Když jsem jednoho sychravého dne v nezdravě zakouřeném teple hospody nad půllitrem kvasnicového moku z Poličky ve svém rodném městě přemýšlel o uplynulých letech, uvědomil jsem si, jak moc se pivní svět kolem mě změnil.
Kdeže jsou ty časy poněkud nekontrolovaně spontánních devadesátých let, když jsem leden co leden pobíhal po veletržním paláci brněnského výstaviště a v rámci oblíbeného Pivexu načerpával informace u stánků jednotlivých regionálních pivovarů. S kelímkem chmelového moku v ruce a igelitovou taškou plnou reklamních letáků, etiket a tácků se mi otevíral báječný svět českého piva. Večer jsem pak v přítmí restaurace na ulici Pekařské u vysoké sklenice s pšeničným Pegasem při studiu čerstvě zakoupené Mapy českých pivovarů spřádal plány na další pivně objevitelské cesty.
Maloprivatizační vlnou čerstvě zesoukroměné samoobsluhy, nevázané svými vlastnickými vztahy k tenkráte na jedné straně zanikajícím a na druhé straně teprve se rodícím obchodním sítím, vycházely vstříc rozličným obchodním zástupcům a tak se na pultech prodejen objevovala opravdová sortimentní pestrost zboží. Oproti dnešku zejména v regionálním pojetí. To se pochopitelně týkalo i piva. Chmelový mok od malého severočeského regionálního výrobce se například objevil v několika na sobě nezávislých obchůdcích na jihu Moravy. Pivní nadšenec tak při svých toulkách po rodné vlasti, nebyl-li postižen leností a poctivě okouknul každou prodejnu potravin, mohl narazit na nečekané lahváčové úlovky. Z osobní zkušenosti pro mě bylo naprosto překvapující setkání s podkováňským pivem v nevelké samoobslužné prodejně v Ostravě.
Tato regionální „rozpínavost“ drobných pivovarských provozů však nesla s sebou i neblahé následky do budoucna. Mnozí z těch, kteří rozhodovali o marketingových strategiích malých pivovarů, totiž ve svých megalomanských trendech pozapomněli na malé hospůdky „pod komínem“. Pozapomněli na drobné „domácí“ pivaře, kteří desítky let pili poctivě rezavý mok z nejbližších varen. A tak se stalo, že pípy v šencích nedaleko vzdálených srdci místních pivovarů, zčistajasna zabrala piva společností, pro jejichž vedení již nebyla rodnou řečí čeština. Trvalo mnoho let než si pivovary rozvzpomněly na dávnou samozřejmost jménem sepjetí s regionem. Některým však ujel vlak nadobro. Regionální pivo začalo mizet.
Když dnes s kapkou nostalgie kouknu na dávnou mapu českých pivovarů, nepřekvapím nikoho konstatováním, že se značně změnila. Ubylo maloměstských tradičních provozů, přibylo moderních restauračních minipivovarů. Kdo že dnes ještě vzpomene na Opavu, Prostějov, Vsetín, Cheb, Most, Svitavy, Golčův Jeníkov, Studenou, Lanškroun, Uherský Ostroh, Jarošov, Břeclav, Brumov, Jevíčko, Litoměřice…….
Před lety jsem se označil za nemoderního pivaře. Pro mnohé mé soukmenovce bylo totiž naprosto komické a nepochopitelné zjištění, že s nadšením jsem ochoten procestovat desítky i stovky kilometrů naší vlastí jen kvůli několika pro mě neopakovatelným chvilkám nad zaplněným půllitrem moku z regionálního pivovárku při sobotním odpoledním poklidu trojkového šenku kdesi v nevelkém městečku, kvůli cinkajícímu batohu přeplněným lahvovým pivem s etiketami, které jsem znal pouze ze stolů sběratelských burz.
V době, kdy se mí bývalí spolužáci užívali lesklého komfortu tehdy nově vznikajícího druhu pohostinského zařízení s názvem „pivní bar“, plného cizojazyčných pestrobarevných a mnohdy i blikajících reklam, jsem zatvrzele trval na návštěvě starých nádražních výčepů. Nedbal jsem tenkráte na nabádání těch Modernějších a neopouštěl pozice v zákopech tradicionalismu. Tak jsem se stal Nemoderním. Měl jsem tenkráte strach, že svět pravého českého piva zaniká,že se ztrácí na úkor euroznaček šikovně zabalených do falešného kostýmu „original czech“. Měl jsem pocit, že mou povinností je poznat a ochutnat vše, co ještě jde. Byla to nečistá doba, kdy pivní modernost určovaly televizní spoty o tom jedinečném a originálním.
Jenomže čas se nemilosrdně hnal dále jako průzračné vody řeky Moravice ženoucí se kaňonovitým údolím Nízkého Jeseníku. Něco se začalo měnit. Nevím, čím to bylo způsobeno. Snad změnou chování spotřebitelů obecně, které již omrzelo kupovat jen to, co jim diktovaly marketingové agentury a začali se poohlížet po něčem neglobalizovaném, po něčem tradičním, nebo snad již výrobci euroznaček již překročili únosnou hranici, kdy pivo má ještě aspoň trochu definovatelnou chuť.
Jakoby v tom nekonečně rozlehlém světě globalizace se lidem zastesklo po té domácí hroudě. Kdo ví?
Svět českého piva se změnil a mění se. A to je dobře neb stagnace zapáchá zatuchlinou. Nezapomeňme však na minulost, nesnažme se ji vymazat, poučme se z ní při cestě dále.
