„Již staří Římané …“
Tímto úslovím často staří profesoři latiny nebo historie připomínali svým studentům fakt, že mnohé vymoženosti naší civilizace mají svůj původ ve starověkém Římě. Římané také, protože jistě nebyli všeuměli, byli schopni přebírat mnohé dovednosti a zkušenosti od četných národů, jejichž území bylo součástí rozlehlého římského impéria. A tak nám mohli poté, co jejich říše zanikla v turbulencích dějin, předat jako dědictví nejen to, co sami vytvořili, ale také mnohé technologie, které vytvořili příslušníci jiných národů žijících uvnitř i mimo území impéria.
Otázkou, kterou se budeme zabývat v následujícím textu, je:
„Uměli Římané také vařit (a pít) pivo?“
Odpověď na tuto jednoduchou otázku je však celkem obtížná.
Každý, kdo má alespoň nějaké povědomí o existenci Římské říše, se jistě setkal s popisem hostin, pořádaných v palácích zámožných Římanů. Zejména ve spojitosti s orgiemi „dekadentních“ císařů si pak dovede představit hostinu, kde se stoly prohýbají pod tíhou nejvybranějších lahůdek, kde spoře oděné tanečnice oblažují hodovníky svojí krásou a tancem a kde víno teče proudem z objemných nádob. Konzumace vína v množství mírném i takřka neuvěřitelném je popisována v dílech mnohých soudobých autorů. Autentické a přímé zmínky o výrobě a konzumaci piva však v pramenech zoufale chybí, a tak jsme většinou odkázáni pouze na nepřímé údaje, napsané v textech víceméně mimochodem, na spekulace vyvozené z analogií, nebo dokonce na bohapusté výmysly.
Shrneme-li písemné prameny, které máme k dispozici, zjistíme, že o výrobě nebo konzumaci piva na území římské říše se přímo zmiňuje ze soudobých autorů pouze Tacitus, který ve spise Germania uvádí:
„Jako nápoj jim slouží odvar z ječmene nebo pšenice zkvašený tak, že má určitou podobnost s vínem.“
1.
Z řeckých autorů najdeme podobnou zmínku v díle Anabasis řeckého autora Xenofona, který v kapitole o Arménii píše:
„Nacházela se zde pšenice, ječmen a luštěniny a kromě toho i ‘víno z ječmene’ (tedy obilný kvas, nebo nápoj ze sladu) ve velkých nádobách.“
2.
O konzumaci piva ve starém Egyptě se zmiňuje i sám otec historie Herodotos slovy:
„Pijí víno, které dělají z ječmene; v jejich zemi totiž není vinná réva.“
3.
Z citovaných textů vyplývá, že Řekové i Římané měli sice povědomí o pivu jakožto nápoji připravovaného z obilného kvasu, ale zmiňují jej pouze jako nápoj, který konzumují barbarské národy, žijící v provinciích nebo mimo území říše
4. Dokonce ani Řekové, ani Římané, neměli pro pivo žádný jazykově původní název a v textu pak buď používali slovní spojení jako odvar z obilí, víno z obilí anebo používali slova převzatá z cizích jazyků, např.
cervesia z Keltštiny, či
sabaia z jazykové oblasti dnešní Dalmácie
5. V této souvislosti je zajímavá zmínka historika Ammiana Marcelina, který ve svých Dějinách, píše o císaři Valentovi:
„Odtud se přesunul dále a jal se s velkými silami dobývat Chalkedónu, z jehož hradeb na něho byly metány nadávky a posměšně byl nazýván Sabaiarius. Sabaia je totiž v Illyriku nápoj chudých lidí, vyráběný přeměnou ječmene či jiného obilí v tekutinu.“
6.
Další důležité písemné zprávy můžeme, mimo výše zmíněná literární díla, nalézt v úředních dokumentech a záznamech. Tyto záznamy, ač dochované v pouhých zlomcích, nám poskytují cenné údaje a pomohou nám tak doplnit řídkou mozaiku autentických textů. V našem případě se jedná o zlomky účetních záznamů z Vindolandy a Diocletianův cenový edikt. Vindolanda byl stálý legionářský tábor, který byl součástí opevnění severní hranice Anglie, známého jako Hadriánův val. V tomto táboře se dochovaly zlomky soukromé i oficiální korespondence a také zlomky účetních záznamů, obsahující zmínky o dodávkách nebo zásobách potravin, včetně vína a piva
7.
