Krčmy se ve spisech dobových tvůrců kronik objevily někdy na počátku 11.století. To však již byl nějaký čas rozvoj pohostinských služeb v plném proudu. Hostince nesly funkci významných ekonomických a komunikačních institucí.
První hostince vznikaly při klášterech a sloužily k občerstvení a ubytování věřících poutníků. Ke konci 11.století a počátkem 12.století už vznikaly hostince jako houby po dešti nejen ve městech, ale i na vesnicích. U cest byly zakládány tzv.formanské hospody, což byly zájezdní hostince, ve kterých přespávali se
svými vozy formané, tedy nájemné přepravci. V podstatě tehdy existovaly dva druhy hospod. Jednak luxusnější hostince zájezdní - formané si mohli dovolit určitou vyšší úroveň služeb. Pak především fungovaly obyčejné krčmy s právem šenku, ve kterých s korbelem v ruce splachovalo pot z celodenní dřiny mnoho poddaných.
Ve středověku hospoda sloužila i k zásobování obyvatel různými dovezenými druhy zboží. Lidé si u šenkýře kupovali sůl, koření nebo i maso. První hospody ve městech provozovali ve svých domech právovárečníci, kteří v nich šenkovali vlastní uvařené pivo. Později se hostinská činnost stala živností nájemnou. Ve městě byla krčma bezprostředně svázána s tržištěm. Jednak se v ní stavovali kupci a formani a o dnech trhů se plnila vesničany, a také sloužila jako místo uzavírání obchodů.
Pokud bylo předmětem obchodu zboží vyšší hodnoty, probíhala transakce podle specifického scénáře: dohoda o ceně před svědky, předání peněz, podání ruky a počastování nápojem všech, kteří se obchodu účastnili - prodávajícího a svědků. Obřad se odbýval právě v krčmě. Proto byla náměstí a tržiště obklopena často větším počtem krčem.
V oblastech Polabí je doložena i jiná funkce hostinců. V krčmách se shromažďovaly odvody daní, cel či jiných feudálních poplatků. Tyto součásti tamní berní soustavy měly formu naturálií. Vrchnostenští úředníci poté sváželi na vozech „odvedené daně“ na panské sídlo.
Ve městě nebylo dovoleno zakládat hospodu komukoliv, budoucí krčmář musel získat městské právo k šenkování. I když měla městská pokladna z provozu hostinců a prodeje piva v nich nezanedbatelné příjmy, přesto byly konšelé při udělování krčmářského povolení opatrní, zvláště když se jednalo o přespolního.
Hospoda v oněch dobách byla neodělitelnou součástí domu šenkýře. Domácnost hospodského byla s krčmou propojena. Neexistovalo soukromí pro rodinu, celá domácnost majitele byla do provozu hostince zapojena. Každý měl svůj úkol, svou práci. Vlastní výčep většinou vedla manželka hospodského nebo vdova po něm. Návštěva šenku tak byla v podstatě na úrovni sousedské návštěvy.
Samozřejmě, že se však přístup personálu rozlišoval dle typu příchozího. Spektrum návštěvníků bývalo totiž velmi pestré - od nižší šlechty, přes duchovenstvo, měšťany, sedláky až k lidem stojícím na okraji společnosti, kteří v některých krčmách nalézali vhodný úkryt.
Potencionální hosté středověkých krčem rozpoznali stavení, kde se čepovalo pivo dle slaměného věchýtku (svazek kratších stébel slámy svázaný nebo skroucený), který byl zavěšen nad vchodem nebo ve štítě domu. Běžné hostince byly vybaveny velice prostě. Šenkovní místnost bývala prostá jizba s hliněnou podlahou, měla dva až tři stoly s trnoží a dřevěné lavice. Stěny hospůdky byly ověšeny množstvím nádob – konvic, korbelů, žejdlíků. Pivo se nosilo ze sklepa v plechových konvích a v krčmě se chladilo v dřevěných bečkách naplněných studenou vodou nebo ledem. Odměřovalo se plechovými žejdlíky.
V pozdějších dobách musel být v každé krčmě úředně „ocejchovaný žejdlík“. Nádoba měla při kraji připevněn hřebík označující správnou míru. Rychtář, radní nebo obecní zaměstnanci pak kontrolovali pravidelně nebo náhodně věrohodnost úředně potvrzeného žejdlíku. Pokud žejdlík neodpovídal nařízení, "na místě jej provrtali", což znamenalo odejmutí živnosti. Každý host měl právo zkontrolovat si správnou míru svého moku. Krčmáři nešidili hosty jen „podmíráky“, ale různě pivo ředili vodou nebo do kvalitního nápoje přilévali patoky nebo jiná řídká piva.
Prameny: Míla Linc: Středověký svět (nakladatelství Straky na vrbě)
