Toulky po pražských pivovarech : 4. díl

Autor: Jiří Pertlík <(at)>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 12. 08. 2008


V posledním díle toulek po starých pivovarech naší metropole vás autor zavede mimo centrum města na Vltavě.




Pomalu opouštím pasáž Novoměstského pivovaru a před budovou stojí tramvajová zastávka, na které počkám na tramvaj číslo 3. Čekám jen chvilku, má krátký interval a po necelých třech minutách čekání nastupuji a směřuji do Braníku, kam postupně projíždím ulicemi Rašínovo a Podolské nábřeží a ulicí Modřanskou. Vystupuji až u autobusového nádraží, kde na mě ihned vykoukne do nedávna „co se týče výstavu“ třetí největší pivovar Prahy.

Jeho budovy v této lokalitě města jsou nepřehlédnutelné a tyčí se majestátně pod lesem. Fotografuji předek pivovaru ze všech úhlů, co se dá, jelikož i tento pivovar má definitivně zpečetěn osud a spekuluje se, co se s ním bude dít dál. Jak se tak motám okolo povšiml si mě muž s ostrahy objektu, prohodil jsem s ním pár slov a on mi povídá, že zrovna dnes je poslední den, kdy tento pivovar spadá pod Pivovary Staropramen a předává se jiné firmě. Pouští mě dovnitř a prochází se mnou zdevastované prostory tohoto nádherného pivovaru. Veškerá technická zařízení byla rozprodána nebo rozebrána a odvezena do šrotu.
































Je až s podivem, jak se u nás hospodaří, když tento pivovar měl jednu s nejmodernějších linek na stáčení piva do plechovek a neuběhlo zase tolik let a všechno je rozebrané a prakticky nepoužitelné. Došly ke mně nepodložené informace, že by snad s tohoto pivovaru měly být byty. To znamená, že by měly budovy zůstat, jelikož je to historická památka. Díky pánovi z ostrahy jsem asi poslední návštěvník tohoto pivovaru, který ho navštívil v době, kdy tento objekt měl něco společného s pivem. Pivo se tu poslední léta už nevařilo, ale tento objekt už sloužil pouze jen jako sklady. A nyní něco s historie tohoto pivovaru.

Společenský pivovar pražských sládků
Na sklonku devatenáctého století bylo na území Velké Prahy množství malých pivovárků, které zastaralou technologií, většinou spočívající v ruční práci, a nedostatečným kapitálem nemohly soutěžit se vznikajícími novými průmyslovými velkozávody. Jednou z cest, jak obstát v tvrdém konkurenčním boji, bylo ustavení společenstva sládků.

Pivovary společenstva vystavovaly 64 596 hl piva a z každého hektolitru platily 4 haléře příspěvku. Členy společenstva se staly menší pivovary v Praze, z nichž některé stály už téměř před krachem. Stranou zůstaly strojní pivovary U Primasů, „anglický“ v Libni, První pražský měšťanský v Holešovicích a další průmyslové velkopivovary. O pravém důvodu semknutí sládků praví dobová zpráva: „ …pražští sládci sestoupili se ve společenstvo za tím účelem, aby v Praze nový, ve velikém slohu a co nejmoderněji založený, se sladovnou spojený pivovar zřídili.“

Pivovar v Braníku založilo v roce 1898 třináct sládků, kteří mu dali nejprve název Pivovar pražských sládků, úvěrní a výrobní družstvo. Ten se na jaře roku 1899 změnil na Společenský pivovar pražských sládků, akciovou společnost. Historicky prvním předsedou správní rady se stal Josef Zítka, majitel pivovaru U Rozvařilů, ředitelem Hynek Kreutzer, sládek a nájemce malostranského pivovaru U Karabinských, kterého pak v letech 1911 – 28 vystřídal v branickém ředitelském křesle Otokar Kejř. Prvním sládkem byl v letech 1899 – 1906 Martin Jílek.

Stavby nového pivovaru (čp. 212) v novorenesančním slohu trvala karlínské firmě V. Nekvasil pouhých čtrnáct měsíců. Strojní chlazení dodala firma F. Ringhoffer, varnu a ostatní technologii firma Novák a Jahn v Bubnech a elektrické zařízení Elektrotechnická akciová společnost Kolben. Dne 5. září 1900 tak mohla být uvařena první várka. Výstav v prvním roce již činil téměř 78 000 hektolitrů branického piva. Vedle klasického výčepního světlého ležáku se zde připravoval i tmavý čtrnáctistupňový Mnichovák, jedenáctistupňový tmavý ležák Slaďák a speciality Chantecler či Chantecler noir.

