Minipivovar Rohov

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Pivní toulky, Vydáno dne: 27. 01. 2011


Přiznám se,že když jsem v listopadu minulého roku obdržel informaci o vznikajícím minipivovaru v obci Rohov, musel jsem vytáhnout automapu a probádat, kdeže se dotyčné sídlo vlastně nachází. A to jsem považován za člověka, který se v místopisu naší vlasti (a rodného kraje zejména) vyzná.






Zrod minipivovaru pro mě nadlouho zůstal obestřen tajemstvím a tak jsem čekal, až odplují vánoční a silvestrovské dny spojené s rodinnými povinnostmi, až odezní pracovní vytížení počátku nového roku a mě autobus bude odvážet do opavské hraniční oblasti.

Chuťové buňky jsme si toho sobotního dne nastartovali chutným světlým Avarem v rámci meziautobusového přestupu v Hlučíně. Dvacetikorunová cena za takovou dobrotu, ačkoliv filtrovanou, je příjemná, stejně jako prostředí v útulné hospůdce s vrstvou skořápek arašídových oříšků na podlaze.

My dnes ale mířili dále. Padesátiminutová cesta autobusem česko-polským pohraničím poprášeným čerstvým sněhem se zdála být nekonečnou. Rohov je nevelká vesnice ve výběžku České republiky do území Rzeczpospolity Polskie. Náš severní soused obklopuje Rohov ze tří světových stran.

Těsně před druhou hodinou odpolední jsme vystoupili na zastávce „Rohov restaurace“. Stačilo udělat pár kroků a představila se nám prastará Hospoda U Komárků. Uvítala nás opravená venkovní fasáda s velikou freskou sedláka pojídajícího koleno a vchodové dveře vyrobené přesně podle fotografie z roku 1928.



Majitelem hostince a minipivovaru je Ing. Artur Komárek jako pokračovatel staré pohostinské tradice v obci. O své hospodě pan Komárek píše na webových stránkách. Původní hospodu na návsi obce postavil pradědeček současného majitele Josef Chorý kolem roku 1900. Po něm ji provozoval, přestavěl a značně zvelebil Chorého zeť František Komárek. Ve stejných šlépějích kráčel i jeho syn Artur Komárek starší. Jeho působení však přerušil nástup socialismu. V roce 1990 převzal hospodu Artur Komárek mladší.









































Majitel se snažil upravit hostinec podle nalezeného obrázku, na kterém byly budovy zaznamenány tak, jak vypadaly ve třicátých letech minulého století. Náročná rekonstrukce probíhala od roku 2001. Úmyslem pana Komárka bylo, aby „se tady lidé cítili jako doma ve staré izbě". Interiér dotvářel místní malíř a řezbář Stanislav Mika.

Restaurace se sestává z velké místnosti s výčepem, kde je dovoleno kouřit a z vedlejší nekuřácké části. Což je z mého pohledu ocenitelné.

Lidé se ke Komárkům naučili docházet zejména za kolenní pečínkou. Běžná jídla, jež známe z většiny restaurací, se zde nechystají.

Když před námi servírka položila na stůl talíř s ohromným pečeným kolenem, dostal jsem pocit, že můj rodící se text by měl být umístěn na jiný web než pivní. Pečené koleno z pece Golem stálo 200 Kč a buňky cholesterolu v mé krvi jistě jásaly, když k nim přibyly nové sestřičky. Musím poznamenat, že jídlo bylo dobré. Břicho naplněné masem a hojně zalévané Rohanem mé vnímání historické atmosféry hospody U Komárků na nějakou dobu značně utlumilo.









































K ještě většímu gastronomickému zážitku by jistě přispělo, kdyby bylo koleno servírováno v nádobě, která by více držela teplotu. Na talíři maso poměrně rychle chladlo.

