Kráčím dál, loučím se s Hostouní, a mířím pomalu k Újezdu Svatého Kříže. Při své srpnové cestě jsem neznal místo, kde pivovar stával, takže jsem vsí pouze prošel a nechal si ji na jindy. Vhodný čas nastal v listopadu, kdy se do Újezda vydávám podruhé a již najisto.
foto pivovaru Újezd Svatého Kříže
Obec
Újezd Svatého Kříže (169 obyvatel), nebo také Újezd v Chodech. Dnes malá ves, dříve středisko panství, které patřilo díky Janu Sladkému, zvanému Kozina, mediálně známým pánům Lamingerům nebo rodu Koců z Dobrše. Prvně se do dějin vepsal Újezd v roce 1352 ve zprávě horšovského arcijáhenství. Místní tvrz a později zámek stály téměř uprostřed vsi při Bystřickém potoce. Zámek měl svůj rybník – níže u kostela je další – a součástí přiléhajícího statku byl i pivovar. Pivo se zde vařilo již před rokem 1650, s vařením se skončilo někdy koncem 19. století, pravděpodobně roku 1890. Roční nejvyšší výstav se potkává s hodnotou 1 395 hl. Před 2. světovou válkou zde žilo 631 obyvatel, v obci bylo 5 hostinců, 2 obchody, mlýn, z řemeslníků třeba 2 kováři.
Pivovar stál jako jedna z nespalných budov vedle zámku v budově ve tvaru písmene L a dnes je jeho část adaptovaná na byt. Raně barokní zámeček takové štěstí neměl, sloužil jako zázemí pohraniční rotě a v roce 1978 byl po předchozím rozkradení a devastaci odstřelen. V minulosti hostil ze známých osobností třeba malíře Josefa Mánesa. Po svolení od současného majitele statku pana Haška si budovu obcházím a dokumentuji i bývalý pivovarský sklep.
Dnes se obec, jako jiné v bývalém hraničním pásmu pomalu zvedá z direktu, který mu uštědřilo období studené války. Prodejna potravin je otevřena do 14 hodin a jediná občas fungující hospoda je ve zdejší kuželně.
Jsme zpátky po časovém prostřihu na konci srpna a já si to vykračuju do Bělé, při Bystřickém potoce a kolem Černého rybníka k ní po chvíli přicházím.
Město
Bělá nad Radbuzou (1 390 obyvatel) se známým barokním mostem, bývalo jedním ze sídel přimdeckých Chodů s rychtou a založeno bylo na stezce z Horšovského Týna do Bavor. Kosmova kronika hovoří, že
„na strmé skále nedaleko Bělé byl v roce 1121 zbudován hrad Přimda“ . Roku 1600 získali panství Lamingerové, kteří dostavěli zdejší tvrz, k níž patřil poplužní dvůr a pivovar.
foto místa, kde stával pivovar Bělá nad Radbuzou
Pivovar existoval nejméně od roku 1596 a kromě již zmíněných Lamingerů patřil Kocům z Dobrše a po poslední válce národní správě. V první polovině 20. století pivovar dodával do nejméně desítky místních hostinců. Pivo se přestalo vařit koncem roku 1960, budovy byly zbořeny v průběhu 60. let. Byl to v moderní době středně velký pivovar, který dokázal ročně vystavit až 22 255 hektolitrů piva. Zámek stojí dosud, je na prodej a hyzdí v okolí asi hezky prosperující herny a podobné kalé podniky.
Pivovar stál v západní části hospodářského dvora, nyní na jeho místě slyšíme leda tak trávu růst a vše jistí na zemi položené panely. Sklep se nachází asi 50 metrů směrem k zástavbě a vylomené dveře a nepořádek uvnitř dávají tušit, že to má také spočtené, je jen otázkou času, kdy podlehne. V infocentru si o kraji popovídám s hezkou paní knihovnicí, která tu přes léto vypomáhá, a po chvíli mířím k lokálce, která mě odváží domů. Z Bělé jedu mimo jiných přes zastávky Újezd Svatého Kříže, Hostouň, Mutěnín a Poběžovice a pozpátku mně běží film o místech se zaniklou pivovarnickou tradicí, která jsem zde nadvakrát navštívil.
Ale to ještě není všechno, slíbil jsem prošmejdit celé severozápadní Domažlicko, což sice není pro pěšáka otázka jednoho dne, ale tento článek jistě snese vše hezky pohromadě.
