Toulky po pražských pivovarech : 3. díl

Autor: Jiří Pertlík <(at)>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 21. 07. 2008


V rámci třetího dílu toulek po zaniklých i fungujících pražských pivovarech se projdete po Novém Městě.




Opouštím Betlémské náměstí a směřuji zpět ulicí Na Perštýně. Kousek půjdu ulicí Spálenou a po pár metrech odbočuji do Ostrovní, kde po pár metrech opět odbočuji do ulice Křemencova. Ti z Prahy už asi tuší, kam směřují moje další kroky, a pro mimopražské je to náš nejznámější malý pivovar v Praze s dlouholetou tradicí - pivovar U Fleků.

Vcházím dovnitř a prakticky hned v první místnosti, dalo by se říci, že je to ještě chodba, nacházím pípu, kde točí staré dobré flekovské černé pivo. Nepohrdnu po náročném cestování a dávám si jeden žejdlík. Postupně procházím ostatní místnosti a kochám se nádhernou výzdobou, kde na mě dolehne doba velmi minulá. Vše umocňuje postarší pán, který hraje hostům na harmoniku. V tu chvíli jsem se na okamžik ocitl tak dobrých 100 let zpátky. Procházím další, tentokrát venkovní prostory, kde ovšem tyto zahrádky zejou prázdnotou, protože je bohužel leden. Ovšem dovedu si představit, jak to tu asi žije v létě, kdy je určitě plno. Pořizuji nádherné fotografie, jelikož tento pivovárek jich nabízí ažaž. Pro toho, kdo tento pivovárek nezná, vřele doporučuji navštívit ho.



































Je velmi členitý a hodně rozsáhlý a člověk by nevěřil, kolik nadšenců piva se do něho vejde. Musím ze svého hlediska tento pivovar opravdu pochválit, jelikož na to, že je poměrně blízko centra města, svoje pivo nepředražuje a tamní pivo je dostupné i českým občanům a nejenom těm zahraničním. Smůla ovšem pro mě jako pro sběratele pivních etiket byla, že bohužel v současné době nedělají žádnou pivní etiketu. Pomalu opouštím tento pivovárek a naposledy se zadívám na nádherný klobouk pana Starého, který stále ční na starobylém komíně.

Moje další kroky směřují k pivovaru, který je opravdu coby kamenem dohodil. Prakticky odejdu z ulice Křemencova a jen zatočím do ulice Myslíkova a jsem tu!



































V Myslíkově ulici čp. 171/31 stál z řady slavných novoměstských pivovarů – U Myslíků. Pivovar se sladovnou zde byl již roku 1387. Patřil Valentinu Krkáčovi. Dalším majitelem byl Ješek Harrer, od roku 1392 Velík z Vrutek, po něm Petr Pachanec ze Starého Města a od roku 1403 rychtář Mikuláš z Bernvaldu. Od něho koupi dům Pavlík – ten byl na Čáslavském mezi dvaceti účastníky, kteří odmítli Zikmunda jako českého krále. (Z nich bylo pět ze stavu panského, sedm rytířského – mezi nimi i Jan Žižka – a osm měšťanů). Domu se říkalo U Šatalíků podle Víta Šatalíka. Vdova po něm Dorota prodala dům roku 1579 za 575 kop Václavu Nosovi z Vojkovic. Nos dům prodal Petru a Esteře Veselovským z Vidova již za 750 kop. V polovině 17. století dům získali kapucíni u sv. Josefa a vzápětí jej, i se sladovnou, prodali za 1 500 zlatých Tomáši Diváčkovi z Lilienfeldu. Po jeho smrti vdova Kateřina dům přinesla roku 1648 věnem komorníku desk zemských Eliáši Myslichovi.

K té době se vztahuje i pověst, podle níž majitel před útěkem z vlasti roztavil veškeré stříbro. Taveninu nalil do pekáče ve tvaru ryby a stříbrnou rybu zazdil v domě, aby ji ukryl po dobu emigrace. V cizině však zemřel dřív, než stačil prozradit své tajemství. Až po dlouhých letech, kdy nový majitel začal s opravou zpustlého domu, se ryba našla a z majitele se stal boháč.

Na počátku 20. století zde byla Novoměstská kavárna, původně, v polovině 19. století, hostinec Petra Fastra. Za sládka A. Veselého dosáhl pivovar výstavu 3 200 hl piva. Zrušen byl v roce 1904 a v pivovarské restauraci se pak čepovalo pivo ze smíchovského akcionářského pivovaru. Mezi laskavými čtenáři se jistě najdou nezešedivělí pamětníci, kteří si vzpomenou na nedávno zaniklé řeznictví s proslavenou jídelnou. Současnou podobu získal dům klasicistní přestavbou v roce 1835 podle návrhu Jana Fialy a o dva roky později podle projektu J. Liebla. Zásadní rekonstrukce proběhla v posledních letech, zachovala však jen obvodové zdi.



































