Parostrojní pivovar Horní Krč – Praha 4

Autor: Jiří Pertlík <(at)>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 24. 04. 2009


Má cesta začíná Pražskou integrovanou dopravou. Vystupuji na stanici Kačerov metra linky „C“. Odtud mě čeká zhruba půlkilometrová cesta pěšky ulicí Michelskou. Je to dosti frekventovaná ulice, kterou protíná most Jižní spojky. Hned za tímto mostem se mi po pravé straně otevírá Hornokrčský pivovar.





Vstupuji do objektu, kde na pravé straně stojí stará vrátnice, a dokonce v ní sedí i člověk. Co tam ovšem dělá, jsem nepochopil. Nikdo mě nekontroloval a ani tam není žádná závora. Auta tam projíždějí zcela volně. Areál pivovaru totiž slouží výlučně jako sklady.

Pivovar působí poměrně zachovale a udržovaně. Přední trakt je architektonicky zajímavý, bohužel celkový pohled dosti narušuje přístavba skladu před ním, kde sídlí firma přes podlahy. Když přistoupím blíž, pořizuji první fotografie varny pivovaru, kterou poznávám podle charakteristických velkých oken rozkouskovaných na malá čtvercová okénka. Pod nimi jsou velká vrata s malou rampou. Zrovna zde ještěrkou vykládají nákladní auto zaměstnanci nejmenované počítačové firmy.




























Dozvídám se od nich, že jejich sklady jsou v bývalé kotelně pivovaru. Na budovách pod střechami vidím pěkně zachovalé okrasné římsy. Nejvíce dominuje budova vlevo s výrazným zdobeným štítem, na kterém si všimnu zaobleného zakončení, kulovitých ozdob na krajích, půlkruhového zazděného okna a ozdobných ornamentů nad dalšími okny. Pak mě zarazí nesmyslně přerušená okrasná římsa, do které je vsazeno okno o velikosti zhruba metr na metr utvořené z luxver. S největší pravděpodobností to je ještě pozůstatek socialistického hospodaření. Jediné mínus tohoto předního traktu je, že se zde bohužel nedochoval komín, který podle starých fotografií stál mezi varnou a kotelnou.




























Když obcházím hlavní trakt budovy, nejde nevnímat velký ruch a smrad zplodin od aut, která projíždějí na mostě nad pivovarem již zmiňované „jižní spojky“. Zadní část pivovaru je protažená o další budovu. Zde si ovšem nejsem jist, zda sem nebyla přistavěna v pozdější době. Přesto mě na ní zaujme jedna věc. Na rohu budovy je tento objekt vystouplý do prostoru odspodu až nahoru a je opláštěn dřevem natřeným hnědou barvou. Až když přistoupím blíž, zjišťuji, že to je výtah, který zde určitě nestával v době největší slávy pivovaru.

A ještě jeden postřeh na závěr – na dvorku v zadní části pivovaru je umístěna informační cedule, že na nádvoří je povolen vjezd vozidlům pouze do 5 tun, jelikož nádvoří je celé podsklepeno. Z toho usuzuji, že pivovar má určitě ještě zachovalé sklepení, kde v době provozu pivovaru skladoval tolik známý Richterův ležák.

Na závěr přidávám kus historie pivovaru vyňaté z knížky „Pražské pivovary a pivovárky“ od Milana Poláka. Držitelem Horní Krče byla v údobí od roku 1877 rodina Tomášů: František (1877-1902) a jeho syn JUDR. Jaroslav (1902-1918). Kromě velkého statku s vilou a zahradou vlastnila dvůr, pivovar a také dvory Podkovičky a Herinky (dnes Herink). Do éry této rodiny spadá také růst zástavby a s ní i počet obyvatel. Zatímco v roce 1788 měla Horní Krč jen 7 domů (Dolní 21), kolem roku 1890 to bylo již 53 domů a 731 obyvatel. O tři roky později 59 domů s 842 obyvateli. Hráli v tom roli i zaměstnanci pivovaru, jelikož majitelé pivovaru většinou pronajímali (propachtovali) i domky v blízkosti pivovaru. Do roku 1896 se uvádí jako nájemce pivovaru Karel Škván, dalším nájemcem a současně i sládkem byl Otakar Kejř (v roce 1903 vystavoval pivovar 7800 hl piva ročně). Po něm zde působili sládci František Pešina (1903-1905) Josef Matěják (1906-1908), Václav Hörbinger (1908-1910), Josef Červenka (1910-1911), v 1. světové válce pak František Pešina a František Vlasák.




























