Obec Krmelín pro mě znamenala po léta pouze úsměvnou vzpomínku z let středoškolských studií a posléze místo s opravdu výtečnou pekárnou. V srpnu roku 2011 se to mělo změnit a vesnice měla být rovněž spojena s chmelovým mokem.
Informace, že ve vesnici byl oficiálně zprovozněn minipivovar, se ke mně dostala náhodou a já neváhal při první možné příležitosti se vydat na místo činu.
Krmelín je snadno dostupný z jižní části Ostravy na kole, je s ní spojen několika cyklostezkami. Já však protentokrát využil služeb autobusového přepravce. Vystoupil jsem na zastávce Krmelín-Benátky. Cesta z centra města trvala asi 20 minut.
Na trochu nenápadný a zelení zarostlý dům Bowlingu U Hodže mě upozornila cedule na přístřešku autobusové zastávky. Naopak „sídlo technologie“ je nápadně pomalováno pivními motivy a ihned člověku padne do oka. Technologie je totiž umístěna v nevelkém domku vedle budovy hostince. Jde o přestavěnou garáž.
Ač cedule na venkovní zahrádce psala o krmelínské dvanáctce, výčepní kohout dnes nabízel „jen“ světlou jedenáctku. (Dvanáctka prý zatím čekala na svou šanci, ležíc si v klidu v budově technologie.) Dvacetikorunová cena byla více než sympatická. Pivo točil a hostům nosil sám majitel a sládek pan Mácha, což je určitě nejideálnější kombinace.
Krmelínskou jedenáctku jsem dostal nádherně natočenou do půlitrové bezuché sklenice bez loga. Pivo bylo lehce kalné, barva spíše medová. Pěna držela překvapivě dlouho a skvěle kroužkovala po stěnách sklenice. V chuti piva jsem cítil jistou nasládlost, lehkou chlebnatost.
Pivo mi chutnalo. Měl jsem z něj trochu pocit, že by ještě kapku potřebovalo chuťově učesat či usměrnit.
Když jsem chvíli po otvíračce, která toho úterý byla v 17:00, přišel na zahrádku hospůdky, seděli jsme zde pouze dva pivachtivý žíznivci. Postupně se však stoly začaly zaplňovat. Uvnitř šenku nikdo neseděl, lidé si užívali jeden z mála slunných a teplých večerů tohoto poněkud nepovedeného léta.
I tak si mi sládek postěžoval na nevelký zájem místních. Trochu mi to připomínalo počáteční léta provozu pivovárku v Hlučíně.
Kapacita varny je 800 litrů, ale běžné várky se dělají o objemu 600 litrů. Veškerá technologie byla vyrobena vlastními silami, takříkajíc „na koleně“. Voda není vlastní, je potrubím vedena z vodního zdroje v nedalekém statku. Výstav pivovárku je kapacitně omezen prostorem domku vedle hospůdky, takže se prý stává, že se pivo zejména o sobotách všechno vypije.
Provozovatelé hostince U Hodže před léty začali čepovat pivo ze svijanského pivovaru a přitáhl tím do svého šenku mnohé pivaře, kteří byli již znechuceni sterilními moky z velkopivovarů.
Pak se zrodila myšlenka na vlastní pivo. Trvalo několik let, než se ze snu vytvořila realita. Od května letošního roku začalo testování technologie. Otec se synem Máchovi si dokonce najali profesionálního skládka, který měl za úkol najít recept pro originální mok. Prý to ale nedopadlo dle jejich představ.
Kromě své pivní značky byla v hospůdce nabízena i svijanská hořká dvanáctka, ale během mého pobytu opouštěly výčep pouze půllitry s krmelínským mokem.
V Krmelíně se setkáte s typickým vesnickým domácím pivovárkem. Ruční práce, bez počítačů. Sládek Mácha se pochválil svou čtrnáctkou, která se prý velmi povedla, a zaprášilo se po ni.
Ten srpnový večer s Krmelínským pivem byl velice příjemný. Užíval jsem si dobrého kvasnicového moku, poslouchal rockové šlágry Rádia Hey a koukal na zrající ovocný sad před sebou. Měl jsem radost z objevu dalšího pramene pravého piva v mé blízkosti.
