Pivo před naším letopočtem I.

Autor: Petra Krchňáková <(at)>, Téma: Zahraniční zajímavosti, Vydáno dne: 22. 05. 2010


Pivo bylo od nepaměti spojováno s rodinným životem, přáteli, oslavami. Stalo se námětem písní, básní, povídek a legend, a ačkoli se jeho chuť i podoba za stovky a tisíce let zcela změnila, požitek, který pivo přináší, zřejmě zůstává stejným.









Pivo bylo důležitou součástí mnoha starověkých kultur – původní africké, sumerské, babylónské, asyrské, egyptské, čínské, incké….

Někdy před 10 000 až 15 000 lety se prehistoričtí nomádi začali usazovat a z lovu a sběru se postupně přeorientovávali na pěstování plodin, především obilí. Historikové spekulují, že již tehdy lidé připravovali „pivo“ z obilí a vody, tedy ještě před tím, než se naučili péct chléb.

Nedávné archeologické nálezy dokazují, že vesničané v čínských vesnicích vařili pivu podobný nápoj již kolem roku 7 000 př.n.l. Má se za to, že pivo obsahovalo rýži, med, hrozny a plody hlohu. Starověké čínské pivo bylo důležité pro uctívání předků a bohů, pohřební a jiné rituály.

Nestarší dochované písemné záznamy o vaření „prapiva“ jsou staré 6000 let a pochází z období Sumerské kultury. Předpokládá se, že to byli právě Sumerové, kdo náhodou objevil proces kvašení. Z roku 1 800 př.n.l. se na hliněné tabulce dochoval text „Hymn to Ninkasi” (Ninkasi - bohyně pivovarnictví), který napsal dávný sumerský básník, a který obsahoval jeden z prvních receptů na vaření piva. (V roce 1989 vyprodukoval pivovar Anchor Brewing Company limitovanou edici piva Ninkasi label, které bylo uvařeno podle vědecky zrekonstruovaného původního sumerského receptu. Dvakrát pečený chléb z ječmene – bappir- se rozdrobil do vody, přidal se med a datle a zahříváním směsi pak vznikl nápoj, který, jak text uváděl „lidi rozjařuje“. Pivo neobsahovalo ani chmel, ani jiné hořké látky).





















V Babylóně kolem roku 4300 př.n.l. byly na hliněné tabulky zaznamenávány podrobné recepty k výrobě piva. Produkovalo se zde poměrně značné množství piva v přibližně 20 variantách. Pivo z Babylónu bylo vyváženo až do Egypta. Jeden z významných babylónských panovníků Hammurabi vydal sbírku zákonů, která obsahovala mimo jiné i nařízení ohledně denního přídělu piva na osobu. Výše tohoto přídělu záležela na sociálním postavení jedince. Normální dělník dostával 2 l piva na den, úředník 3 l, správce a vyšší duchovní 5 litrů piva na den. Pivo bylo tak ceněno, že bývalo i součástí odměny, kterou dělníci dostávali za svou práci – tzv. naturálií. Uvádí se také, že před 4000 lety bylo v Babylóně pravidlem, že celý měsíc po svatbě musel nevěstin otec zásobovat svého zetě pivem a to v takovém množství, které byl schopen vypít. Jednalo se o pivo medové a má se za to, že odtud pochází i anglický název „honey moon“ (medový měsíc, líbánky).

Egypťané pokračovali dál v tradici vaření piva. K jeho výrobě používali chlebové těsto a pro vylepšení chuti přidávali datle. Důležitost piva v Egyptě dokazuje i fakt, že písaři vytvořili speciální hieroglyf pro označení osoby vařící pivo. Již ve starověkém Egyptě se vařilo nejméně 17 typů piva a pivo sloužilo hojně k nejrůznějším účelům. Bylo vařeno především pro konzumaci členy královské rodiny, ale také bylo využíváno jeho léčivých účinků, obětovávalo se bohům a v neposlední řadě byl pivní mok také součástí pohřební výbavy každého zemřelého.
Dochované egyptské texty z roku 1600 př.n.l. uvádí zhruba 100 léčivých receptů, které vyžadují použití piva. Existovala tradice, podle níž, když egyptský gentleman nabídl ženě, aby se napila z jeho piva, považovalo se to za projev jejich zasnoubení.
































Další rozvinutou kulturou, ve které se pokračovalo s pivovarnictvím, bylo Řecko a Řím. Plinius ve svém díle zaznamenal popularitu piva v oblasti Středozemního moře ještě dříve, než se oblíbeným stalo víno. Jednalo se s největší pravděpodobností o pivo medové, fermentovaný nápoj z medu a vody. Později (cca 1700 př.n.l.) bylo již pivo považováno za barbarský nápoj a vařilo se pouze v odlehlých oblastech Římského impéria, tam, kde bylo obtížné sehnat víno. Byly to ale právě Římské legie, které představily pivo v severní Evropě. Roku 49 př.n.l. César připíjel svým vojskům pivem poté, co překročili řeku Rubikon a svým hostům nechával servírovat pivo ve zlatých číších.

Ačkoli pivo mělo svůj původ v Mezopotámii, kvašené nápoje různých druhů a z různých surovin se produkovaly po celém světě. Chang bylo tibetské pivo z prosa, rýže nebo ječmene, Chicha – kukuřičné pivo z latinské Ameriky, kumis - fermentovaný nápoj z velbloudího mléka. V Africe se k výrobě těchto nápojů používalo nejčastěji proso, kukuřice a maniok, v Egyptě ječmen, v Rusku žito, v Asii čirok, v Číně pšenice a rýže, v Japonsku rýže, v severní Americe tomel, v Mexiku agáve, v jižní Americe kukuřice, v Brazílii sladké brambory.

Ve starověku bylo pivo kalné a nefiltrované. Pilo se proto přes slámky, aby se do úst nedostaly nečistoty z moku a usazenina ze dna číše, která byla velmi hořká.


































Pivo v té době nemohlo být skladováno, protože nemělo delší trvanlivost a bylo téměř bez pěny. Pivovarníci v raných dobách používali k ochucování svých produktů nejrůznější bylinky či přírodní produkty, např. pryskyřici, seno, pampelišky, pelyněk, dokonce i krabí klepeta či skořápky ústřic. Chmel se začal do piva dodávat až kolem roku 1000 našeho letopočtu.


(Pozn.: Připraveno ze zahraničních materiálů.)