právo mílové, podle něhož v okruhu jedné míle od města nesmělo být provozováno žádné řemeslo a otvírána krčma. A tak obyvatelé z obcí ve vzdálenosti zhruba 10 kilometrů si všechny své potřeby museli obstarávat ve městě, a když už tam byli za obchodem, tak určitě nějaké to pivo v krčmě urazili. Obrat se zvyšoval, a jak bývá v Čechách běžné, bujela závist. Třeba i proto, že převážná část městského patriciátu byla německé národnosti. Král Václav IV. navíc v roce 1410 dokonce rozšířil výnosné městské právo na zákaz činnosti venkovských sladoven i pivovarů. První údaje o počtech osob, které se věnovaly výrobě piva, jsou až z přelomu 14. a 15. století. V té době seznam uvádí 23 sladovníků a sládků české i německé národnosti. Ale za necelá dvě desetiletí se této činnosti už věnovalo 58 sladovníků a 9 sládků. A to bylo v době, kdy město mělo necelé 3000 obyvatel a husitské bouře byly na spadnutí. I když právě husitská revolta nepřímo podporovala vaření piva. Za pevné městské hradby se totiž tehdy uchýlilo množství lidí z okolí a ti všichni potřebovali spláchnout svůj strach a čím jiným než právě pivem. Jenže pivo bylo stejně dobré, jako i výnosné, a tak se o jeho produkci, navzdory městským privilegiím, pokoušeli i v okolí města. Proto se roku 1464 sebral budějovický rychtář (to byl v čele prosperující obce první Čech Ondřej Puklice, jehož zásluhou se začalo používat v té době i názvu České Budějovice) a se skupinou biřiců v okruhu jedné míle ničili sladovny, pivovarnická zařízení i krčmy. Dnes bychom řekli, že se silou domáhali svého práva. Takhle přepadli i vesnice, které patřily Rožmberkům, jako byly Planá, Homole, Kamenný Újezd a nebo vsi Boršov a Plav, které zase patřily klášteru ve Vyšším Brodě. Stejně tak neušetřili ani svobodný dvůr Vidov. Krčmáři si stěžovali, vrchnost se jich zastala, ale výsledkem bylo, že Českobudějovičtí oprávněnost svého zásahu nakonec uhájili. Jen vznesené pochybnosti o dosahu míle vedly ještě téhož roku k úřednímu přeměření vzdálenosti. Vykutálení městští radní tušili správně, že by to nemuselo dopadnout dobře, a tak přesvědčili královské úředníky, že měřit se začalo až od mostu před Rožnovskou branou a nikoliv jako dříve od kostela sv. Prokopa a sv. Jana Křtitele. Městská rada v Českých Budějovicích si moc dobře spočítala, že takový pivovar může úspěšně pomáhat plnit obecní pokladnu, a tak po dlouhých tahanicích se právováreční měšťané v roce 1495 vzdali části svého práva ve prospěch města. Měšťané si podrželi vaření piva z ječného sladu a město převzalo do své režie zase vaření piva bílého, tedy pšeničného.
