Historie pivovarnictví v Lipníku n. B.

Autor: administrator <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 11. 06. 2008

V historii města Lipník jsou některá bílá místa. Mezi nejpodstatnější patří fakt, že se nedochovaly přesné zprávy o založení Lipníku, ani zakládací listiny či udělení městských práv včetně práva várečného. Pokud však zalistujeme v záznamech lipenského primátora Martina Zikmundka, tak se dozvíme, že práva várečného se městu dostalo za panování pánů z Kravař, tedy v předhusitské době.




Měšťané považovali právo várečné za svou výhradní výsadu a striktně omezovali ostatní městské skupiny obyvatel i šlechtu v provozování výroby sladu, vaření a prodeji piva. V Lipníku toto právo obdrželo 71 měšťanských domů. Od šenku piva dávali měšťané plat z každé várky po 6 groších na dva termíny. Podle Zikmundka, jak mnoho kdo z měšťanů byl ochoten dávat platu, odtud pak dostaly domy o 2, 3, 4, i 5 várkách ročně, obec měla možnost uvařit za rok devět várek.

Rozvoj řemesel vedl záhy k vytváření společenstev, tedy tzv. cechů, které měly nejprve význam pro obhajobu práv měšťanů. Ve středověku nebylo pivovarnictví řemeslem, ale výroba piva byla nazývána sladovnictvím. Toto rozhodnutí znamenalo velkou výhodu pro právovárečníky, kteří současně s vařením piva mohli provozovat i jiné řemeslo. Do dnešní doby je vedoucí výroby v pivovaru oslovován sládek.

Staré pivo, které se vařilo od Václava do Jiřího (28. 9. – 24. 4.) se nazývalo komperské, v létě se vařilo bílé pivo pšeničné. Městské domy se začaly rozlišovat na právovárečné, které měly právo vaření piva i zařízení pro tuto činnost (tj. pivovar), nákladnické, které měly rovněž várečné právo, ale jen sladovnu, a domy ostatní, které toto právo neměly. Původně se vařilo ve většině domů, později a zřejmě již dávno před rokem 1684 pak ve dvou pivovarech vedle radnice – tzv. Hladišovském a Korigerovském domě. V roce 1684 obec vystavěla za primátora Hladiše městský pivovar v obecním domě č. 13 na náměstí, čímž oba dosavadní pivovary zanikly. V období sporu mezi šlechtou a měšťany o právo vařit pivo, který byl uzavřen v roce 1517 takzvanou „Smlouvou svatováclavskou“ vzniká výhradní právo výroby a prodeje lihových nápojů. Toto právo se nazývalo právem propinačním.

Do doby panování pánů z Ludanic nemělo město privilegium na vystavování piva do obcí helfštejnského panství a měšťané se cítili poškozováni konkurencí vrchnostenského piva z pivovarů v Bohuslávkách a Týně. V porovnání s poručníky Kateřiny z Ludanic bylo měšťanům v roce 1557 puštěno výlučné vystavování městského piva do deseti obcí helfštejnského panství. V roce 1593 pustili měšťané v Lipníku Hynkovi Bruntálskému z Vrbna vystavování piva v Oseku. Jiří Bruntálský z Vrbna usiloval takzvaný pivní regál města ještě více zkrátit. Při obnovování městských privelegií kardinálem Ditrichštejnem v roce 1628 bylo městu povoleno vařit a šenkovat pivo kromě Lipníku do dalších sedmi obcí panství. Toto privilegium – vystavovat pivo do sedmi obcí bylo vrchnosti puštěno v roce 1696 na zrušení městských dluhů, což nebylo od lipenských radních příliš prozíravé. Od té doby bylo městské pivo výlučně šenkováno pouze v obvodu města a i tu vznikaly s vrchností pro porušování tohoto práva vleklé a nákladné spory zejména v první polovině 19. století.

Dozor nad pivovarem měl magistrát, zápisy o zasedáních psal syndik, jenž měl za to vědro piva z každé várky. Revizi účtů prováděl primátor, purkmistr a tři měšťané. Měšťanstvo si volilo svého hospodáře, který za tuto funkci dostával ročně 20 zlatých. Dozíral nad realitami měšťanstva a jeho opravami, aj. Účty vedl pokladník, rovněž volený měšťanstvem. Prodané pivní várky se dělily mezi měšťany a měšťanky. Zaměstnancem měšťanstva i města byl sládek, jehož povinností bylo vařit dobré pivo, kdežto špatné byl nucen vyšenkovat sám. Sládek byl první, stálý a často jediný sladovník v pivovaru a oslovován byl podstarší, stárek nebo pan starý. Druhému se říkávalo mládek nebo hvozda. Ostatním se říkávalo pomahači a v pivovaru pracoval šrotýř, valeč, lížník, nosičky piv, bednář, ledař. Ti se platili od várky, v pivovaru nebyli stále, přicházeli v den várek nebo k jiným pracem „na zavolání“.

