Pátrání po zaniklých pivovárcích bývalého okresu Odry

Autor: Nemoderní pivař <(at)>, Téma: Historie pivovarnictví, Vydáno dne: 13. 02. 2012


Ač listopadový měsíc a všednodenní pondělí zrovna nepatří k mým tradičním termínům cest za pivovarskou romantikou, v roce 2011 se to změnilo.







Prozatím ještě zubaté slunce prosvětlovalo útroby autobusu, který mě po osmé hodině ranní odvážel ze zainverzované Ostravy do kopců Nízkého Jeseníku. Těšil jsem se, až velkoměstský hluk bude vystřídán poklidem venkova.

Inspirací k tomuto pátrání se stala kniha Dějiny města a soudního okresu Odry od Antona Rolledera z roku 1903.

Mým prvním cílem toho dne byla vesnice Dolejší Kunčice, ležící v údolí Husího potoka na silniční spojnici mezi Fulnekem a Vítkovem.



Po čtvrt na deset jsem už mírně rozesezený vystoupil z poloprázdného autobusu. Nevelká vesnice budila dojem takřka liduprázdna. Jen občas jsem na zahradách zahlédnul pohybující se postavu. Jinak zde vládlo jen listopadové ticho.

Ve vesnici Kunzendorf se pivo vařilo odpradávna v areálu zdejší rychty. Patřilo to k původním privilegiím nových osadníků kraje. Ve většině případů však toto právo přestalo být časem využíváno. Ne tak v Kunzendorfu. Zdejší rychtář Franz Anton Teltschik si v roce 1812 koupil od vrchnosti pivní regál (právo vařit pivo) oficiálně a v budově na břehu potoka Steinbach (dnes je vodní tok označován jako Husí potok, vlévá se ve Vlkovicích do Kamenného potoka) začal chmelový mok produkovat nejen pro vlastní potřebu, ale už i pro hostinec při hlavní silnici. Rychtář pivovar provozoval nedlouho, za pár let jej musel z finančních důvodů prodat. Krátká historie kunčického pivovaru trvala jen do roku 1873.

Budova dávného kunčického pivovárku stojí hned vedle autobusové zastávky „Dolejší Kunčice střed“. Překvapila mě svou mohutností. Otázkou je, kolik stavebních částí ještě zbylo z původního provozu a kolik bylo přestavěno a přistavěno.









































další snímky pivovaru Dolejší Kunčice >>>


Stavba na první pohled jevila známky probíhající rekonstrukce, omítka ještě téměř voněla, vůkol byl rozházen stavební materiál. Obávám se, že uvnitř by již nebylo po čem původním pátrat. Budova sousedí s potokem, za ním vyrůstá kamenitý strmý svah. V něm jsem zahlédl zbytky sklepů. Druhý břeh dříve spojoval dřevěný most. V současné době byl ve značně sešlém stavu, připomínající scény z filmu s Indianem Jonesem. Jelikož mi za pasem chyběl pověstný Indyho bič, zvolil jsem k přechodu potoka jinou cestu. Pomocí kamenů vhozených do proudu se mi podařilo relativně suchou nohou překonat vodní tok a dostat se ke zbytkům sklepů ve svahu. K reliktu sklepního hospodářství pivovaru jsem se však přiblížil pouze zhruba na dva metry, protože prostor kolem jevil známky značného propadání a sesuvu. Vzhledem k faktu, že signál mého telefonního operátora se v těchto místech ztratil, po chvilce přemítání jsem bližší zkoumání sklepů zavrhnul. Jedna ze sklepních místností byla obnažena, dala se tak obdivovat nádherná kamenná klenba.









































Obávám se, že sice romantické, nicméně kapánek odporující soudobému pojetí estetiky, zříceniny sklepů budou v rámci zkrášlovacích aktivit okolí brzy sanovány. Zůstane již jen v představách, jak kunčický sládek dopravoval těžké dřevěné sudy přes potok do skalního sklepa, aby zde v nich uzrál mok do podoby dobrého piva.









































Chvíli jsem ještě okukoval bezprostřední okolí pivovarské budovy, posléze se vydal údolím asfaltovou silnicí bez většího provozu k obci Vlkovice.