Pivovar v době vzniku představoval podle časopisu Český svět z roku 1905 malebné městečko uprostřed panenské přírody. Skládal se ze sedmi samostatných budov. Administrativní budova připomínala letohrádek. Sladovnu tvořily dvě postranní humna a dvojitý hvozd, opatřený samoobracečem sladu, a dále místnosti na máčení ječmene i na přechovávání chmele. Ve sladovně se během kampaně zpracovalo 240 vagonů ječmene, což odpovídalo usušení jednoho vagonu sladu denně. Denní kapacita varny byla 600 hl. Ve strojovně byl umístěn parní stroj o výkonu 150 HP, který poháněl „zimotvorné zařízení systému Lindeho“ a rezervní parní stroj o výkonu 120 HP. Za strojovnou se nacházela kotelna, k níž přiléhala dílna, skladiště a sušírna mláta. Vedle strojovny pak byla chladírna se sklepy a pod chladírnou spilky sestávající ze čtyř oddělení pro 200 kvasných kádí o obsahu 25 hl. O poschodí níže se nacházely sklepy, tvořené osmi odděleními. V každém oddělení bylo čtyřiadvacet šedesáti- a čtyřicetihektolitrových sudů. Zásoba ve sklepích a spilkách činila 20 000hl piva. Součástí pivovaru byla i bednárna s požahovárnou. Požahování velkých sudů se dělalo ručně, malé nádobí se požahovalo strojně. V hospodářské budově byla i stáj pro 41 koní.

Dokud nebyl proražen vyšehradský tunel, vozilo se branické pivo do Prahy přes Pankrác a nuselské údolí nebo vodní cestou po Vltavě. Pivovar měl svůj přístav a dvě vlastní lodě, kterými se dopravovaly sudy a láhve na Výtoň, odkud se pivo rozváželo koňskými povozy. Není bez zajímavosti, že znak, kterým se pivovar honosí na fasádě sladovny, vytvořil Mikoláš Aleš a dostal za něj tenkrát rovných sto zlatých. Kresba patrona pivovarníků sv. Václava v modrém poli s dvěma anděly se po roce 1989 vrátila opět jako dominantní znak na etikety lahví i na plechovky.

V roce 1907 navštívil branický pivovar panovník, císař František Josef I. Habsburský. Pivovar přečkal hospodářskou krizi i nacistickou okupaci, jen v období 1942 – 46 byla výroba přerušena. Vrchním sládkem v letech 1935 – 45 byl ing. Antonín Šimandl. Dne 1. ledna 1948 byl pivovar znárodněn, ale nadále zůstal samotným subjektem. Až v roce 1958 byl začleněn k národnímu podniku Pražské pivovary. Po zrušení nuselského pivovaru se zde vařila i nuselská specialita, tmavý ležák prelát. Toto pivo se vozilo do proslulé restaurace U sv. Tomáše na Malé Straně.

Tolik historie a ještě jedna zajímavost z tohoto pivovaru je, že se tu vařilo v licenci japonské pivo Asahi. Po vyfotografování vnitřku pivovaru ho ještě celý obcházím a pořizuji nádherné fotografie ze všech úhlů, jelikož zezadu je vlakový násep v kopci a odtud je do areálu pivovaru nádherný výhled.

Mé kroky ovšem směřují dále a tentokrát půjdu pěšky, nebude to zdaleka problém, budu se jen muset proklestit hustým lesním porostem, nakonec vycházím přímo u hlavní výpadovky kousek od Barrandovského mostu, kde podcházím tuto magistrálu a směřuji ulicí Vrbova a Ke Krči, kde můj fotoaparát čekají další fotografie, tentokrát Dominikánského pivovaru v Braníku.

Tento pivovar není zrovna ve velmi dobrém stavu a přiznám se, že ani nevím, co se v jeho útrobách nachází. Zajímavost je snad to, že je ze dvou stran obehnán panelovými domy a vůbec sem do této architektury nezapadají. Bohužel, ten pivovar za nic nemůže, spíše se měli zamyslet architekti, kteří navrhovali ty paneláky. Ovšem v minulé době se nad tím nikdo nezamýšlel, takže z tohoto hlediska mě to vůbec nepřekvapuje.
































Původní branický dvůr patřil do majetku Starého Města. Zprávu o něm máme v soupisu válečných škod způsobených švédským vojskem z první poloviny 17.století: „Dvůr branický asi tři čtvrti míle od města Prahy nedaleko řeky ležící s tvrzí důkladně vystavěnou, neméně i kovárnou, stodolami, maštalemi, ovčínem a jinými příležitostmi od stavení, při níž se tehdáž nacházejícími … od lidu nepřátelského zkažen a v nic obrácen jest, jehožto škoda podle attestati úředníků ouřadu mostu pražského vztahuje na sumu 6029 fl.“ Ve druhé polovině téhož století směnilo Staré Město zpustošený branický dvůr dominikánskému klášteru sv. Jiljí, který jej znovu vystavěl. Dvůr obsahoval i obytnou část, která měla charakter panského sídla.