Diocletianův cenový edikt je vyhláška, vydaná r. 301 n. l. jako součást souboru opatření, který měl vyřešit dlouhodobou ekonomickou a finanční krizi říše zavedením stabilní a hodnotné měny. Tato vyhláška, ve snaze zamezit inflaci, stanovovala maximální ceny zboží a služeb, m. j. potravin a nápojů včetně piva. Z dochovaných textů se můžeme dočíst, že sextarius (něco víc než půllitr)
8 keltského (
cervesia) nebo pannonského (
sabaia) piva stál 4 denarie a sextarius egyptské břečky (
sicera, zythus) polovic, tedy 2 denarie. Uvedené ceny piva pak můžeme porovnat s cenami vína, kdy laciné stolní víno stálo 8 denariů, odrůdové víno 16 a prvotřídní vína 24. Nejdražším vínem pak bylo Falernské, které mělo stanovenou cenu 30 denariů za sextarius a jehož kvalita je pochvalně zmiňována i v jiných dochovaných textech. Pro srovnání je též třeba uvést i stanovené mzdy jednotlivých profesí. Rolník nebo nekvalifikovaný dělník si vydělal 25 denariů denně, řemeslník 50, specialisté pak i 100-150 denáriů. Advokáti si mohli účtovat 250 denariů za úkon. Z úplně jiné kategorie pak bylo odměňování špičkových odborníků, kdy advokáti, lékaři a kuchaři (!) si mohli vydělat i statisícové částky ročně
9.
Co se obsahu alkoholu týká, pivo bylo patrně silnější než dnes, naopak víno se ředilo vodou a pití neředěného vína se pokládalo za projev nezřízeného opilství. Konzumace alkoholických nápojů obecně byla v antickém světě běžná a v rozumné míře i společensky tolerovaná. To, že tato „rozumná míra“ byla mnohdy překračována je známo z mnohých textů. Nejkrásněji však zneužívání alkoholických nápojů popsal Plinius starší. Pro autentičnost si dovolím ocitovat celý odstavec:
„Nejzdravějším nápojem je voda, z ní nevznikají zločiny. Je stydno mluvit o tom, co vše se pije, nutno odsoudit zvracení a znovunalévání se, závody v pití. Nezřízenost vede k nemravnosti, zbytečně se klábosí, rčení o pravdě ve víně je vulgární. Při nejlepším se ztrácí čas a odměnou opilcům je pohlavní vzrušenost a sklon k neřádství. A ta kocovina! Za Tiberia se začalo pít před jídlem. Mezi odstrašujícími příklady funguje jistě M. Antonius. Parthové prý, čím více pijí, tím více žízní. Snad pití působí i na vzrůst občanských válek. Olej a víno jsou dva nejcennější dary země – jaký však nepoměr mezi užíváním jich, bohužel!
K ďasu, cožpak země dává plody za účelem obžerství?“ 105
K tomu na vysvětlenou: O M. Antoniovi zlé jazyky píší, že chodil ožratý již na dopolední zasedání senátu a jeho otrok za ním nosil nádobu, do které si po cestě ulevoval. Císaři Tiberiovi, jehož celé jméno je Claudius Tiberius Nero, stejné zlé jazyky pak přisuzují přezdívku Caldius Biberius Mero, kde Caldius znamená (vínem) rozpálený, Biberius znamená pijan a Mero je odvozeno od výrazu pro neředěné víno merum a znamená tedy ochlastu. Jedinou výjimkou byl Ceasar, o němž podle Suetonia jeho sok Cato prohlásil, že: „Jako jediný ze všech přikročil k rozvracení státu střízliv.“
106. Dá se tedy směle říci, že pití alkoholu bylo, stejně jako dnes, rozšířené napříč všemi společenskými vrstvami. Odsudek pijáků piva je pak dozajista způsoben tím, že dochované historické spisy, včetně výše uvedeného poetického popisu ožralství, pocházejí z pera vyšších vrstev, tedy lidí, kteří neměli hluboko do kapsy. Pití piva pak bylo rozšířeno kromě provincií, ve kterých měla jeho výroba historickou tradici, hlavně mezi nemajetnými lidmi. Vzhledem k uvedeným cenovým relacím je totiž zcela nepochybné, že
blít víno v ceně několikanásobku denní mzdy se chudým lidem prostě nevyplatí.
Římští občané byli podle svého společenského postavení a majetkových poměrů přísně rozděleni do jednotlivých vrstev. Jestliže přesto existuje nějaká vlastnost, která je charakteristická pro celou římskou společnost napříč těmito sociálními vrstvami, pak je to vědomí vlastní nadřazenosti vůči porobeným národům. Výjimkou pak byl vztah k Řekům, jejichž kulturu chtě nechtě přebírali a od nichž ostatně odvozovali i svůj původ
107 108. I z této skutečnosti pak vyplývá jednoznačně negativní postoj k pití piva, neboť pouze ‘socky’ a příslušníci cizích, porobených národů – barbaři, se mohou nalívat tímto „sprostým“ nápojem.