Příroda se pomalu ukládala ke spánku. Možná poslední teplejší sluneční paprsky letošního podzimu probudily zástupce hmyzí říše, jež malátně poletovali nad spadlým listím. Vzhledem k datu v kalendáři byl ten den opravdu nezvykle povedený, příroda jakoby před dlouhým zimním spánkem na chvíli procitla k životu.
V údolí bylo ticho, slyšel jsem jen nárazy svých bot na asfalt a zurčení potoka, tekoucího pod skalnatými srázy.

Cesta vedla stále mírně zkopce a slunce mi příjemně hřálo svými letními vzpomínkami do tváří. Asi po třech kilometrech jsem uviděl věž kostela ve Vlkovicích, přesněji ve Slezských Vlkovicích, neboť obec je rozdělena Kamenným potokem na Moravskou a Slezskou část. Tato vesnice (dříve Wolfsdorf) rozkládající se na svazích zmíněného údolí byla mým dalším cílem toho dne.
Oderský pán Jan Tomáš ze Zvole v roce 1575 nechal do rychtářské smlouvy vlkovickému rychtáři vepsat, že má „právo vařiti pivo ve svém rychtářství“. V pozdějších dobách se do Vlkovic začalo dovážet pivo z Oder. Koncem roku 1702 začal rychtář pivo opět vařit a prodávat. Jelikož se již tehdy jednalo o obci, kterou zásobovat pivem měli ve výhradním právu oderští měšťané, obrátili se tito na vrchnostenský úřad. Ač se rychtář odvolával na svá dávná privilegia, bylo mu vysvětleno, že tato již byla dříve zrušena. Rychtář s výrobou piva přestal a nadto zaplatil měšťanům pokutu ve výši ceny za jim uvařený mok.

Měl jsem v úmyslu ve Vlkovicích nalézt místo, kde stávaly budovy bývalé rychty, jako památka na krátkou pivovarnickou historii obce. Bohužel se mi předem nepodařilo dopátrat k žádným upřesňujícím informacím týkajícím se umístění rychty. Měl jsem k dispozici pouze obrázek z výše zmíněné publikace a neověřenou zprávu, že budovy by již existovat neměly.

Doufal jsem, že v obci někoho potkám a pozeptám se. Ale neměl jsem štěstí. Pondělní ráno pátrání příliš nepřálo. Setkal jsem se jen s kameníkem na malém hřbitově, který nebyl místní, jen zde pracoval na zakázce. Dle map stabilního katastru bylo zřejmé, že rozsáhlejší hospodářství stávalo naproti kostela mezi cestou k Vítovce a cestou k Vésce. Poloha budov ve středu obce a také číslo popisné 1 odpovídalo důležitosti rychty.

Jistotu, že v těch místech opravdu rychta stála, jsem nabyl až o pár týdnů později. Musím poděkovat Martinu Šodkovi za úspěšné dokončení pátrání a za prosincové fotografie místa, kde se před staletími vařilo vlkovické pivo. Část rychty (stavení) vyhořela někdy za války a na jejím místě stojí budova bývalé knihovny. Zachováno zůstalo pouze několik hospodářských budov. Kde přesně se pivo vařilo, se již asi nedozvíme.









































další snímky místa, kde stávala rychta Slezské Vlkovice >>>

Opustil jsem Slezskou část Vlkovic a tím i údolí Kamenného potoka a úzkou silničkou, která nebývá v zimě udržována, jsem stoupal ke hřebenu a dále k osadě Vítovka.

Cestu lemovaly keře s červenajícími se plody šípků. Po čtyřech kilometrech silnice začala klesat do širokého údolí řeky Odry. Prošel jsem starodávnou osadou Vítovka rozšířenou nyní o sídliště novodobě pestrobarevných domků a scházel k městu, kterému vévodí vysoký komín bývalé gumárny Optimit.

Blížilo se k polednímu, když jsem dorazil do města Odry. Ukázalo se být nezbytností, doplnit energetickou zásobu organismu. Restaurace Flora na sídlišti „Pod lesem“ zvenku budila dojem zde nejvíce rozšířeného nošovického "typu" hostince. Ale dle webu K Brewery zde měli nabízet pivo z menších pivovárků.

