Do nitra Železných hor za poznáním pravidel moštárny aneb Minipivovar Žlebské Chvalovice

Autor: Luděk Gasseldorfer <(at)>, Téma: Pivní toulky, Vydáno dne: 31. 01. 2011


Jsou pivovary, které o každém svém pšouku a prdu sebezáchovy vydávají hutné (a marné) tiskové zprávy, na nichž usilovně pracuje v potu tváře, frází a slovní vaty svita tiskových mluvků. Jsou jiné, o nichž se v análech lze dočíst, pravda z různých důvodů, zatím nevařících, léta předtím, než skutečně začnou pivovařit, i rok je někdy moc – a stejně se najdou dezorientovaní, nepozorní nebo dokonce líní čtenáři, a to i ti poučenější na pivních serverech, kteří hýkají překvapením a blahem, že je zase v provozu nějaký nový pivovarský podnik a hned projevují puzení, jak má otevřeno, jestli už má hlavně tácky a logované sklo… Neb pivovarství podle jejich gusta přece není o pivu, ale hlavně o sběratelství, které tvoří gros obratu a to pivo jako nápoj je tam jen nějakým zhůvěřilým nedopatřením. A nakonec jsou pivní provozy, které bez velké pompy, v klidu, opatrně a bez fanfár, počnou se věnovat varu zlatavého moku a ti možná působí skutečným fandům radost největší. Takoví to často dělají od srdce a netoliko pouze pro mrzký peníz.





I objevil se jeden takový pivovárek, nikoli restaurační, ale jen s prodejem „přes ulici“ a s dodávkami do okolních hospod na samém cípu Pardubicka s podzimem roku 2010. Překvapilo to, přiznejme si, všechny. Protože nerad čekám, než jeho produkci Hanz s Čukynem dovalí do Zlých časů i pro jiné mlsné jazyky, které jej podrobí více či méně oprávněné kritice, zarezervuji si pro sebe dopolední časový slot poslední sobotu v lednu na návštěvu a předem si ověřím hlasovým pojítkem, že je něco v nabídce. Píšu o Časech proto, že hned při vstupu do místnosti s varnou mne upoutá jejich vizitka u jednoho obrázku. Takže tu už možná hoši z nuselské nálevny byli na průzkumu. Na to jsem se zapomněl, proč to nepřiznat, zeptat.

Je tu inkriminovaná sobota, samec, že by ven ani Rusa nevyhnal, ale co to píšu? Zase se najde nějaký rozumbrada a schytám to jako nebohý Kejna, jemuž řada takových na jiném webu zle neporozuměla a různice byla v tu ránu na světě. Zkrátka v kraji, do něhož mířím, je jasno a nepříliš příjemných mínus jedenáct stupňů podle pana Celsia. Zima, tak na co si koneckonců stěžuju. Před výletem jsem potrénoval v kavárně Na Šumavě při zpívané, popíjejíc německých pšenic a po krátkém spánku a la Napoleon (3 hodinky) usedám v 6 ráno do rychlíku via Brno, v Čáslavi mě to v něm přestane bavit, takže vlezu do lokálky do Třemošnice. Ve Žlebech opouštím střední Čechy a v Ronově už jsem v kraji Pardubickém, to jen kvůli zeměpisnému pořádku. Na staničce Ronov nad Doubravou - zastávka motoráčku zamávám na znamení a pod dohledem mohutné siluety hradu Lichnice pílím ku svém cíli. Na cestě, 2 kilometry k zatím poněkud ukryté obci na kopci, to profukuje, ale to ticho! Jak ve filmech Andreje Tarkovského. Už zbývá potkat nějakého malíře (tedy Andreje Rubleva), když jinou postavu z jeho filmů jsem už potkal v březnu v Mutějovicích – beerborce Stalkera. Balzám, nádherné ticho, takže ani promrzlé ruce neva, protože já trouba si nevzal rukavice. Chyba zimního turisty poměrně zásadní, pomněl jsem díky tomu na nebohé lyžníky z Krkonoš, kteří taky podcenili vrtochy zimního počasí, Hanče s Vrbatou a jaké to mělo následky nepěkné.









