Dominikánský pivovar byl umístěn v tomto starém dvorci v centru Braníka. Rozsáhlý objekt (čp.44) se nachází mezi nynějšími ulicemi Branickou, Modřanskou, Ke Krči a U Staré pošty. Objekty dvora jsou barokní. V přízemí obytné budovy byl i byt bednáře. Sládek bydlel v horním patře. Pivovar se skládal z pokoje s příslušenstvím, spilky, hvozdu, šalandy, sýpky a humna. Bližší údaje o technickém vybavení pocházejí až z konce 19. století – roku 1879 zde byl instalován patentní (anglický) hvozd, nová lednice, spilka, a varna. Byly postaveny nové komíny a zaveden vodovod. Od roku 1853 byl pivovar většinou pronajímán. Za nájemce Františka Vernera činil roční výstav pivovaru asi 13 000 hektolitrů. V roce 1898 jej odkoupilo Společenstvo pražských sládků, a aby nemohl konkurovat novému branickému pivovaru, ukončilo v něm výrobu. Poslední nájemce je zaznamenán k roku 1907. Existenci pivovaru dodnes připomíná název restaurace U starého pivovaru. Na nádvoří stávala socha sv. Jana Nepomuckého, která byla v roce 1950 přemístěna ke kostelu sv. Prokopa, a tak zachráněna před zničením. V roce 1912 bylo v přízemí dvora otevřeno kino. Kolem roku 1925 převzal celý areál pražský magistrát. Byla zde zřízena policejní strážnice a potom telefonní centrála. Ve třicátých letech měl být celý objekt zbořen, ale demolice byla stále odkládána. V současnosti patří Městské části Praha 4. Část pivovaru ustoupila stavbě nákupního střediska.

Má cesta pokračuje k poslednímu pivovaru, který navštívím. Tentokrát budu muset popojet trochu dále a tak nasedám do autobusu číslo 198 a směřuji přes Barrandovský most na Smíchovské nádraží, kde přestupuji na metro B. Má cesta bude pokračovat směrem Zličín a vystupovat budu na stanici Nové Butovice. Sotva vylezu na povrch, zjišťuji, že jsem zde opravdu dlouho nebyl, má mapa je trochu zastaralá jelikož s tolika nových obchodů nazývaných obchodní centra jsem nepočítal. A tak mám trochu práci se zorientovat a udat správný směr mé cesty. Po chvilce se proplétám do ulice Řeporyjská a mířím do pivovaru Jinonice, který se nachází v Jinonickém zámečku. Přicházím sem v době, kdy se začíná už stmívat a tak musím rychle fotografovat, abych pořídil ještě dobré fotografie. V tomto pivovaru se rovněž už dlouho pivo nevaří a objekt, jak postupně zjišťuji, slouží jako kanceláře a určitě i jako sklady. Přesto tento objekt je poměrně zachovalý a za ta léta neutrpěl velké ujmě.

Jinonice se původně nazývaly Ninonice. Jan Adolf Schwarzenberk je koupil v roce 1865 a ihned započal se stavbou nového komplexu hospodářských budov, s nimiž byl současně na místě bývalé tvrze vybudován i jednopatrový zámek. V průčelí zámku byl vystavěn vjezd s barokním portálem a v jeho nadpraží umístěn erb tehdejšího majitele. Celý barokní areál byl znovu v roce 1815 i později výrazně upravován a na severu rozšířen o další dvorní křídlo. Ve velkostatku byl i Schwarzenberský pivovar s roční produkcí 14 000 hl, který byl zrušen v roce 1890. V letech 1803 – 05 bydlel na zámku kněz, básník a národní buditel Antonín Jaroslav Puchmajer, jenž za zdejšího pobytu vydal první českou učebnici ruštiny Pravopis česko – ruský. Schwarzenberkům náležel jinonický statek až do roku 1945. Na přelomu let 1792 – 93 zde sládkoval F. O. Poupě, muž , který se výrazným písmem zapsal do dějin českého pivovarnictví. Na zdi jinonického dvora je pamětní deska Antonína Jaroslava Puchmajera. Podle ní se buditel dožil 150 let ( 1805 – 1955 ) a pozorný návštěvník najde v jejím textu řadu dalších chyb.
































Obcházím tento pivovar ještě jednou do kola i jeho nádvoří a pořizuji poslední fotografie z mého dnešního náročného dne. Byl to však velmi příjemný den, který mě obohatil o nové informace, které jsem na těchto toulkách zažil. Fotografií jsem pořídil opravdu hodně. Zdaleka jsem ještě neobešel všechny pivovary, jelikož ve Staré matičce Praze jich je opravdu dost. Cesta mě na tolik zmohla, že má konečná zastávka na tomto výletě bude dokončena, kde jinde nežli v nejbližší hospůdce která je kousek od tohoto pivovaru.

Loučím se a zdravím všechny nadšence pivovarnictví.

Poznámka :
Některé historické informace jsem čerpal z knihy „Pražské pivovárky a pivovary“ od Milana Poláka.