Putování za pivem Slezan


Poprvé jsem se o existenci piva Slezan dozvěděl na sběratelské burze na podzim roku 2006, kde byla prodávána samolepka s logem a hezká půllitrová sklenice. Od té doby jsem pátral po onom tak trochu tajemném pivovárku. Nakonec jsem se rozhodl najít provoz sám.




Mé putování začalo výstupem z motorové lokálky ve stanici Bílovec. Zde byl můj cíl jasný – budovy, kde v minulosti fungoval pivovar. Naleznete je nedaleko zámku na ulici Pivovarské. Areál však prošel od doby, kdy tu vonělo dílo několika účelovými rekonstrukcemi a příliš již pivovar nepřipomíná. V budovách funguje kino Radost a sklepy jsou využívány ke skladovým účelům.

Jen zběžně jsem prošel Slezským náměstím a několika uličkami starého města. Nahlédl jsem do prodejen potravin, abych se ujistil, že zde panuje pohanský bůh. Cestou z bíloveckého náměstí jsem uviděl Pivní bar U Jakuba se zeleným logem Radegastu a cenami 16 Kč za světlé výčepní a 17 Kč za ležák. (Že by akce?).

Příliš jsem se ve městě nezdržel a plný očekávání ulicí podél řeky Bílovky a továrny Massag spěchal na západ.

Z údolí Bílovky jsem odbočil doleva do strmého kopce k obci Bravinné. Obklopila mě májová příroda Nízkého Jeseníku, kraje náhorních plošin, lesnatých údolí s čistými potoky, malých vesnic, opomíjených přírodních krás. Kolem rozkvetlých stromů to bzučelo včelími nálety. Dřevěná cedule oznamovala, že vstupuji do Přírodního parku Oderské vrchy. Kousek za obcí Bravinné jsem v polích uviděl prastarý dřevěný větrný mlýn.

Cestou jsem si notoval v duchu (jakákoliv má hlasitá reprodukce by vzbudila veřejné pohoršení) Krylovu píseň „Cesta je štěrk a prach a udusaná hlína……….“ (Mimochodem, tak necitlivě reprodukovanou D. Landou).

Kapánek se mi zvýšilo napětí v těle, když jsem po několika kilometrech procházel malou vesničkou s názvem Požáha. Pak mě již silnička zavedla do lesů. Na křižovatce jsem odbočil ve směru na Leskovec. Lesní ticho a zpěv ptactva nezřízeně rušil osamělý dřevorubec, jež řádil na kmeni smrku motorovou pilou.

Prošel jsem les a po levé straně uzřel odbočku k areálu nízkých budov. Tady bude cíl mé cesty, říkal jsem si. Již na první pohled bylo zřejmé, že areál před léty sloužil armádě. Brána byla otevřená, tak jsem bez pobízení vešel do trochu zpustlého areálu.



























Pár kroků za branou, po pravé straně, stojí přízemní budova. Na ní jsem uviděl nápis „Minipivovar Slezan“. Před budovou stály stoly z rozpůlených kmenů stromů. Bohužel, nikde ani živáčka. Provedl jsem tedy prozatím alespoň fotoarchivaci místa.



























Co teď? Kde ochutnám Slezana? Naštěstí mě napadlo obejít budovu zleva a na prosklených dveřích jsem uviděl označení provozovny dle litery zákona. Samozřejmě s telefonním kontaktem na odpovědného vedoucího. Tak jsem se z telefonátu s paní Binarovou dozvěděl, že pivo mohu ochutnat přímo na místě, ale až kolem 14:00. Jinak prý pivo vozí jen do jednoho baru v Opavě. Do slibovaného času však ještě zbývaly více než dvě hodiny. Pociťoval jsem žízeň, a tak jsem se vydal silničkou k Leskovci.

Již patřičně znaven jsem dorazil do obce Březová, jež leží v blízkosti hlavní silnice z Opavy na jih. Na návsi jsem našel dvě hospody. Jedna se dokonce jmenovala Na návsi a měla na dveřích mříže, na druhé visela cedule s informací, že dnes proběhne slavnostní otevření ve 14:00. Bohužel na hodinkách jsem měl „pravé poledne“. Obě pohostinství však měla společné to, že nad vchody viselo logo Radegastu. Chvíli jsem dal odpočinout nohám ve stínu autobusové zastávky. Všimnul jsem si, že autobusová přeprava je o víkendech zastavena. Jo, dnešní den budu muset spoléhat jen na vlastní dolní končetiny. Kolem jedné hodiny popolední jsem se vydal silnicí zpět do Leskovce. Počasí stále mělo svůj májový nádech. Sluníčko, příjemný větřík, vůně kvetoucích rostlin a stromů. Jen hmyz celou idylu kazil svým nepříčetným chováním.