V roce 1918 se majitelem Horní Krče s pivovarem stala Pozemková banka, po jejím krachu ve 20. letech minulého století Legiobanka. Do její éry spadá největší rozvoj a věhlas pivovaru. Až do roku 1921 nesl oficiální název „Nový parostrojní pivovar Horní Krč J. Tomášů“, poté asi „Pivovar českých legií v Praze“ a od roku 1923 „Pragovar a.s.“, jako sládkové zde působili: Ferdinand Ouřada (1919-1920), Maxmilián Skála (1921-1922), Bohuslav Sattran (1922-1924 a 1925-1928) a krátce také Václav Maštovský (1925).

V roce 1927 se v časopisu Domov a svět objevilo několik fotografií z interiéru Pragovaru, které jsou cenným dokumentem doby.
Ve 30. letech nechala Legiobanka provést rozsáhlou rekonstrukci a modernizaci Pragovaru, přičemž „se zvláště dbalo na to, aby jeho zařízení znemožnilo jakékoliv obtěžování kouřem, takže ideální prostředí pro rekreaci nebylo tímto jediným zdejším průmyslovým podnikem rušeno“ (z dobového tisku a rovněž z pramenů). V souvislosti s touto adaptací a navíc působením renomovaných sládků – Josefa Richtera (1928-1930) a Františka Pařízka (1930-1943) se produkce a kvalita pivovaru výrazně zlepšila.

Za 1. republiky se zde vařil Richterův ležák, Malvaz (mj. i speciální černé 14% pivo), Český Salvator, Sakura, Karamel, Pragovar (10%, 11%, 12%, 14%) – v průměru 10 000 hl. Rekordního výstavu dosáhl pivovar v sezoně 1929-1930, a to 46 044 hl. Ve 30 letech pak Pragovar v rámci reklamy otevřel svou pivnici U rytíře Malvaze v Karlově ulici v centru Prahy, která existovala ještě dlouho po zrušení Pragovaru.

„Pivovar měl i své ředitele – byli jimi uvedení sládkové M. Skála, B. Sattran, J. Richter a dále Josef Doležal, Vladislav Josef Smrčka atd.“
Za protektorátu Čechy a Morava Pragovar spravovali patrně Němci. Alespoň ředitelem tu byl Franz Wollrab. Jisté je, že v době Pražského povstání v květnu 1945 byl pivovar obsazen německými vojáky a ve skladišti byly uschovány zbraně. Vchod byl zatarasen a hlídán ozbrojenou stráží. Němci tak měli možnost kontrolovat zejména důležitou Benešovskou komunikaci, vedoucí kolem brány. Proto hned 5. května 1945 se čeští povstalci vrhli na německou stráž v bráně a ukořistili pět pušek. Dovnitř se ale nedostali, a tak začalo obléhání Pragovaru. Němci byli značně nervózní a ochotni i vyjednávat. Ale jen proto, aby se dozvěděli, jaká je situace v bezprostředním okolí, a hlavně, aby získali čas. Dva české vyjednavače propustili s tím, že chtějí jednat jen s uniformovanými českými vojáky. Ve všeobecné nervozitě ale došlo k přestřelce a na zemi zůstal ležet jeden Čech a dva Němci.




























Hned po výzvě Pražského výboru se i v Krči začaly stavět barikády. Dvě, vesměs z převrácených automobilů a jiných povozů, byly postaveny poblíž Pragovaru. Nicméně Němci pivovar udrželi až do časného rána 9. května, kdy ho sami opustili. Měli již velmi naspěch. Hned poté pivovar obsadili čeští bojovníci.

Pragovar vařil pivo ještě necelé dva roky. V roce 1947 byl už zestátněn a uveden mimo provoz. V témže roce byl i zrušen – oficiálně z nedostatku kvalitní vody. (Pokud tomu tak skutečně bylo, je to důkaz již tehdy probíhajícího znečišťování našich vod.) Státním správcem byl jmenován Václav Habart, nadřízeným orgánem Správy státního pivovaru v Praze – Krči se stalo Ústřední ředitelství státních lesů a statků v Praze XIV.

Po čase převzal všechny objekty národní podnik Fruta a vyráběly se zde ovocné šťávy, limonády atd. Asi již z nekvalitní vody. Možná, že právě odtud vzešla rádoby vtipná poznámka adresovaná všem s nohama do „O“ – „To má z toho, že zajížděl melouny pro Frutu“.