Autor: Petr Hoffmann


Budějovičtí se přeli o pivo už v 15. století
V roce 1495 dalo město České Budějovice postavit svůj první pivovar na vaření tzv. bílého (pšeničného) piva. Jeho staveniště bylo vybráno poblíž tehdejší Rožnovské brány mezi současnou Širokou ulicí a hradební zdí (v prostoru dnešní kavárny Savoy ve Stejskalově ulici). Už na přelomu 15. a 16. století vznikly první spory. Město postupně rozmnožovalo svůj majetek o přilehlé vsi a tam všude také městská rada uplatňovala své právo čepovat jen bílé pivo z vlastního městského pivovaru. Tím se pochopitelně snižovala spotřeba měšťanského piva. Trvalo to 15 let, až do roku 1510, než došlo k dohodě. Městská rada potvrdila várečné právo všem obyvatelům města, pokud byli plnoprávnými měšťany, což znamenalo, že platili celou stanovenou hodnotu daní a dům měli uvnitř hradeb. Tehdy šlo o 300 domů. Výjimku tvořilo asi 50 chudších měšťanů a práva vařit pivo byli zbaveni lazebníci a mlynáři. Jednoznačně pivo nesměli také vařit lidé usazení na předměstích a obyvatelé města nevlastnící žádný dům. Dohoda podporovala rovněž domácí výrobce sladu. Navíc do města se pivo mohlo v té době dovážet jen ze Svidnice ve Slezsku. Povolení svidnického piva byla spíš ukázka vychytralosti městské rady, které tak nikdo nemohl vytknout snahu o dosažení městského pivního monopolu a přitom správce obecní pokladny mohl klidně spát spánkem spravedlivých. Ostatně jen si představte mapu střední Evropy, tehdejší možnost dopravy formanskými vozy a k tomu pivo, které vlivem tepla logicky podléhá zkáze. Pak je hned jasné, že pivo ze Svidnice by byla pro České Budějovice na počátku 16. století přibližně stejná událost, jako kdyby vám v neděli o prázdninách zaparkoval před domem Eskymák se sobím spřežením. Pokud se nějaký měšťan, v souladu se svým várečným právem, rozhodl, že si pivo uvaří, pak měl dvě možnosti. Buď si ječmen a chmel vypěstoval sám, sám si připravil i slad, anebo musel všechno koupit na městském trhu, kde jeho cenu stanovovala městská rada. Potom musel čekat, až na něj přijde řada s várkou v měšťanské várečné pánvi. Nejznámější měšťanská varna byla v dnešní Kněžské ulici, v objektu pozdějšího kapucínského kláštera. Bylo určeno závazné pořadí podle městských ulic a čtvrtí. I když současně mohli vařit až čtyři měšťané, zdaleka se nemuseli během roku vystřídat všichni zájemci. Když várka dopadla dobře, šrotýři (to byli lidé, kteří se starali o sešrotování sladu) zavezli sudy k majiteli a nastal problém, jak prodloužit trvanlivost piva, protože se tehdy ještě ledy k chlazení nepoužívaly. Také proto se do piva přidával jalovec a sůl, ale nejjistějším způsobem jak zabránit zkažení piva, bylo jej rychle vypít. Ovšem je třeba si uvědomit, že toto ječné pivo se obsahem alkoholu rovnalo asi tak dnešnímu 23stupňovému pivu, takže pijáci moc piva vypít zase nemuseli... V této době se českobudějovické pivo ještě netěšilo takové chvále jako široce vyhlášené pivo z Rakovníka, ale postupně si už začínalo budovat svou dobrou pověst. Ostatně právě král Ferdinand I. zde ochutnal během zemského sněmu v roce 1532 místní pivo a nedal jinak, než že mu představitelé města museli poslat na dvůr do Augsburgu sládka i s čeládkou. Pivo plnilo městskou pokladnu a okolní šlechta to opět chtěla zkusit s narušením českobudějovického mílového práva. Pivo začala nezákonně vařit na svých majetcích v Doubravici, Srubci, Poříčí, Houžné a Čejkovicích. Ve Vidově dokonce vyrostl velký pivovar se sladovnou a výčepem vladyky Jana Krenauera Křenového. Třebaže se městští biřici pokoušeli násilím přerušit v některých místech pivovarnickou činnost, majitelé si stěžovali u dvora, kde využili své rodové kontakty, a panovník rozhodl, že České Budějovice musí uhradit veškeré vzniklé škody a smířit se s existencí šlechtických pivovarů. Šlechtě se navíc podařilo natolik omezit vliv městských privilegií, že Svatováclavskou smlouvou z roku 1517 bylo stanoveno, že mílové právo se vztahuje pouze na poddané.