Obsluha, přesněji servírka v dobovém selském kroji a kuchař, byla velmi přívětivá. Mohl jsem se mrknout i na zmíněnou pec, ve které se zadní kolena na bukovém dřevě připravují. Vystavil ji kamnář ze Slovenska. Byl jsem dokonce svědkem, jak kuchař na dvoře štípal dříví.









































Výzdoba interiéru měla v hostech evokovat atmosféru vesnického hostince 30.let minulého století. Musím uznat, že jsem této snaze uvěřil. Když jsem se tak zasněně zahleděl na zarámované snímky dávno již nežijících fotografů na stěnách, zobrazujících dění na vesnicích oněch časů, na povedené malby pijáků a jedlíků, na staré džbánky, představoval jsem si, jak v těchto místech před desítkami let posedávali u dlouhých dřevěných stolů sedláci, utrmáceni celodenní dřinou na polích, jak vesnická čeládka popíjela hustý chmelový truňk, aby aspoň na chvíli zapomněla na každodenní životní starosti.

V kuřácké části restaurace, tedy v místnosti s výčepem, dobovou atmosféru trochu kazil zapnutý televizní přípoj. Komerční televize právě opakovala populární animovanou pohádku a do poklidu šenku se ozývaly oslíkovy otázky „Už tam budem?“. Několik štamgastů však na obrazovku koukalo. V hlučínské pivovarské restauraci tuto „vymoženost“ díkybohu opomněli.









































Hostinec během našeho sobotně-odpoledního pobytu nebyl příliš zaplněn. Věřím, že větší nával zde očekávali více navečer.

Technologii výroby rohovského piva jsem nikde v prostorách hospody neviděl, bylo mi řečeno, že se nachází v bílém domku na dvoře starého hostince. Úkryt pracovního zařízení sládka ostatně prozradily dva typické plechové komínky čnějící ze střechy. Podobně jako ve Vojkovicích. Ostatně tvůrce Ryzáka, Vraníka a Grošáka sládek Mojmír Velký stojí prý i za Rohanem. Zdejší minipivovar rozjížděl a vařit pivo naučil rohovského majitele pana Komárka. Bohužel nebyla nám dána příležitost se na zařízení minipivovaru podívat.

Světlý Rohan zde stál 22 Kč a byl nám podáván v jednoduchých půllitrových sklenicích bez loga. Ke konzumaci pečeného kolena se ideálně hodil. Bylo to lehčí, nahořklejší pivo. Polotmavá třináctka byla podstatně plnější ležák nasládlejší chutě. Stála 25 Kč a hosté ji pili z baňatých kryglů opět bez označení výrobce moku. Honosila se bohatou krémovou pěnou, vrstevnatě nasazenou na hladině sklenice. Když jsem tuto šlehačkovou nádheru uviděl, vzpoměl jsem si na pivně-pěnovou scénu Arnošta Goldflama ve filmu Něžný barbar.









































Po několika světlých k jídlu jsem následně přesedlal na vychutnávání si polotmavého Rohana. Domů jsem zakoupil 1,5 litrovou PET láhev s etiketou světlé jedenáctky za 60 Kč. Třináctku do „petek“ nyní neplnili, protože tolik na odbyt nešla.

Zvláštností restaurace je, že pokud potřebujete vyprázdnit zaplněný močový měchýř nebo pokud mají dámy potřebu přepudrovat se, tamty místnosti se nacházejí až ve vedlejším bloku budovy. Takže musíte projít celým lokálem a navíc překonat chlad průjezdu do dvora. O to blíže bude mít na WC budoucí osazenstvo letní zahrádky.

Zimní rohovský soumrak nás z útulného tepla restaurace vyhnal na autobusovou zastávku. Jistě ocenitelná je snaha majitele hostince U Komárků nenabízet ve svém šenku tuctová europiva, ale přijít, jako u jídla, s něčím svým domácím. Přejme mu hodně štěstí.

další snímky z hospody U Komárků >>>


další videa z hospody U Komárků >>>