Malá zimní procházka těšínskou nejen pivovarnickou historií

Autor: Marek Kodeda <raberia(at)centrum.cz>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 24. 02. 2011


Ač nevlídná zamlžená únorová zima doporučovala neopouštět teplo domácího krbu, vydali jsme se za svědky staré těšínské pivovarské tradice a zároveň okouknout údajně otevřený minipivovárek v české části města.










Snad čtenáře na úvod článku neurazí trocha historických faktů.

Roku 1281 zemřel opolsko-ratibořský kníže Vladislav I. a jeho synové si území, které ovládal, mezi sebe rozdělili. Těšínsko, Osvětimsko a Ratibořsko získali do společné vlády Měšek a Přemysl, ale už v roce 1290 si území rozdělili a Měšek se tak stal prvním těšínským knížetem. Měšek si za své sídlo zvolil patrně hrad v Těšíně a začal se přiklánět k Českému království, což se projevilo také sňatkem jeho dcery Violy Těšínské s českým králem Václavem III. Tak od roku 1327 bylo Těšínsko v lenní závislosti na českém králi a jako součást zemí Koruny české.

V roce 1653 zemřela kněžna Alžběta Lukrécie, čímž vymřela dynastie těšínských Piastovců jak po meči, tak po přeslici, a knížectví těšínské se stalo jako odumřelé léno české koruny majetkem českého krále, jímž tehdy byl císař Ferdinand III. Habsburský (1637 – 1657). Ten knížectví udělil svému synovi Ferdinandu IV. Habsburkové resp. rod Habsbursko-Lotrinský drželi Těšínsko v majetku až do roku 1918. Ferdinand IV. Habsburský potvrdil dávná privilegia Těšína, včetně práva šenkovat a vařit pivo. Nový vládce však zemřel už rok poté a vládu přejal jeho otec císař Ferdinand III. Od této chvíle Habsburkové působí v Těšíně ve dvojí úloze, jako vládcové českého království a jako majitelé soukromých majetků těšínských knížat. Tyto majetky spravovala Těšínská komora, která měla své sídlo na těšínském zámku. Regenti Komory brzy přestali brát ohled na práva města Těšína. Již v roce 1659 byl na zámku zprovozněn pivovar. Byl tak narušen pivní monopol těšínských měšťanů.

Již privilegium z roku 1416 garantovalo těšínským měšťanům výhradní právo na šenkování piva a v roce 1467 kníže povolil městu vařit pivo. Toto právo vlastnilo 155 majitelů domů ve městě. V následujícím roce byl přijat pořádek, podle kterého měšťané postupně, ne všichni najednou, vyráběli pivo a jiní jej od nich museli kupovat.

V roce 1523 těšínští měšťané obdrželi výhradní právo na prodej piva do vzdálenosti 1 míle od města, tzv. mílové právo. Toto nařízení nedodržovala šlechta vlastnící vesnice, protože někteří z nich obdrželi od knížat privilegia na vaření piva na svých majetcích.

V roce 1565 byl zřízen první společný městský pivovar na Starém Trhu, ale systém postupného vaření piva (tzv. pivní pořádek) byl i zde zachován.

S růstem poptávky po chmelovém moku a rozvojem pivovarnictví posléze vznikla potřeba postavit modernější provoz. Měšťanská obec proto za vlády starosty Aloise Kaufmanna zakoupila na ulici Śrutarske klasicistní dům poblíž městských hradeb. Přestavěla ho a v roce 1810 zahájil provoz nový městský pivovarský provoz. Bylo to v roce oslav tisíciletého legendárního založení města Těšína. Městský pivovar čerpal vodu ze Studny Tří bratří, která navazuje na legendu o založení města v roce 810.

V roce 1838 se arcikníže Karel Ludvík Habsburský rozhodl od základu přestavět svou těšínskou rezidenci. Vídeňský architekt Jozef Kornhäusl nechal zbourat zbytky původního piastovského hradu kromě věže a rotundy a na jeho místě na Zámeckém vrchu postavil moderní klasicistní palác s parkem.

Karel Ludvík Habsburský nahradil zaniklý zámecký pivovar a přikročil k výstavbě zcela nového provozu pod Zámeckým vrchem. Oproti nevelkému měšťanskému, který vařil tradiční svrchně kvašená piva, byla v novém panském pivovaru využita nejmodernější technologie a mělo se v něm vařit spodně fermentované pivo plzeňského typu. V roce 1846 byl zahájen provoz pivovaru. Zámecké těšínské pivo získalo rychle popularitu nejen v regionu, ale začalo se vozit do mnoha míst Rakouska-Uherska. Syn Karla Ludvíka arcikníže Albrecht Fridrich Habsburský ještě více zvýšil výrobu provozu a navíc v roce 1856 založil nový pivovar ve městě Żywiec.


