Pivní poznámky z léta 2008 – díl 3.

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Pivní toulky, Vydáno dne: 30. 08. 2008


Asi se nenajde nikdo, kdože by si dovolil zpochybnit tvrzení, že v minipivovaru v Dražiči připravují výtečné pivo. Jenomže tahle jihočeská obec je kapánek mimo mé oblíbené hlavní dopravní trasy. Takže jsem hledal místo, kde mohu pivo Lipan po letech ochutnat a zároveň k cestě tam využít služby ČD.




Takové místo jsem nalezl v historickém Táboře. Hospůdka se jmenuje Na Brusírně a je v moc pěkném koutě na břehu poklidné Lužnice.

Nepsal bych pravdu, kdybych tvrdil, že jsem zamířil do Tábora pouze za cílem uspokojit touhu svých chuťových buněk. Větší část dne jsme byli s dcerou krmeni stravou duševní. Nejdříve jsme vedro rozpálených starodávných táborských uliček zchladili v podzemním okruhu pod Žižkovým náměstím a následně jsem zavzpomínal na oblíbené hodiny dějepisu při prohlížení exponátu Husitského muzea. Jenomže tropický den konce měsíce července nás táhl ke chladivému nápoji a poklidnému posezení v chládku. Opustili jsme tedy labyrint historického centra a zamířili dolů k řece Lužnici.

Podotýkám, že centrum města vybudované husity bylo z prvního pohledu pivně prodchnuto velkoznačkami. Cestou od nádraží jsem sice uviděl jeden bar s regentem a kavárnu s logem poličského piva, ale na obšírnější průzkum nebyl čas. Zajímavé bylo občerstvení Taverna přímo na Žižkovom náměstí. Jednoduchý stánek s pultem a dřevěnými stoly kolem, točené humpolecké pivo. Kvasnicovou dvanáctku jsem ubránil před agresivními vosami.

Nápad osvěžit se ve vodě Lužnice jsem ihned po přiblížení k toku zavrhnul. Barva vody příliš nelákala. Vyrazili jsme Lužnickou ulicí podél řeky směrem, kde jsem tušil točeného Lipana.
































Prosklená restaurace s obsluhou a velká zastřešená zahrádka na břehu Lužnice vedle sportovního a rekreačního areálu. To je Brusírna.

Blonďaté mladinké servírce s velkýma modrýma očima se nedařilo Lipana načepovat, neboť hodně pěnil. Čas nám tehdy nebyl v patách a tak jsem její omluvy s pochopením přijímal. Někomu by se mohla zdát teplota piva na hranici poživatelnosti, ale mně nevadila. Ledové pivo neocením.

Lipan byl chutný. Vzhledem k těžkostem u točení světlého sem se na tmavou formu piva z Dražiče ani neptal. Také musím bohužel konstatovat, že minipivovarské pivo jsem si v šenku poručil jenom já. Ale nutno poznamenat, že odpoledne teprve začínalo a hlavní nápor žížnivých hostů tu spíše čekali k večeru. Ostatní přítomní spolukonzumenti se nalévali bleskově natočeným výčepním Staropramenem za 19 Kč. Lipan stál 29 Kč.
































Bylo tu příjemně. Z reproduktorů hrálo oblíbené Rádio Blaník české šlágry. Paprsky posledního červencového odpoledne letošního léta se odrážely na hladině řeky. Lužnice voněla řekou. Z nafukovacích člunů, jež míjely splav u Brusírny, se ozývaly výkřiky vodáků. Dva rybáři na splavu prozkoumávali vlasci proud řeky.

Na Táborsku, kdež jsem letos v létě hojně pobýval, mě mile přikvapila přítomnost svijanského piva. Loni jsem „svijanský“ ve zdejším kraji ochutnal v nádražní restauraci ve Veselí nad Lužnicí. Letos jsem si piva ze severočeského pivovaru užil podstatně více. Například hodnotným zážitkem bylo mistrně a rychle natočený Máz hospodskou v šenku pár kroků od chýnovského nádraží, ač mě ubezpečovala, že pivo je nepasterované a tudíž nejde rychle načepovat. Za kopcem už houkal motoráček Regionova a já s oroseným svijanským půllitrem koukal na lesnatou krajinu vůkol. V malé hospůdce točili téměř celý svijanský sortiment včetně kvasnicové čtrnáctky.

Prostě Jihočechům jejich pivní možnosti závidím.