Vraťme se ještě k Petru Fastrovi, místopředsedovi Svatováclavského výboru a členovi Národního výboru v revolučním roce 1848. Domažlický rodák se poprvé dostal do konfliktu s tehdejší mocí, když roztrhal během studií na klatovském gymnáziu knížku hanby. (Musel ji nosit každý, kdo ve škole promluvil česky.) Za vzpouru proti „signum“ byl z gymnázia vyloučen. Učil se pak mlynářem. Počátkem čtyřicátých let se usadil v Praze, kde měl od roku 1843 „kafírnu“ v Královské lázni. Brzy se stala střediskem vlastenců, k nimž patřili literáti, malíři a další svobodomyslní vlastenci. Z kavárny Petr Faster přesídlil do Zlaté husy, kde jej zastihly revoluční události, kterých se aktivně zúčastnil. Po vítězství reakce se uchýlil k bratranci do Domažlic. Na jeho dopadení byla vypsána odměna, ale on o Božím těle kráčel v průvodu ve staročeském kroji s poděbradkou a zakřivenou šavlí. Hned odpoledne pro něj přijela patrola, ale za pomoci domažlických jí unikl do Stodu, kde jej udal lékárník Gamberský. Faster byl vězněn na Hradčanech do 18. září 1848, kdy byl propuštěn. Dal hradní stráži vyvalit sud piva a z vězení odjížděl v kočáře. Opivení obránci trůnu za ním mávali, čemuž se pobaveně usmíval i kníže Windischgrätz.

V padesátých letech se Faster nesměl účastnit veřejného života. Potom, co se musel vzdát Novoměstské kavárny v pivovaře U Myslíků, žil nějaký čas v Hájku. Po čase si najal pivovar v Břevnově, kdy v roce 1868 zemřel.

Tolik něco málo z historie pivovaru. Opět nedopustím, aby můj fotoaparát zahálel a mačkám spoušť ze všech úhlů, odkud je to možné. Tady přece jenom nemám tolik možností. Tento pivovar se nedá obejít, jelikož ho obklopují domy kolem dokola. Přesto vcházím do dvora, kde sídlí mnoho různých firem a mají tu recepci a naproti ní spatřuji, co mi opravdu udělalo radost. Na jedné ze stěn nacházím zarámovanou starou fotografii, která připomíná tento dům jako pivovar. Neváhám ani vteřinu a fotografuji a vkládám tuto fotku do článku, aby si každý udělal vlastní představu o tom, že se budova moc do současnosti nezměnila. Trochu se následně pousmívám nad tím, jak na mě podivně koukají dvě dámy z recepce a domýšlím si, co si asi povídají o bláznovi, který si tuto fotografii pořizuje.

Má cesta ovšem stále pokračuje dále a směřuji k dalšímu pivovaru, který nefunguje zas tak dlouho. Dalo by se říci, že to byl jeden z prvních minipivovarů v Praze po sametové revoluci v roce 1989. Opouštím Myslíkovu ulici, abych kousek popošel ulicí Spálenou, a po pár metrech odbočuji do ulice Lazarská, která mě dovede do ulice Vodičkova. Můj cíl je už na dosah, je to Novoměstský pivovar.

Novoměstský pivovar se nachází ve Vodičkově ulici čp. 682 / 20. Byl zde vybudován v letech 1993 – 94 v prostorách 1. a 2. suterénu. Tento dům vystavěl roku 1902 ve slohu secese známý pražský architekt František Buldra. Založení dnešního restauračního pivovaru v roce 1993 navázalo na starou tradici ze 14. století. Dům zvaný V Koutě patřil od roku 1434 sladovníkovi Vaňku Zpěvákovi. Často měnil majitel, roku 1678 jej získal Viktorin Št. Pekelský ze Strašína a na sklonku 18. století, v roce 1794 jej koupil za 6800 zlatých rytíř Josef Turba.

Novoměstský pivovar má bohatě a atraktivně dekorované interiéry. Některé připomínají staré gotické sály, jiné navozují atmosféru 20. – 30. let minulého století, včetně letní terasy. Celková kapacita je 340 míst. Hned při vstupu do pivovaru je hlavní sál – Varna, kde sládkové vaří pivo. Za varnou následuje Panské sezení a klimatizovaný Radní salonek. Za kuchyní se nachází sál Podskalí. Ve spilce mohou návštěvníci spatřit přímo od svých stolů, jak pivo ve velkých kvasných kádích kvasí. Odtud je pak přečerpáno do ležáckého sklepa, kde zraje asi šest týdnů. Nejhlouběji jsou umístěny tři tzv. Gotické sály. V létě jsou pak vyhledávány především Terasa a Stodola, které spolu sousedí.








































Tento minipivovar na mě udělal opravdu velký dojem. Je velmi útulně zařízený a projít všechny místnosti mi zabralo dost času. Však jsem si také dal záležet při fotografování detailů. Velmi mě překvapila i obsluha u vstupu, kde se mě okamžitě chtěli ujmout a posadit mě do restaurace. Musel jsem jim ovšem vysvětlit, že nebudu pít ani jíst, že si jdu hlavně prohlédnout jejich pivovárek. Poté co spatřili, že držím fotoaparát, bylo jim další dění jasné a popřáli mi dobré snímky. Jediné, co mě trochu zklamalo bylo dárkové balení dvou lahvových piv, která byla hezky zabalená v papírové krabičce za 150 Kč, což mi přišlo silně předražené. I když jako dárek to bylo moc hezky udělané. Pro zahraniční turisty to asi žádný problém nebude, ale české nadšence to spíše odradí. ( ale možná také ne ).

Pomalu opouštím objekt tohoto minipivovárku a vydávám se na další cestu, ale o tom si povíme zase až v dalším díle.