autor: Petr Hoffmann


Rudolfov měl vlastní pivovar už koncem šestnáctého století
Z původně námezdních pivovarnických sládků, kteří své řemeslo zpočátku provozovali jen ve službách zámožných českobudějovických měšťanů, se začali také stávat bohatí měšťané. Co do počtu mistrů je v Českých Budějovicích převyšoval pouze cech řeznických, ale již v polovině 16. století, ač početně stále o několik členů slabší, cech sládků svou zámožností předstihl budějovické řezníky o pořádnou hromadu míšeňských kop. Také městský pivovar začal zvyšovat svou produkci a to zejména díky tomu, že město přikoupilo několik poddanských vsí. Pokud v nich byly pivovary, tak ty byly zrušeny a městská rada nařídila výhradní odběr piva z Českých Budějovic. Jaký význam přikládala městská rada tomuto obchodu, svědčí i fakt, že sladovna byla zřízena přímo v zadní části staré radnice na rohu dnešní Biskupské a Radniční ulice. Jedna městská chmelnice dodávala chmelové šišky na Lineckém předměstí a druhá na Svineckém. Dokonce chmelař, pověřený správou chmelnic, byl přímo zaměstnancem obce, nikoliv pivovaru. Však také zisk z prodeje piva představoval třetí největší položku v městském rozpočtu hned po prodeji hornorakouské soli a ryb. Navíc velké deputáty dostával purkmistr, radní, kaplan, rektor školy, zaměstnanci pivovaru, ale třeba i městský kat jako odměnu za úklid nečistot. Ročně bylo takto v zájmu obce použito až kolem 130 sudů piva. Zhruba v této době, v polovině 16. století, se do kopcovitého pásma východně od města začali stahovat horníci za obnovenou těžbou stříbrné rudy. Založili si vlastní sídliště nazvané Velké Hory a relativně dobře prosperující horníci se stali vděčnými odběrateli zlatavého moku z Budějovic. Jenže panovníkům záleželo mnohem víc na zvyšování těžby stříbra než na prosperitě měst, a tak hornické sídliště postupně vybavili nejrůznějšími privilegii. Začalo to právem, že si mohli sami čepovat pivo zatím ještě dovážené z Českých Budějovic. V roce 1585 však byly Velké Hory povýšeny na svobodné horní město císaře Rudolfa (Rudolfov) a město dostalo řadu privilegií, jako například postavit si vlastní pivovar. Do provozu byl uveden v roce 1588. Tím se ještě víc zdramatizoval již tak napjatý vztah mezi oběma městy, který už předznamenalo převážně luteránské náboženské vyznání Rudolfovských. A z Rudolfova přišla také nečekaná a těžká rána českobudějovickým radním. Šlo totiž o to, že hutní písař v Rudolfově Adam Brunn označil budějovickou městskou radu jako bandu zlodějů. Proto rada podala na prostořekého písaře žalobu a ten na svou obranu uvedl a doložil, že Českobudějovičtí již delší dobu okrádají císaře na daních z piva! Komorní soud celou záležitost přezkoumal a zjistil, že za posledních 30 let připravilo město císařskou pokladnu o 30 tisíc kop grošů, a to už byla pořádná suma. Jen na základě přímluvy vlivných osob bylo rozhodnuto, že na místo vážnějšího potrestání musí město celou dlužnou částku zaplatit nejpozději během tří let. A nutno poznamenat, že v roce 1594, kdy byla uhrazena poslední dlužná částka, se tím královské město dostalo do velmi tíživých hospodářských problémů. Městská rada proto opět hledala východisko z krizové situace a opět se nabízela slibná šance přes pivo. Nabídku k odkoupení městského pivovaru právováreční měšťané však zatím ještě odmítli, ale přesto došlo v roce 1605 k určitým změnám, které měly přinést více peněz do prázdné městské pokladny. Konšelé mohli ročně uskutečnit 14 varů piva, právovárečníci deset varů piva, a pokud by snad právovárečník vlastnil dva domy, mohl svůj nárok (samozřejmě že náležitě zdaněný) zvýšit na 13 varů. Stavovské povstání v roce 1618 přivedlo do pomalu se vzpamatovávajícího města císařskou armádu generála Boquoye a před hradbami se pro změnu rozložilo stavovské vojsko s hlavním stanem v Rudolfově. Obležení trvalo až do června roku 1619, dokud se obléhatelé v důsledku nepřesných informací nedali na zmatený ústup. Císařští se pustili hned do pronásledování, zatímco městští ozbrojenci si to zamířili přímo do Rudolfova a rabovali a ničili. Zkáze neušla ani budova a zařízení konkurenčního rudolfovského pivovaru. Rudolfov pak byl dekretem krále Ferdinanda II. darován Českým Budějovicím (na České Budějovice byl také přenesen titul svobodného horního královského města). Obnova pivovaru v Rudolfově nepřicházela v úvahu.