Je zajímavé, že tehdy bylo v pivovaru zaměstnáno hojně žen. Nosívaly horké pivo do kádí, vodu do pivovaru, opatřovaly úklid, myly kádě a ostatní pivovarské náčiní. Říkávalo se jim nosičky piv. K jiným profesím patřili šrotýři. Ti vozili slad do mlýna k semletí, později odměřovali na várky, rovněž vozili do pivovaru dříví. Přední šrotýř zodpovídal i za naložení piva k dopravě. Zkušenosti šrotýřů v koulení sudů (sud měl objem v našich zemích 226,4 litrů) se využívalo i při rozvozu piva do hostinců. Pro hrubší práci si šrotýři najímali nádenickou chasu. Nádeníci, kteří váleli sudy, se nazývali valeči. Velké sudy se ukládaly do sklepů po líhách, někdy za pomoci provazů. Tyto práce obstarávali lížníci. Ti také ukládali sudy na dopravní vozy. S pivovary byli úzce spjati i ledaři, kteří zabezpečovali pivovarům led.

K příslušníkům pivovaru patřil i bednář, který vyráběl, čistil, pobíjel, případně i požahoval sudy. Dřevěné obruče mnoho nevydržely a to jich bylo na sudu šestnáct. Až v polovině 19. století se začaly využívat kované obruče a brzy i válcované, železné. Bednář cejchoval sudy „vorlíčkem“, případně na ně vypaloval čísla. Smolu, získávanou z borovic i smrků, dodávali bednářům uhlíři.

Na základě guberniálního dekretu byli měšťané v Lipníku nuceni zvolit ze svého středu výbor, který dohlížel na nejlepší využití pivního regálu. Měšťané si zvolili výbor o 12 členech v čele s tehdejším purkmistrem Janem ze Sommerfeldtu. V druhé polovině 19. století stojí v čele správy právovárečného měšťanstva osmičlenná správní rada. Po jazykové stránce podléhá měšťanstvo již od konce 18. století germanizaci a do roku 1918 představuje jednu z opor lipenského němectví.

Právo propinační se podstatně změnilo až v roce 1848, kdy panovník rozhodl, že si každý může založit pivovar za úplatu. Tento obnos se po dvaceti letech rozdělil mezi právovárečníky, respektive majitele propinačních práv. V roce 1869 bylo propinační právo zrušeno úplně a tím se uvolnila možnost rychlé výstavby nových pivovarů. V letech 1869- -1888 bylo v českých zemích postaveno 34 pivovarů. Jedním z nich byl v roce 1886 „První parní společenský pivovar“ , který byl zbudován v Lipníku na Novosadech. Jestliže byl měšťanský pivovar spjat s historií Lipníka po staletí a v posledních desetiletích své existence byl v rukou německých měšťanů, pak ten druhý, společenský, který byl v době hospodářské krize v roce 1903 odkoupen novou společností a přeměněn na „Rolnický akciový pivovar“, byl ryze českým konkurenčním pivovarem.

Abychom si udělali obrázek, jak si vedly lipenské pivovary (které si samozřejmě konkurovaly nejvíce) ve srovnání s konkurencí okolních pivovarů, uvedu, že v roce 1902 vystavil společenský pivovar 12.600 hl piva, měšťanský 8.120 hl, týnský pivovar kněžny z Hatzfeldů 9.576 hl, pivovar barona Eichhofa v Kokorách vystavil 1.440 hl, pivovar Davida rytíře Guttmanna v Tovačově vystavil 21.075 hl. Nejvíce piva však vystavil přerovský akciový pivovar (dnešní Zubr) 107.027 hl, druhý přerovský – soukromý pivovar Ladislava Šilhavého vystavil 19.260 hl. Z tohoto výčtu si lze snadno odvodit, že společenský či později rolnický pivovar úspěšně konkuroval starším známým pivovarům. Podařilo se mu se svým pivem proniknout až na Holešovsko a Ostravsko. Propagování hesla „svůj k svému“ přinášelo rolnickému pivovaru na citlivé národnostní hranici úspěch i dobré zisky. Ty však netrvaly dlouho. První světová válka učinila konec oběma lipenským pivovarům.

Zpracoval Rostislav Kolář z podkladů pana Radka Sekaniny, archivních materiálů a osobní dokumentace.