Do Leskovce, v údolí Gručovického potoka, jsem se již hodně znaven, s vysušeným jazykem „na vestě“, dobelhal kolem půldruhé. S radostí jsem zaznamenal, že malá hospůdka při cestě je otevřena. Ani se nebudu chlubit, jaké pivo zde čepovali a jakým jsem zahnal katastrofální žízeň. Seděl jsem na zahrádce šenku, studoval mapu Oderských vrchů a kochal se z pohledu na kvetoucí louku ohraničenou lesem přede mnou. Na zápraží se tu větraly peřiny provozovatelů restaurace, v televizi práce běžel americký vojenský film.

A pak již nastal ten slavnostní okamžik a já vyrazil svižně k minipivovaru Slezan.





























V budově jsem objevil provozovatele pivovaru Reného Binara. Udělal jsem se svolením několik fotek technologického zařízení a natočeným půllitrem Slezana jsem zasedl do vedlejší místnosti. Hospůdka je v místnosti patrně bývalého vojenského baru (tzv.army) a probíhá zde rekonstrukce.V rohu místnosti stála stará kamna. Bylo zde i ve „varně“ příjemně chladno prý díky tenkým stěnám. Člověk si až představoval, jak zde „lampasáci“ popíjeli za praskotu hořícího dřeva z kamen, své kalíšky vodky.





























Várku minipivovaru tvoří 200 litrů moku. Slad je odebírán z Bruntálu nebo Přerova. Vlastní technologie se nachází v místnostech, kde kdysi bývala posádková kuchyně. Během letošního jara tu uvařili i světlou šestnáctku, speciálně pro ženy tu připravili tmavou jedenáctku. Po obou druzích se prý zaprášilo. Světlá kvasnicová dvanáctka Slezan byla prodávána za 17,50 Kč. Minipivovar vydal etikety i na lahve s patentním uzávěrem, jež plnili u příležitosti srazu veteránu v Leskovci. Kromě toho jsou pro sběratele k dispozici samolepky s logem. O sklenicích s logem se provozovatelé vyjadřovali negativně a zatím nové neplánovali. Pivo jsem dostal natočené do jednoduchých půllitrů („stojek“).



























Se sympatickým panem Binarem byla radost mluvit. Bylo cítit jeho nadšení pro věc. Co více jsem si mohl přát – skvělé pivo, příjemné prostředí, milí lidé. Bylo zřejmé, že místní se do minipivovaru již naučili jezdit. Stále se tu objevovaly nové a nové tváře. Okukovali minipivovar a chválili mok. Plněny byly PET lahve, 5 l soudky, objednávany sudy na oslavy. Odbyt pivovárku je ve zdejším kraji ztížen problémem nižší výtoče piva v hostincích. KEGy piva typu G či R může hostinský nechat roztočené i několik dnů, s živým kvasnicovým pivem podobně zacházet nelze. Mírně zakalený voňavý mok mi moc chutnal, nechal jsem si ještě natočit i do umělohmotné lahve.

Jenomže čas byl neúprosný a já musel opustit sympatický minipivovárek na kraji lesního komplexu a vrátit se domů.

| Autor: Marek Kodeda | Vydáno dne 28. 05. 2007 | 5499 přečtení | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Galerie pivních etiket
Ženy v pivní reklamě


»»» galerie - beergirls

Poslední aktualizace dne 17.10.2014. Právě je zde 936 zajímavých snímků.
Galerie pivních přepravek Jirky Pertlíka


Najdete zde 148 originálních snímků. »»» vstupte do galerie

Tip článek

Čepované pivo – aneb čistota základem všeho








„Panenko Maria, co to máte v tom půllitru za krásu. To není pěna. To je šlehaná smetana.“
celý článek »»»
Historie hostinců
Tácky pivovarů


»»» galerie tácků českých pivovarů

WebArchiv - archiv českého webu Tento web je archivován ve WebArchivu, je zkatalogizován a zařazen do České národní bibliografie a do online katalogu Národní knihovny ČR.

Copyright © Pivovary.Info 1999 - 2014

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím Web site powered by phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. TOPlist

NAVRCHOLU.cz