autor: Petr Hoffmann


Várečné právo v Budějovicích vyšetřovala i císařská komise
Drahota chmele i obilí přivedla na přelomu 17. a 18. století právovárečné měšťany v Českých Budějovicích k drastickému omezování vaření piva. Zaniklo i tradiční čepování po domech právovárečných měšťanů. To pochopitelně výrazně posilovalo postavení městského pivovaru. Proto také v roce 1711 začal podáním stížnosti u císařského dvora dlouholetý spor sládků a právovárečných měšťanů s městskou radou. Cílem bylo navrácení starých práv. Jedenáct let trval spor, na jehož konci byla koupě rohového domu u Svinenské brány, který patřil sládkovi Matěji Konvičkovi (dnes je zde v ulici Karla IV. Hotel Malý pivovar). V tomto určeném domě mohli nyní měšťané se souhlasem městské rady vařit svoje pivo. A od té doby byly ve městě pivovary dva. Městský, zvaný také bílý nebo velký, a měšťanský neboli hnědý či také malý. Městská rada navíc stanovila, že město bude vařit pivo od sv. Jiří do sv. Havla (tedy od dubna do října) a druhou (méně výhodnější) polovinu roku budou zase vařit měšťané pivo pro sebe a navíc s náležitým odvodem do městské pokladny. Už od začátku této dohody bylo jasné, že to dlouho nemůže vydržet. Právováreční měšťané chtěli vařit pivo po celý rok, a tak spor pokračoval. A když ani jedna strana nechtěla ustoupit, tak nezbývalo než zřejmě někoho přemluvit. Podobné přesvědčovací metody jsou od doby vynálezu peněz velmi prosté. Především budějovický magistrát někdy kolem roku 1745 nabídl zástupcům měšťanů velmi nevýhodnou smlouvu umožňující v průběhu půlroku jen 30 varů. Zástupci právovárečníků se smlouvou překvapivě souhlasili. Přes ostré protesty zbývajících měšťanů nakonec došlo i k podpisu dokumentu. Smlouva byla rychle poslána ke dvoru Marie Terezie k potvrzení. Právovárečníci si však zvolili jiné důvěrníky a ti se odebrali do Vídně vysvětlit, jak se vlastně věci mají. Celou záležitost měl nakonec prošetřit hejtman Bechyňského kraje, ale ten dal za pravdu magistrátu. Vídeň proto smlouvu schválila a za její znění se překvapivě postavili i někteří nedávní odpůrci z řad právovárečníků... Podobně pro město výhodná smlouva byla uzavřena i s cechem sládků. Ale pak se stala věc v dějinách města a snad i celé země téměř nevídaná a až pohádkově neskutečná. Na základě opakovaných stížností o zpupnosti, zkorumpovanosti a nekompetentnosti městské rady přijela do Českých Budějovic v roce 1751 císařská vyšetřovací komise v čele s hrabětem Larischem. Komise shledala řadu závažných provinění, včetně svévolného poškozování zájmů právovárečných měšťanů. Napříště už oba pivovary neměl spravovat magistrát, ale dva k tomu účelu zvolení měšťané. A aby bylo vítězství úplné, tak z rozhodnutí komise osmi členů rady včetně primátora Jana Bernarda Cammerera byli zbaveni funkce a původně dokonce odsouzeni na nucené práce v železech při stavbě pevnosti na Špilberku v Brně. Nakonec jim byl trest (po mnoha intervencích) zmírněn na několikaměsíční pobyt ve vězení v Praze. Nově ustavená městská rada začala opravdu pečovat o oba pivovary a hned první rok přinesl nemalý zisk jak pro městskou pokladnu, tak i pro právovárečné měšťany. Protože ovšem podobné nesrovnalosti jako v Českých Budějovicích byly i v řadě jiných měst, tak Vídeň přišla s daňovou reformou. Ta spočívalo v tom, že všechny městské příjmy měly být nadále pevně zajištěny pronájmem za nejvyšší nabídnutou částku. V