Historie hostinců – starověká Mezopotámie

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 05. 11. 2009


Vznik a rozvoj pohostinství souvisel s rozkvětem starověkých civilizací. Produktivnější využívání půdy, rozvoj řemesel a obchodu přinesl i zrod hostinských služeb.





Místo, kde se asi před pěti tisíci lety zrodila civilizace, zahrnuje poměrně rozsáhlé území mezi Egyptem a Mezopotámií; patří do ní také oblast syrskopalestinská a Malá Asie. Jednalo se o oblast velice vhodnou pro zemědělství. Ve chvíli, kdy rolníci zvládli techniku stavby zavlažovacích zařízení, mohli začít využívat k pěstování plodin údolí velkých řek. Později zde lidé dokázali vypěstovat během roku dvě až tři sklizně, čímž se otevřela možnost uživit na polích nepracující řemeslníky, kněží, úředníky a další skupiny obyvatelstva. Logicky pak následovaly společenské změny. Vznikala další řemesla, služby, rozrůstal se obchod, zrodila se potřeba poskytování pohostinských služeb.

První písemné záznamy o pohostinské činnosti pocházejí z Babylónu.Ve starověké Mezopotámii již šenky a pohostinská zařízení nechyběly. Zákoník Chamurapiho z doby kolem r.1750 př.n.l. hostinskou „živnost“ řeší z komerčního pohledu (např.: „ Jestliže šenkýřka nepřijala při koupi opojného nápoje obilí, ale přijala stříbro podle velikého závaží a snížila hodnotu opojného nápoje oproti ceně obilí, tuto šenkýřku usvědčí a hodí do vody.“ ), avšak zmiňuje se mimo jiné i o tom, že „ Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadržela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena.“.




































Je pravděpodobné, že v krčmách starověké Mezopotámie se často pilo pivo. Mezi Babylóňany totiž bylo nejvíce oblíbeným alkoholickým nápojem právě pivo, a to již kolem let 2 700 př.n.l. Kromě ostatních bohů byl panteon v Babylónu zabydlen i božstvem pro alkoholické nápoje. Babylónská bohyně piva a ječmene se jmenovala Ishtar-Siduri.

Pivo bylo vyráběno bez přídavku chmele, hořká chuť se dodávala přidáním v popelu pražených ječných placek. Pivo se často ochucovalo řeřichou a sezamem. Piva bylo známo mnoho druhů podle obsahu alkoholu i barvy, některé připomínaly jen mírně prokvašené kaše, jiné spíše medovinu, existovalo mladé zelené pivo i silné ležáky. Zdejší pivo by však s největší pravděpodobností dnešním pivařům příliš nechutnalo.

Kromě kvašeného nápoje z obilí se v hospůdkách kolem Eufratu a Tigridu popíjel i sladký nápoj podobný vínu připravovaný z plodů datlové palmy.

K jídlu si hosté dávali především placky z ječné a pšeničné mouky. Připravovaly se přitisknutím těsta buď na stěnu pece, nebo na rozpálený kámen. Co se týče konzumace masa, bylo spíše výsadou vyšších vrstev a ani tam nebylo na stole rozhodně každý den. Olivy se do oblasti rozšířily až po výbojích Alexandra Makedonského, v předcházejícím období poskytoval olej zejména sezam, a to nejen k přípravě pokrmů. V Mezopotámii doplňovaly stravu hlavně hrách a čočka. V celé oblasti byla známá rovněž řeřicha, červená řepa, okurka, několik druhů koření a ovocné stromy. Z těch bezpochyby nejvýznamnější byla datlová palma. Důležitý byl i fíkovník, pistácie, jablko, granátové jablko, třešeň a švestka. Ovoce nesmělo chybět v nabídce žádného hostince. V Mezopotámii se mléko příliš nepilo a spíše se ve stravě uplatnily výrobky z něj, zejména tvaroh a sýr.

Jedlo se samozřejmě rukama z mís. Na nápoje se používali hliněné nádoby. Pivo se pilo z velkých nádob stébly nebo rákosovými rourkami, aby plevy a zrnka neputovaly z nápoje do úst. Mezopotamský hostinec byl bezpochyby naplněn rozličnými orientálními vůněmi.

Nejstarší písemné záznamy z období kolem 2500 let př.n.l. uvádějí, že v Mezopotámii se platilo váženým množstvím stříbra. Tvar stříbra nebyl důležitý, podstatná byla váha, tedy tehdejší hmotnostními jednotka – tzv.šekel.

První hostince měly zájezdní charakter. Vznikaly kolem cest, po nichž se pohybovaly obchodní karavany. Hostinec pak nesloužil jen jako místo pro občerstvení a odpočinek, ale i pro setkávání obchodníků, kteří zde dojednávali transakce. Na hostince samozřejmě navazovaly i jiné služby – pekárny, nevěstince apod. Návštěva šenku nebyla pochopitelně možná pro všechny obyvatele, kromě lidí nesvobodných zákon sem zakazoval přístup i například kněžkám.