Nebyla to lež. Kromě světlého výčepního Bažanta (18 Kč) a R12 (za 26 Kč), zde točili kvasnicového Rychtáře, Démona a Borůvkový ležák z Vysokého Chlumce (26 Kč). Polotmavé ochucené pivo bylo osvěžující a přineslo uvolnění asfaltovým povrchem ušlapaným nohám.

Posilněn konzumací ve Floře jsem zamířil k místům, kde stával Měšťanský pivovar. Tedy ten novodobý, neboť původní provoz od 16.století stával připjat k budově bývalé radnice ve středu náměstí. Kolem roku 1831 byla radnice přesunuta do obvodu náměstí a pivovar měšťanů byl vybudován nový. I po tom dnes zbyly pouze vzpomínky. Stával v prostoru dnešních dvorků mezi ulici Pásovou a domy v horní části oderského náměstí. Měšťané ho vybudovali v místě zbořených hradeb, v hradním příkopu pak vykopali sklepy. K pivovaru byla přilepena sladovna. Právováreční měšťané pivovar provozovali do roku 1898, poté byl podnik prodán rodině Ulrichů. Provoz na počátku 20.století nepřekročil hranici 5 000 hl vyrobeného chmelového moku ročně. V roce 1913 byla výroba zastavena.









































další snímky místa, kde stával Měšťanský pivovar Odry >>>

Na Pásové ulici nebylo vlastně fotit co. Objekt po desítky let chyběl. Z Měšťanského pivovaru prý zbyly pouze sklepy, které ústí v domě s mansardovou střechou na protější straně Pásové ulice. Zaznamenal jsem tedy pouze místo, kde před časy vonělo dílo měšťanského sládka. Bohužel záběry kazila četa zedníků, kteří zrovna v inkriminovaném místě a v inkriminované době cosi důležitého budovali.

Pásová ulice skýtala ještě jednu zajímavost. Dochoval se zde dům s velkými vraty, který byl z východní strany přilepen k pivovaru. U vjezdu do vrat jsou usazeny dva odrážecí kameny z rozbitých mlýnských kamenů. Ty tam nejsou náhodou. Pochází ze žentouru a mlecího zařízení, které bylo umístěno v tomto domě. Mlelo se tam sladové obilí pro potřeby Měšťanského pivovaru.









































Poté jsem se přes náměstí vydal dolů směrem k obchodnímu centru, kde do roku 1966 stával zámek oderské vrchnosti. Panské pivo se v prapočátcích, jak už to tak chodívalo, vařilo přímo v areálu šlechtického sídla, v roce 1866 byl vybudován moderní pivovar kousek pod zámkem, ve čtvrti zvané Neumarkt. Oderská vrchnost pivovar vlastnila do roku 1906. Tehdy provoz koupila židovská podnikatelská rodina Friedů, která ho měla v předchozích letech v pronájmu. Roční výstav piva se pohyboval kolem čísla 5 000 hektolitrů. Poslední majitel Egon Fried v roce 1938 pivovar uzavřel a odešel z okupovaných Sudet do vnitrozemí. Bohužel v době Protektorátu byl uvězněn v Osvětimi a tam i zahynul.









































další snímky Panského pivovaru Odry >>>


Prošmejdil jsem okolí Panského pivovaru a musel konstatovat, že zub času i tady neblaze zapracoval. Původní budovy vzaly hodně za své při budování přiléhajícího panelového sídliště. Zejména stavba kotelny, dnes již nefunkční, značně zasáhla do pivovarské budovy. Před léty zde fungovala vinárna, avšak dnes již areál nekontrolovaně chátrá.

Pod areálem byl vybudován vrchností mlýnský náhon, který vedl vodu k níže položenému panskému mlýnu. Na rohu pivovaru stojí původní městský hydrant z přelomu 19.a 20.století.









































Slunce pomalu klesalo k lesům Oderských vrchů, když jsem nasycen dojmy mířil k vlakovému nádraží. Čekalo mě procitnutí a návrat do smogem zaneřáděného vzduchu.


Poděkování Historicko-vlastivědnému spolku v Odrách za pomoc