roce 1752 byly v Českých Budějovicích vydraženy oba pivovary, které na 16 let opanoval obchodně zdatný měšťan Josef Steinbigl. Z pachtovného se odpočítávala i částka pro právovárečné měšťany, kteří byli takto zbaveni svého práva. Po smrti nájemce Steinbigla přešla smlouva na jeho děti a zetě, čímž bylo zaděláno na katastrofu. Zanedlouho musel být dědicům zabaven veškerý majetek na uhrazení způsobených škod a oba pivovary převzal do správy opět magistrát. Postupně se dařilo i s přispěním všech 387 právovárečných měšťanů snižovat dlouhodobou zadluženost města a přišly i nezbytné úspory v pivovarnictví. Na 15 let byl dočasně uzavřen malý pivovar. S jeho znovuzprovozněním v roce 1792 magistrát přijal vyhlášku zakazující dovoz cizího piva do města, bude-li místní pivo dostatečně kvalitní. Bylo! A tak přišla na pořad dne znovu žádost měšťanstva o odkoupení, respektive vrácení obou pivovarů. Samotný magistrát poznal, že návrh je tentokrát pro město výhodný, a podporoval jej i u dvorské kanceláře. Součástí dohody bylo i právo výčepní v Rudolfově a ve všech poddanských vsích. Smlouvu o převodu malého i velkého pivovaru do neomezeného majetku právovárečníků nakonec potvrdil i císař František II. a po souhlasu Zemského gubernia vstoupila smlouva 4. srpna 1795 v platnost.
autor: Petr Hoffmann


Měšťanský pivovar přinášel slušné příjmy Čechům i Němcům
Podpisem smlouvy mezi městem a právovárečníky v roce 1795 nastala nová etapa pivovarnictví v Českých Budějovicích. I když zpočátku to vypadalo pro nové majitele velmi špatně. Především se množily stížnosti na kvalitu piva. I když měšťané urychleně vyměnili sládka, přidal se ke kritikům i magistrát, kterému vedle nevalné chuti piva vadily především snížené výnosy. Až teprve po čase se ukázalo, že za zhoršenou kvalitou stála většina nepoctivých budějovických šenkýřů, kteří si řekli, že vodou pančované pivo můžou nějaký čas s úspěchem svádět na nezkušené majitele pivovaru. Začátkem 19. století se produkce i kvalita piva stabilizovala a jen pro zajímavost například v roce 1805 činil celkový výstav 6798 sudů. Z tohoto počtu bylo ve městě vyčepováno 5099 sudů, Rudolfovští vypili 501 sud, poddanské vesnice zkonzumovaly dohromady 475 sudů. Vojenská posádka za účelem "výcviku" zužitkovala 207 sudů a veškeré duchovenstvo ve městě vypilo 97 sudů. Na povinné deputáty bylo určeno 74 sudů a tak bychom mohli pokračovat dál. Celkové příjmy v té době činily přes 131 tisíc zlatých. Když byla v roce 1815 dokončena přístavba již nevyhovujícího malého pivovaru, přišla zhruba na 70 tisíc zlatých. Právovárečníci pokračovali ve chvályhodných krocích svého dávného předchůdce měšťana Zachariáše, který zbohatl na vaření piva a někdy kolem roku 1300 na své náklady nechal postavit špitál pro chudé. Právovárečníci nyní podporovali školství, vykupovali pro ně budovy, platili učitele, postavili chudobinec a nemocnici poblíž dnešní hlavní pošty, stejně tak i budovu Ferdinandových kasáren na Mariánském náměstí. Paradoxně tato jistě nadmíru prospěšná činnost právovárečníky neustále finančně vyčerpávala, a tak nezbývalo než myšlenku na vybudování nového měšťanského pivovaru stále odkládat. Drobné rekonstrukce obou pivovarů však nemohly splnit očekávání, a tak i přes nemalou zadluženost se právovárečníci v roce 1847 přece jen rozhodli začít alespoň s výstavbou potřebného lednicového sklepa. Pro tento účel byly vybrány pozemky na