Konec Svatováclavského pivovárku ?

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Pivní toulky, Vydáno dne: 01. 06. 2009


Možná, že jsem v záplavě pivem vonících informací na žánrových webech přehlédl zásadní zprávu o rekonstrukci Svatováclavského pivovárku v Olomouci. Minipivovar v Riegrově ulici se „kapánek“ změnil.





Ulice Olomouce nás poslední květnovou sobotu nepřivítaly příliš vlídně. Hustě pršelo a teploty se ironicky vysmívaly kalendáři. Počasí přímo zvalo k posezení u dobrého jídla a piva.

První věc, jež mě při příchodu k úzké budově restauračního pivovárku zarazila, byla blikající neonová cedule, na které se střídaly nápisy „Herna“-„Nonstop“-„Pivnice“. Tuhle zajímavost jsem sice vizuálně zaznamenal, ale pohříchu ji nevěnoval větší pozornosti. Do útrob šenku nás hnal obyčejný hlad a chuť na místní pivo.




























Byl jsem zvyklý, že hned za venkovními dveřmi mě přivítala dlouhá chodba se stoly po pravé straně, která směřovala k lesklým nádobám varny v rozlehlé restauraci. Jaké bylo naše překvapení, když jsme uzřeli, že za varnou se místo okrouhlého výčepního pultu barevně blýskají výherní automaty. A co více… Před varním zařízením trůnila jakási kukaň, sloužící sázení chtivým návštěvníkům pro podání tiketu. Malý výčep se teď nachází po levé straně, na nepříliš důstojném místě pod schody. Slovo - zkoprnělý - by asi nejvíce odpovídalo mému psychickému stavu.




























Velice malinká naděje ve mně zajiskřila, když jsme uzřeli šipku s nápisem: Restaurace v 1.patře. Opustili jsme svižně šerem zaplněné přízemí a vyšli do poschodí. Zde jsme nalezli zmenšenou kopii bývalé dolní restaurace, s tímže kulatým výčepním pultem. Kromě obsluhujícího personálu zde, stejně jako v herním přízemí, nikdo nebyl. Po krátké poradě, jsme se nakonec rozhodli zakotvit, ačkoliv se v mé mysli už zrodila myšlenka na oběd v Moritzi.

Asi padesátiletá servírka ihned přinesla prastarý jídelní lístek. Objednali jsme si nejdříve chmelový mok a posléze i sýrovou krmi. Na obé jsme čekali téměř stejně dlouho. Na mém talíři se nacházelo cosi trochu jiného, než jsem si objednal, rozdíl však pro mne, počítaje při tom se žaludkem ozývajícím se prázdnotou, nebyl tak zásadní. Rovněž jsem neměl v úmyslu kazit si náladu konfliktem se zdejším personálem před očekávaným pivním zážitkem.

Jak jsem se trpce zmýlil ! Pěna desítkového Vaška (24,- Kč za 0,5 l) i Svatováclavské dvanáctky (24,- Kč za 0,4 l) byla nevalná a cítili jsme v ní jistou nakyslou vůni. Chuť světlé desítky byla ještě ucházející, světlý ležák však neměl daleko ke slovu nepitelný. Byl jsem zklamán, nicméně pokračoval jsem v jídle v naději, že pouze mé chuťové buňky jsou několik hodin trvajícím stavem bez příjmu stravy otupělé, a že po obědě naleznu ve Svatováclavské dvanáctce očekávaný požitek. Ještě s nevyprázdněným talířem jsem objednal další mok točený do čtyřdecových kryglíčků.

Nutno poznamenat, že má předešlá sklenice na našem stole stála prázdná bez povšimnutí hodně dlouho, ačkoli jsme seděli hned vedle výčepu a hospoda byla poloprázdná. Myslím, že šéfkuchař Zdeněk z oblíbeného pořadu TV Prima by ze zdejšího restauračního zařízení radost neměl.

Opět jsem na pivo čekal dosti dlouho. Skepticismus mě již zcela zachvátil. Přivoněl jsem k novému pivu a ucítil sladkokyselou ovocnou vůni. Zhluboka jsem se napil. Má čidla chuti na jazyku jednoznačně identifikovala smutný fakt, že mok ve sklenici je ochucené višňové pivo. Skutečnost byla posléze potvrzena i mou přítelkyní. Neváhal jsem ani chvilku a vyzval obsluhující personál k nápravě.

Servírka přišla k našemu stolu, můj půllitr zvedla k obličeji a svůj neomalený nos strčila do krýglu, což byla dost nechutná záležitost. Bez slova omluvy pivo odnesla, potvrzujíc při tom, naše zjištění. Netrvalo dlouho a přinesla ze dvou třetin plnou sklenici dvanáctky. Požádal jsem o účet. Pivo bylo opět nedobré.

Servírka sice na můj dotaz ohledně původu piva konstatovala, že se stále vaří zde, avšak kdo ví, kde je pravda. Pivo se sem již jednu dobu vozilo z Prostějova.




























Odcházeli jsme ze Svatováclavského pivovaru se špatným pocitem. Měl jsem zdejší restauraci rád a kdykoli jsem se v metropoli střední Moravy ocitnul, občerstvoval jsem se tady. Už to dělat nebudu. Líbila se mi rozlehlá restaurace s patrem, malby s pivovarskými motivy na zdech, cedule dávných pivních značek…..

Zajímalo by mě, co se s pivovarskou restaurací stalo. Proč je restaurace až v patře a proč je vedle varen herna.

Další hodiny v Olomouci jsme na sebe nechali působit krásu pradávných uměleckých děl a já na zklamání z minipivovaru pozapomněl. Nedaleko olomouckého Dómu jsem objevil na ulici logo Opata. Ve dvoře domu se nachází hospůdka U nás doma. Na tabuli bylo křídou napsáno: Opat 13… 27,- Kč. S nadějí na poopravení nedobrého pivního zážitku jsme vešli do nevelké hospůdky, připomínající spíše klub. Broumovské pivo měli, dostali jsme ho natočené do půllitru s logem Holby. Nicméně bylo výtečné, pochutnali jsme si.

Závěrem asi lze poznamenat, že sv. Václav jako patron českých pivovarníků by se za zařízení v Olomouci, které se honosí jeho jménem, musel stydět.