Tak se mi ten historický úvod kapánek natáhnul. Bylo mi prostě líto neseznámit čtenáře s pozoruhodnou historií Těšína. Vydejme se tedy nyní již do ulic těšínských.

Železniční spojení světa s městem na řece Olši (či jak místní říkají Olza) je velice dobré. I když nejsou zcela pravdivá slova písně Jarka Nohavici, že „z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“. Vlakové nádraží je prakticky v centru Českého Těšína a pár kroků k hraničnímu přechodu do polské části města. Nehnali jsme se hned k Olši a zůstali ještě v České republice, neboť jsme vyslyšeli volání o pomoc prázdných žaludků. Díky „beerborci“ jsem měl jasný cíl.

Zakotvili jsme v restauraci Sepresso bar blízko silničního podjezdu pod železniční tratí. Nad vchodem se na nás smálo logo vojkovického minipivovaru. Tvarůžky v těstíčku byly výtečné a Grošák (za 26 Kč) ještě lepší. Točí tu rovněž jedenáctkového Ryzáka. Poklidné prostředí, příjemné posezení, rychlá a všímavá obsluha. Dovedl bych si představit popíjet zde skvělé vojkovické i déle. Posilnění pevnou i tekutou stravou jsme potom vyrazili ke státní hranici.

Přešli jsme řeku. Opuštěná budova celnice snad u každého ze zdejších lidí vybudí nějaké vzpomínky. Region Těšínska byl jako celek součástí Rakouska-Uherska. Po skončení první světové války se území ocitlo na hranici dvou nově vzniklých států. Na konci roku 1918 se rozhořel mezi Československem a Polskem ostrý spor a nezůstalo jen u diplomatických jednání. Dne 1.listopadu 1918 obsadila polská armáda Těšínsko. Polsko tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. Tyto volby se měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde též Polsko zahájilo odvody místního obyvatelstva do polské armády. Československý protest proti konání voleb a vojenským odvodům místního obyvatelstva ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu.

Proběhla tzv.Sedmidenní válka, kdy československé jednotky zatlačily polskou armádu hluboko do jejího týlu. Definitivní rozhodnutí padlo na konferenci mocností Dohody dne 28. července 1920, jejímž rozhodnutím bylo Těšínsko rozděleno mezi oba státy. Hlavní město knížectví Těšín bylo tehdy též rozděleno a na jeho předměstí Saská Kupa (Sachsenberg) přiřčeném Československu vzniklo nové město Český Těšín. Hranice probíhá z velké části řekou Olší. Většina československého Těšínska byla však v říjnu 1938 po Mnichovské dohodě vojensky obsazena a anektována Polskem.

Omlouvám se, že jsem opět bezděky sklouznul k historii, avšak dějiny těchto míst jsou opravdu zajímavé. Dnes jsou bývalé celnice využívány k obchodním účelům. Za mostem jsme odbočili doprava a začali stoupat úzkými uličkami starého těšínského centra. Netrvalo dlouho a nalezli jsme první z cílů dnešní historicko-pivovarské výpravy. Budovu bývalého měšťanského pivovaru.









































Udělal jsem několik snímků. Ulice starého města jsou velmi úzké, muselo být složité zajíždět s povozy do areálu pivovaru. V průčelí se nachází erb města a památný latinský nápis: "Pod protektorátem císaře Františka a podpoře Alberta knížete těšínského vybudováno na základě usnesení Rady a pomoci starosty tento pivovar ke štěstí obyvatel".
Nepodařilo se mi zjistit, kdy Měšťanský pivovar zanikl, ale odhadoval bych konec 19.století, protože po zrušení propinačního práva neměl zastaralý provoz proti konkurenčnímu modernímu panskému moc šancí.









































Pivovar stojí na ulici Śrutarska, ale kolmo k němu míří ulice Browarna (tedy Pivovarská). Touto ulicí jsme opustili místo, kde se na počátku 19.století vařilo měšťanské pivo. Dostali jsme se na rušnou ulici vedoucí z náměstí k zámku. Překvapivě tu bylo oproti české části města vcelku rušno, většina obchůdku byla ještě otevřená, ačkoliv bylo kolem jedné hodiny sobotního odpoledne.