Lineckém předměstí těsně sousedící s řekou Malší. Tím byl konečně položen základ k postupnému budování moderního velkopivovaru. Další důležitý krok pak byl učiněn v roce 1851, když byli vysláni na zkušenou do Vídně do tamních pivovarů takzvaného bavorského typu známý budějovický stavitel Josef Sandner a sládek Josef Arnold. Výsledek jejich cesty na sebe nenechal dlouho čekat, protože již 17. října 1852 byla dokončena stavba, která konečně umožňovala moderní způsob spodního kvašení. Šlo o pokrokovou technologii, která vycházela z ověřených vědeckých poznatků oboru kvasné chemie. Nemalá investice se vyplatila, protože už příští rok přinesla odbyt vyšší o celých 11 procent. Ve velkém pivovaru se pivo vařilo ještě do roku 1856, ale potom oba původní pivovary sloužily již jen jako pomocné provozy na výrobu sladu a podobně. Novostavba pivovaru by docela dobře a rychle pokračovala dál, nebýt nepříjemného zjištění, že dlouholetý správce pivovaru A. Rohrwöckh nečekaně zmizel a s ním i téměř 40 tisíc zlatých. Právovárečníkům se po této nemilé příhodě už moc nechtělo investovat, ale nakonec v prosinci roku 1871 byla dokončena i poslední důležitá stavba - velká sladovna, a tím se veškerá výroba už definitivně sjednotila do nového pivovaru. Nutno ještě připomenout zdánlivě podružné, ale pro pivovar velmi důležité ujednání s městskou radou. Právovárečníci postoupili městu jakousi kůlnu v prostoru bývalé chmelnice na Lineckém předměstí a výměnou získali právo bez omezení a kdykoliv těžit přírodní led na řekách Malši a Vltavě. Nový pivovar prosperoval a nutno poznamenat, že 387 německých a českých právovárečníků mělo ze svých ročních podílů z pivovarského zisku velmi slušný a nezanedbatelný příjem.
autor: Petr Hoffmann


Budějovické pivo z měšťanského pivovaru dobývá Evropu
S historií českobudějovického piva je spjato i jméno vzdělaného a pokrokového lékárníka Adolfa Haase, který se v roce 1870 stal předsedou výboru právovárečníků a také jeho zásluhou byla následující rok konečně úspěšně dokončena novostavba moderního pivovaru. A protože Adolf Haas setrval v čele správy pivovaru přes dvě desítky let, měl šanci výraznou měrou ovlivnit jeho další rozvoj. Byly schváleny nové stanovy se změněným názvem společnosti Budějovičtí právovárečníci, respektive Budweiser Bräuberechtigten. V tomtéž roce začalo budějovické pivo také výrazněji opouštět hranice města a objevilo i vzdálenější zahraniční trhy. Už v roce 1872 budějovické pivo poprvé vstoupilo na americký kontinent. Však se také i majetek firmy utěšeně rozrůstal o četné sklady, pohostinství a hotely, dokonce začala i výstavba železniční vlečky. Dokonce počet zahraničních zastoupení vzrostl až na dvě desítky. Budějovické pivo z měšťanského pivovaru se již od roku 1802 nazývalo Budweiser Bier a 5. listopadu 1879 Městská rada Budějovic udělila firmě souhlas s využíváním městského znaku na etiketách pro lahvové i sudové pivo. K registraci ochranných známek pak došlo v roce 1882. Věhlas piva se šířil po celé Evropě. Nové vedení pivovaru prozíravě povolalo do svých služeb dva zkušené sládky z Plzně a to v roce 1881 Karla Petzelbauera a po něm v roce 1887 Adolfa Kerschbauma. I jejich zásluhou rostla kvalita a dobré jméno budějovického piva. Měšťanský pivovar pravidelně zásoboval letní císařský dvůr v Bad Ischlu, a dokonce od roku 1895 se pivovar stal i dvorním dodavatelem wurtenberského krále Wilhelma