Závěrem lze tedy poznamenat, že vztah Římanů k pijákům piva byl asi stejný, jako vztah bolševika k příslušníkům udergroundu, neboť:
„Nosit džíny místo tesilu (rozuměj kalhoty místo tuniky s tógou), chodit zarostlej jako Mánička a k tomu poslouchat ten úplně nemožnej randál, to může jen naprostej vyvrhel, kterej nemá ve slušný společnosti co dělat."
Poznámky:
1 Tacitus, Germania, 23.1101
– „Jako nápoj jim slouží odvar z ječmene nebo pšenice zkvašený tak, že má určitou podobnost s vínem. Nejbližší sousedé Rýna kupují i víno. …. Vůči žízni není taková střídmost. Jestliže budeš shovívavý k jejich sklonu k pití a dáš jim, kolik budou chtít, budou snadněji přemoženi svými nectnostmi než zbraněmi.“. Ve stati je též kapitola o zemědělství, kde se hovoří o orné půdě a jejím obdělávání – „… od půdy vyžadují pouze obilí …“ nepěstují ovoce ani zeleninu.
2 Xenofon, Anabasis kniha 4.5.26-27 102
– Nacházela se tam také pšenice, ječmen a fazole a také „víno z ječmene“ ve velkých nádobách. Na hladině tohoto nápoje plavala zrnka ječmene a dovnitř byla vložena stébla, některá menší, jiná větší, a když měl někdo žízeň, mohl vzít toto stéblo do úst a skrze něj pít. Byl to výjimečně silný nápoj, pokud nebyl zředěn vodou a výjimečně dobrý, pokud jej někdo rozředil.
3 Herodotus 2.77 103
– Pijí víno, které dělají z ječmene; v jejich zemi totiž není vinná réva.
4 M. Beranová, Jak se jedlo ve starověku 201
– „V Římě bylo pivo známo, ale proti vínu uspělo jen málo. Rozšířilo se až za císaře Diocletiana, kdy existovaly dokonce tarify na různé druhy piva.“
5 Food in the Ancient World from A to Z (2003) 202
– Slova, používaná pro pivo v latinských textech jsou sicera, zythus pro egyptská piva, camum, sabaia pro dalmatská piva, cervisia, cervesa, corma pro keltská piva a caelia, cerea pro piva španělská.
6 Ammianus 26.8.2 104
– Valens pak vyslal Vadomaria, bývalého provinciálního velitele a krále Alamanů, aby s vojáky v tomto způsobu boje zkušenými toto město oblehl, kdežto sám táhl do Mikomédie. Odtud se přesunul dále a jal se s velkými silami dobývat Chalkedónu, z jehož hradeb na něho byly metány nadávky a posměšně byl nazýván Sabaiarius. Sabaia je totiž v Illyriku nápoj chudých lidí, vyráběný přeměnou ječmene či jiného obilí v tekutinu.
7 Vindolanda tablet No. 182
110>
– Účetní doklad, obsahující jména, položky a ceny. Na fragmentu se dochovala zmínka o sládkovi jménem Atrectus (Atrectus cervesarius).
Vindolanda tablet No. 190
– Účetní doklad, kde je v několika položkách uvedeno pivo (ceruesae m(odios) ii, ceruesae m(odios) iii), víno (uini m(odium) i (sextarios) xiiii) nebo ocet (aceti (sextarios) ii) s příslušným množstvím (modius, sextarius).
Viz: http://vindolanda.csad.ox.ac.uk
8 Římské míry a váhy viz:
http://en.wikipedia.org/wiki/Ancient_Roman_units_of_measurement
http://www.ancientcoins.biz/pages/measures
9 Ceny, stanovené v Diocletianově ediktu 109, viz:
http://www.constantinethegreatcoins.com/edict
http://www.forumancientcoins.com/numiswiki/view.asp?key=Edict%20of%20Diocletian%20Edict%20on%20Prices
http://www.tulane.edu/~august/H303/currency/Diocletian.htm
Prameny a literatura:
101 Tacitus – Germania, 23.1
102 Xenofon – Anabasis kniha 4.5.20-27 (produkce piva v Arménii)
103 Herodotus 2.77
104 Ammianus 26.8.2
105 Plinius – NH 14.149, 22.164
106 Suetonius, Životopisy dvanácti císařů 1.53 a 3.42
107 Vergilius, Aeneas
108 Livius, Dějiny
109 Diocletian's Price Edict 2.11-12, Edictum De Pretiis Rerum Venalium
110 Vindolanda tablets – No.182 a No. 190
201 M. Beranová, Jak se jedlo ve starověku
202 Food in the Ancient World from A to Z (2003) – http://dalby.pagesperso-orange.fr/extra/BeerAZ.html
203 Wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_beer
204 Beer history http://www.beerhistory.com/library/holdings/raley_timetable.shtml
205 Historie hostinců – starověké Řecko a Řím http://www.pivovary.info/view.php?cisloclanku=2009110008
autor: Miroslav Brousek (provozovatel webu Romicus.cz)
