Pivní poznámky z léta 2009 – díl 2.

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Pivní toulky, Vydáno dne: 08. 09. 2009


Slunečné a velmi teplé srpnové odpoledne mě zastihlo na cestě za třineckým pivem v osobním vlaku směr Český Těšín.






Sice „z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“, nicméně já měl smůlu a musel čekat 20 minut na přípoj směr Jablůnkov. Čas strávený v bezprostřední blízkosti vlakového nádraží v české části Těšína jsem využil k menší svačince a ke koupi 1,5 litrové PET lahve s jemně perlivou vodou pro budoucí naplnění třineckým chmelovým mokem. Zavzpomínal jsem na dávnou dobu těšínského alkoholového pašování. Zlatá éra „mrówek“ pendlujících s batohy plnými tvrdého alkoholu a piva mezi oběma břehy Olše je tatam. V českotěšínském pohraniční se tehdy dalo narazit na novopacké, přerovské, uherskobrodské PETky.

Obec pro mě dříve známá jako Bystřice nad Olší je dnes jen Bystřice. Že jsou zde veřejné nápisy dvojjazyčné, tedy v češtině a polštině, mě nijak ve zdejším kraji nepřekvapilo, zarazilo mě, že česko-polské byly i nápisy na vlakovém nádraží – Bystřice-Bystrzyca. Vybudilo to ve mně různé úvahy.

Od bystřického nádraží jsem se po dosti frekventované silnici ubíral směrem zpět na Třinec. Po překročení křižovatky s hlavním dopravním tahem na slovenské hranice mě čekala klidnější silnička, stále stoupající k horám. Slunce se mi opíralo do tváře, nedalo se říct, že příjemně. Hnala mě však značná motivace poznat Třinecké pivo, poznat místo, kde vzniká a následně jej i ochutnat.

K minipivovaru je nejblíže autobusová zastávka Třinec-Karpentná-sídliště. Karpentná je malá vesnička ve stráních nad údolím Olše. Na jejím horním konci stojí několik cihlových bytových domů, ještě pozůstatek bývalé družstevní výstavby. V areálu domů, bývalé kotelně, se nachází minipivovar. Tam, kde se dříve hřála voda, se dnes vaří pivo.



























Byl již letní podvečer, když jsem fotil místo, kde se rodí Třinecké kvasnicové. Lidé seděli před domy, popíjeli pivo značky Radegast, pleli své drobné zahrádky pod okny.
Má výprava do Karpentné byla neplánovaná, nic jsem dopředu nedomlouval, tak jsem se nemohl divit, že prosklené dveře do budovy pivovaru byly zamčeny a na zvuk zvonku nikdo neodpovídal. Na dveřích visel ceník piva (5 l za 200 Kč) a sklenic (půllitr za 95 Kč). Letáček obsahoval i několik snímků technologického zařízení.



























Z Karpentné jsem se dále vydal silnicí směr Oldřichovice, jež leží již na úpatí Slezských Beskyd. Musím upřímně doznat, že ten den příliš pěším túrám počasí nepřálo. Nutno rovněž poznamenat, že jsem ani výstupu k horám moc nepřizpůsobil ani své „kancelářské“ oblečení. Byly i chvilky, kdy jsem slabomyslně přiznával, že jsem síly mírně přecenil. Avšak žízeň mě hnala dále k cíli s chladivým kvasnicovým mokem.



























Když už jsem uzřel nápis Oldřichovice, věděl jsem, že mám vyhráno. Miarka je velmi pohodová nevelká vesnická hospůdka pod Javorovým vrchem (968 m.n.m.). Hned vedle šenku je autobusová zastávka třinecké městské dopravy s linkami č. 12 a 14. Miarka stojí na okraji obce, kousek od dolní stanice lanové dráhy. Na přítomnost třineckého piva upozorňoval leták na okně u vchodu do restaurace a cedule před budovou vedle silnice.



























Pivo stálo 27 Kč. Tedy bylo dražší než v tomto kraji zabydlenější pivo z Nošovic. Objednal jsem ho u výčepního pultu a servírka s nevlídným výrazem ve tváři po mně překvapivě ihned chtěla jeho okamžitou úhradu. Posadil jsem se venku pod starým košatým kaštanem s cedulí „Památný strom“. Hospůdka je v kopci, na úpatí hor, dole se rozprostírá široké údolí Olše a karvinská pánev s komíny Třineckých železáren, nahoře se ve večerním slunci konce srpna zelenaly smrky beskydských hor. Kraji vévodí vrchol Javorového. Po modré obloze se právě proháněli paraglidingsté, vrchol hory je jejich oblíbeným startovním místem. Kolem se táhly podhorské louky se zrajícími jabloněmi a švestkami.



























Pivo mi chutnalo. Mělo polotmavou barvu. Spíše sladší než hořké. Jen zlehka zakalené. Plné, husté. Musím napsat, že chmelový mok z vesničky Karpentná mě příjemně překvapil.
Vnitřek restaurace byl prázdný, lidi seděli venku a užívali si teplého letního večera. Polovina pila konzervativně Radegast.

Líbilo se mi v Miarce. Když se začalo stmívat, vůbec se mi nechtělo zpět do velkoměsta.