Ten toho semele, možná si říkáte, ale co pívo? Kdy už tam budem? Jsi jak malé, nedočkavé dítě, milý čtenáři. Však už jsme tam. V CHKO Železné hory, takže raději hned u cedule u silnice si ulevím, aby mě posléze nějaký strašlivý lesůpán nebo někdo z Mordoru, protože hřeben Železných hor na hochy z nížin tak působí, nehnal odsud. Víska Žlebské Chvalovice má 80 duší, jsem naivně tedy doufal, že se sámoškou a sobotním dopoledním prodejem, ale kdepa, chyba lávky. Tak jsem do deváté, než se Kutílkova palírna se zakukleným pivovarem otevřela, obešel vesničku, došel až na Lichnici a pak zpět. Vymrzlý jak rybíz vstoupil do vytopené místnosti s varnou, dal se do řeči s mladou paní, která se motala kolem dvojpípy a jal se trochu ohřát u roztopených kamen. Po chvíli dorazil ze zadní části (budovy) pan Kutílek, což je příhodné příjmení pro činnost, které se od loňska, zatím, jak přiznává v učednickém záběhu pod dohledem bývalých sládků z Králového Hradce a Bělče věnuje.









































Tahám z pana Kutílka rozumy, zatímco mi jeho pomocnice stáčí světlou 11ku a tmavou 12ku do plastů (Henri a tomasi, obaloví puristé, promiňte mi) a jedno, ač stále promrzlý, si dávám hned. Chválím, a myslím to, na rozdíl od jednoho bývalého koloťuka a premiéra, upřímně, nejen proto, že jsem právě v Chvalovicích. Stáčí se do i s nálepkou vyvedených 1, 1 a půl nebo 2litrových PETek. Nebo bez nálepky či donesených – jak je libo. Cena je 15 Kč/ 0,5 l. Takže: jako varna je použita pětihektolitrová, která od půle 90. let sloužila jako výstavní předváděcí exponát na veletrzích od firmy ZVÚ Hradec Králové a po mírné repasi nyní slouží od půle roku 2010, kdy proběhly první pokusné várky, v Chvalovicích. Nerez opláštěný mědí. Slady si pan Kutílek bere z Dobrušky (světlý) a Rajhradu (tmavý), chmel je ŽPČ, voda z blízkého pramene s parametry kojenecké vody. Zatím, pro poměrně neutuchající zájem hostinců v okolních obcích, jsou jako kmenová piva právě tato 2, zkoušely se i ochucená a silnější, ale i do budoucna se počítá s jedenáctkou jako s nejslabším pivkem. Napřesrok by se chtěl pan Jaroslav věnovat palírně a pivovaru naplno, a hodlá se prý popasovat i se stouty, ejly nebo pšenicí, takže někteří pivaři se budou nalévat, zatímco jiní vylévat. Uvidíme, vše má svůj čas – raději jedno nebo dvě, ale dobrá piva, není-liž pravda? Truňk zatím není pojmenovaný, navrhoval jsem třeba Lichnický ležák nebo Doubravan, leč pivo (jak jinak než také zatím) slyší na jméno Chvalovický ležák nebo Chvalovické pivo. Suvenýry – logované sklo a papírové tácky - pro jistě již natěšené sběratele, kteří si netrpělivě chystají místo na svých policích a ve svých albech, se chystají na druhou půlku roku nebo rok následný. Ale budou, jářku budou! Pivovárek prodává i sudové – „přes ulici“, jak už jsem zmínil, zatím jen o sobotách a nedělích od 9 do 17 hodin. Za tu chvilku, co jsem tam byl, přišli 3 zákazníci a všichni odcházeli s nějakým tím soudkem a s úsměvem na tváři. Vedle píp a u kamen je posezení pro asi 20 lidí, jak jsem vyrozuměl, pro kamarády a přátele pana Kutílka.









































Po zhruba hodině, už zahřátý i poskakováním okolo kamen, odcházím na zpáteční vlak a i s úlovkem se mi jde lépe, především proto, že ty 2 kilometry jsou pro změnu stále z kopce a že pan Kutílek ve mně zanechal dojem, že pivo hodlá vařit slušné, poctivé. Ochutnávka na místě i doma mě o tom přesvědčily. Možná ti chybí, milý čtenáři, pivní hodnocení, jaké to pivo má tělo, kolik stupňů na Holanově škále 1-9 bych mu dal, jaké doznívání a jestli ocásek není myší nebo tak. Ochutnej a pak suď. Já se do Chvalovic někdy rád vrátím.