II. V té době už ve firmě začínaly panovat velmi napjaté národnostní vztahy mezi českou menšinou a majoritními Němci. Také proto, z čistě nacionalistických důvodů, se pivovar, třetí největší exportér v českých zemích, nezúčastnil slavné Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891. Někdy v polovině 19. století koupil americký výrobce mýdla jistý pan E. Anheuser malý pivovar bavorského typu ve městě St. Louise. Ovšem teprve s příchodem jeho zetě Adolfa Busche z Německa začala pivovarská výroba od roku 1863 pomalu stoupat. Jiný německý přistěhovalec pan Carl Conrad, obchodník s nápoji, požádal firmu, zda by nevyrobila z čistě komerčních důvodů pivo českého typu. V roce 1876 se panu Buschovi podařilo vyrobit pivo podobné chutí a barvou původnímu z města Budweis. Ostatně se k tomu také v roce 1892 přihlásili na průvodním firemním letáku. Tam se píše, že jde o pivo spřízněné s malým městským sídlištěm kdesi v Čechách na soutoku řek Malše a Vltavy, kde se nachází menší pivovar s nepříliš známým obchodním jménem. A protože se oba Američané domnívali, že jde o nepříliš známé obchodní jméno, chutě jej použili. V roce 1878 si firma Conrad nechala v USA registrovat ochrannou známku Budweiser Lager Bier a tuto ochrannou známku si nakonec propůjčil notářským zápisem i vznikající koncern Anheuser-Busch v roce 1891. Ale protože to všechno bylo daleko za mořem, tak se s tím onen menší regionální pivovar kdesi v Čechách zatím příliš nezabýval. Větší pozornost firma věnovala hrozící domácí konkurenci. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že se blíží zahájení provozu nového pivovaru. Proto se v roce 1894 uskutečnila další důležitá změna firemního názvu na Budějovičtí právovárečníci - Měšťanský pivovar Budějovice. Když měšťanský pivovar slavil 1. července 1895 100. výročí svého založení, mezi pozvanými chyběli zástupci vznikajícího Českého akciového pivovaru. Stejnou mincí jim pak zanedlouho oplatili i právovárečníci. Když na Pražském předměstí 7. října 1895 zahajovali provoz Českého akciového pivovaru, jejich konkurent - měšťanský pivovar - pro změnu chyběl zase tady.
autor: Petr Hoffmann


V nové republice prosperovaly oba českobudějovické pivovary
Nový Český akciový pivovar na Pražském předměstí v Českých Budějovicích svůj hlavní vklad, který v době rozbouřených nacionalistických vášní představoval stoprocentní český kapitál, promarnit rozhodně nenechal. Už po velké přestavbě pivovaru v roce 1906 se mu dařilo výrazně zvyšovat produkci piva, až na konec před začátkem 1. světové války se Český akciový pivovar natrvalo dostal svojí výrobou přes 200 000 hl do čela všech jihočeských pivovarů. Vznik konkurenčního pivovaru zákonitě přinesl i přehodnocení některých odbytišť, protože u mnoha německých a rakouských odběratelů se výrobky (měšťanského a českého pivovaru z Budějovic) navzájem potkávaly. Navíc od roku 1906 začal také Český akciový pivovar vyvážet do USA. Je zajímavé, že přes dlouholetý vývoz do USA se měšťanský pivovar z nepochopitelných důvodů nikdy neucházel o získání vlastní registrace. Zřejmě tehdejší obchodníci podcenili význam amerického trhu. Ale pak přišel 23. červenec 1907, kdy si koncern AnheuserBusch nechal pro území USA poprvé na sebe zaregistrovat obchodní označení Budweiser Beer. Budějovický měšťanský pivovar proti tomuto kroku okamžitě protestoval, k protestu se připojil i Český akciový pivovar a