Prošli jsme habsburským klasicistním zámkem a vystoupali na vrchol kopce. Tady po starém knížecím piastovském hradu zbyla pouze věž a rotunda. Na vrchol staré věže je možné vystoupat za mírný poplatek. Ovšem mlhavá oblačnost s kapkou smogu, která toho dne přikryla jako šedá peřina Slezsko, nás od šlapání schodů odradila. Zase na mě na tomhle pradávném místě dýchla historie. Jak se asi cítila Viola, když se z těchto míst vydávala na dlouhou cestu do Prahy za svým budoucím přemyslovským manželem? Loučila se výhledem z oken hradu se svým rodným krajem? Hleděla z hradní věže západním směrem a snila o svém dalším životě v komnatách hradu nad řekou Vltavou?v
Přímo pod památným kopcem stojí Zámecký pivovar. Na první pohled budova provoz, kde se produkuje pivo, nepřipomíná. Pokud tedy aplikujeme model známý z českých a moravských luhů a hájů. Celistvá budova má tvar obdélníku s vnitřním nádvořím.









































Vraťme se opět na chvilku k historii tohoto pivovaru. Po rozpadu Rakouska-Uherska byl majetek Habsburků v Československu a Polsku zestátněn. V roce 1920 se tak stal pivovar součástí společnosti Státní zámecké průmyslové závody v Těšíně. V roce 1933 provoz fungoval pod Ředitelstvím státních lesů. Těšínské pivo se nepřestalo vařit ani v těžkých letech druhé světové války. Po roce 1945 těšínský pivovar vystavoval chmelový mok pod křídly Pivovarského podniku v Żywci. Po privatizaci v 90.letech minulého století koupil celou skupinu holandský koncern Heineken.

Následně zažil Zámecký pivovar redukci sortimentu piv a provoz začal vařit pouze světlou dvanáctku pod názvem Żywiec Brackie. S příchodem nového tisíciletí se vedení pivovarnické společnosti Żywiec rozhodlo změnit charakter a postavení těšínského pivovaru. Provoz pod Zámeckým vrchem dostal glejt regionálního slezského výrobce. Prémiové pivo je od té doby nazýváno Brackie (podle legendy o založení Těšína a třech bratřích) a postupně se ve zdejších varnách začaly vařit různé pivní speciality (porter, doppelbock, amber, pale ale).

Od roku 2010 je pivovar také základnou Polského sdružení domácích pivovarů. Často se zde realizují různé zkušební várky, jsou zde testovány rozličné pivní receptury. Firma Bracki Browar Zamkowy w Cieszynie Sp. z.o.o. doposud fungovala jak dceřina společnost skupiny Żywiec. V roce 2011začal proces fúze, tedy spojení obou subjektů do jednoho.









































Pivovar je na dálku odizolován neprodyšným plotem a je tak trochu nepřístupný. Navíc chladné počasí člověka nutilo k pohybu. Nezbylo než se vrátit zpět do rodné vlasti a vyhledat poslední cíl dnešní těšínské toulky – údajný minipivovar.

Cestou ke hranici jsem ještě zakoupil v malém obchůdku za české koruny pivo Komes Porter (extrakt 21˚; alk.: 9 %) z malého polského pivovaru Fortuna v obci Miloslaw.

Dle webu se restaurace s minipivovarem Sachsenberg nalézá na ulici Sokola Tůmy, což je opět nedaleko železniční tratě směr Karviná. Musím přiznat, že internetová prezentace ve mě vzbudila mírné rozpaky, nicméně na netu se našli pivaři, kteří prý již hospodu navštívili. Bohužel jiné zdroje informací se mi o tomhle údajném pivovárku nepodařilo nalézt.









































Otevírací doba byla od 14:00 a my dorazili k budově původně Dělnického domu před půl třetí. Tma ve výčepu nevěštila nic dobrého. Bylo zavřeno. Nálada mi lehce klesla. Byli jsme již dosti promrzlí a teplo restaurace si naše zkřehlá těla vyloženě žádala. Má něžnější polovička přišla se spásným návrhem přejít Masarykovy sady a zamířit k restauraci U sauny, hned na nábřeží řeky Olše, nad kterou visela reklama svijanského pivovaru. O to větší bylo překvapení, když mě posléze na stole hospůdky přivítala cedulka informující o výskytu pepřové nefiltrované dvanáctky z pivovaru Velké Březno. Pivo stálo 28 Kč a dostal jsem ho do půllitru s logem nošovického výrobce chmelového moku. Měl jsem z pepřového trochu obavu, z toho, zda nefiltrované pivo nebude v tomhle prostředí kyselé. Nicméně pivo s extraktem ze zeleného pepře nebylo špatné. v
Šenk U sauny na mě působil jako nová čistá restaurace, vzhledově spíše kavárna. Kromě Radegastu ležáku a Extra hořkého tu čepovali ještě Svijanského Máze a Kvasničák. Poseděli jsem, roztáli a nabrali nových sil ( a já i trochu alkoholu do krve).

Kolem čtvrté hodiny odpolední proběhnul druhý pokus o dobytí tvrze Sachsenberg. Opět jsme lomcovali dveřmi neúspěšně. Přiznám se, že jsem se trochu už navztekal. Po dvou dnešních příjemných setkáních s českotěšínskou pohostinností mi zavřená restaurace dvě hodiny po otvírací době připadala být absurdní.

Myslím si, že mnozí jsou v dnešní době přesvědčeni, že otevřít a úspěšně provozovat restaurační zařízení je schopen kdokoliv. Opak je pravdou.