Američané, aby si zajistili nerušené užívání své obchodní známky, byli donuceni k jednání. To se uskutečnilo až v roce 1911 s výsledkem, že budějovické pivovary se nevzdaly svého označení Original Budweiser Bier, které jim náleželo jako označení místa původu piva, ale navíc dostaly i zajímavé finanční vyrovnání za tichý souhlas s americkou registrací Budweiser Beer. První světová válka léta přinesla i pro pivovarskou výrobu komplikace. Nedostávaly se základní suroviny, ale na druhé straně rostla cena piva. A tak i přes statisícové částky, které správy pivovarů musely pravidelně upisovat jako válečné půjčky státu, do nové Československé republiky vstoupily oba pivovary jako dobře prosperující podniky. Export budějovických pivovarů měl za mořem nečekaný úspěch a to se velmi nelíbilo americkému konkurentu. Nic na tom, že obnovení vývozu bylo původně s firmou Anheuser-Busch předjednáno. V tíživé politické situaci, kdy v sousedním Německu narůstaly velmocenské choutky, podepsaly v roce 1939 oba budějovické pivovary, že se za finanční náhradu vzdávají práva na používání obchodního značení Budweiser a Budweis pro oblast Severní Ameriky a přilehlých území. Budvar dokonce zrušil i svou americkou registraci ochranné známky Budweiser Beer z roku 1937. Také druhá světová války ještě o poznání silněji poznamenala i všeobecnou kvalitu a kvantitu pivovarské výroby. Předseda správní rady Němec židovského původu David Hahn bezprostředně po Mnichovské dohodě v roce 1938 rezignoval a na jeho místo poprvé v historii měšťanského pivovaru nastoupil český právovárečník pekař Josef Havel. Ve své funkci nevydržel dlouho, protože nacistickými úřady byl do čela pivovaru už 23. dubna 1939 dosazen německý právovárečník Leopold Schweighofer. Pivovar byl vyhlášen za vlastnictví německého národa se všemi důsledky. V té době z 387 várečných práv bylo 150 v českých rukou. Je zajímavé, že v pivovaru, který byl vyhlašován jako majetek německého národa, byly podstatně nižší platy než v sousedním protektorátním pivovaru Budvar. Možná to bylo i proto, že firma velmi štědře podporovala různé nacistické a velkoněmecké organizace. Od roku 1940 se v protektorátu čepovalo pouze sedmistupňové pivo a od roku 1943 byla maximální stupňovitost upravena jen na 4 stupně. Nařízením kanceláře říšského protektora v roce 1941 byly výrobky obou pivovarů shodně označovány jako českobudějovické pivo. V lednu 1945 byla výroba měšťanského pivovaru rozhodnutím Pivovarského ústředí v Praze zastavena a seznam odběratelů firmy byl předán dále produkujícímu Budvaru. Když se 17. března 1945 uskutečnil americký nálet na České Budějovice, sedmnácti trhavými bombami byl zasažen i měšťanský pivovar. Dlouho očekávaný konec války přinesl i definitivní počeštění kdysi německého měšťanského pivovaru. Ale na druhé straně americký koncern Anheuser-Busch využil posílené postavení USA jako vítězné mocnosti a začal se svým pivem Budweiser pronikat i do těch zeměpisných oblastí, kde dosud aktivně nikdy nepůsobil.
autor: Petr Hoffmann


Český akciový pivovar v Českých Budějovicích byl znárodněn Vyhláškou ministra výživy ze dne 9. ledna 1946 o znárodnění podniků průmyslu potravinářského. Podle § 1, odst. 4 dekretu o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského č. 101/1945 Sb.


historie a současnost Budějovického měšťanského pivovaru >>>

Jihočeské pivovary a.s. >>>

současnost pivovaru Budvar >>>