Takže další střih v čase, je počátek září a já se ocitám ve vlaku do Domažlic a s krátkou prodlevou pak v autobusu do Waldmünchenu. Toto podivné spojení s krátkou přestávkou pod Čechovem v Caparticích využívám k tomu, abych se co nejvíce přiblížil k dalšímu zaniklému pivovaru – kdyby jen pivovaru, k zaniklé vsi! Protože je teplý, stále ještě letní den a čeká mne později přechod pásma Českého lesa, je využití tohoto přeshraničního busu dobrá věc. Řidič mne, ač mám koupenou jízdenku jen na hraniční přechod Lísková, převáží do sousedního bavorského Höllu a přes tuto ves a po projití lesíkem přicházím do vesničky Untergrafenried – Dolní Lučina.
Přihořívá? Hádám, že ještě asi moc ne. Cestou prohodím pár slov s německou selkou a sedlákem, co zde u silnice na poli obracejí seno, projdu vsí, kde potkávám krajany z Čech na výletě opačným směrem, a přes pěší hraniční přechod končí moje asi hodinová epizoda v Bavořích s pohledem na vrchol Čerchova z druhé strany - a jářku, stojím zas na české půdě. Nebýt úpravy hranic v druhé půlce 18. století, byl bych v Bavorsku stále. Zdravím se s dalšími německými zemědělci a jejich synky, kteří zde mají zřejmě propachtované polnosti, pomáhají rodičům a prarodičům kosit, a vzápětí vstupuji do džungle, kde se dříve nacházela…
foto místa, kde stával pivovar Grafenried / Lučina
Ano, obec
Grafenried, po roce 1945
Lučina, skoro třísethlavá ves. Byla hraničním přechodem, s kostelem, farou, školou, zámkem, hostincem a, a tady se údaje různí, jestli od roku 1636 nebo 1707, s panským pivovarem – druhý údaj může znamenat třeba nějaký stavební zásah. Vesnice je poprvé zmiňována již roku 1282. Pivovar byl v majetku různých pánů, ze známých v tomto článku jsou tu opět i hrabata Coudenhove-Kalergi a jako nájemci rodina Wiesnerů. Živobytím zdejších obyvatel bylo hlavně tkalcovství a chov dobytka. V roce 1913 měl Grafenried 288 obyvatel, mezi nimiž nechyběl řezník, pekař, kovář, kolář, truhlář a mnozí další. Byly tu i tři koloniály, tři hostince a cihelna. Pivovar se nacházel v popisném čísle 7 v jihozápadní části vsi.
Proderu se porostem s mapami v ruce, po chvíli nacházím částečně zarostlý rybníček a halda poházeného kamení je to jediné, co z pivovaru, kromě pár fotek a skleněných lahví v poličkách sběratelů zbylo. Betonová pozorovatelna dokládá, že se tu kdysi činila pohraniční stráž na hrázi socialismu a míru. Pivovar je uzavřen v roce 1926 s nejvyšším výstavem 3 235 hl. Ves se ještě stačí přejmenovat, při budování železné opony je zkraje 50. let rozbourána a materiál z domků pak vesměs rozvezen nebo zahrnut bagry.
Začátkem 90. let objevují první nadšenci kouzlo tohoto ztichlého místa – dnes jsou odkryty základy kostela sv. Jiří, zbořeného až kolem roku 1970 a opraveny některé náhrobky hřbitova. Zrovna při mé návštěvě tam jeden pán pucoval zdi kostela a s jeho manželkou jsem se také zapovídal – jejich předkové pocházeli odtud…
Je čas objevovat a čas odejít. Takže jdu po zelené značce zemí nikoho do vnitrozemí, projdu bývalými obcemi Pila (Seeg) a Mýtnice (Mauthaus), minu kapličku a na Vranovském sedle, kde je odbočka ke hradu Starý Herštejn, dosáhnu nejvyššího bodu dnešní cesty. Na hrad dnes nejdu, začínám klesat ku vsi Vranovu a k poslednímu cíli s pivovarskou tradicí, k Pivoni. Ve zdejším penzionu Pivoňka oželím místní vyhlášené pstruhy ze zdejších sádků, které tvoří soustavu 13 rybníčků. Jejich ochutnání je nutné rezervovat předem, a tak mířím pod zdejší klášter/zámek, jež se pomalu opravuje a který tu měl svůj pivovar, nejprve přímo v areálu, pak vně.
foto místa, kde stával pivovar Pivoň
Pivoň (53 obyvatel) se ve starých záznamech píše i jako Pivoňka nebo německy Stockau. Klášter řádu augustiniánů byl založen po roce 1147, věrohodnější údaje hovoří o roce 1379, ves pak je zmiňována roku 1225. Klášterní pivovar byl postaven někdy okolo roku 1440, protože tohoto roku dostal klášter výsadu práva várečného. Aby augustiniáni zvýšili příjmy, zřídili v Pivoni kromě pivovaru též chov pstruhů, výrobu potaše, papírenský a obilný mlýn a zbrojní hamr. Vedle pivovaru byla chmelnice, ale bez většího významu pro provoz. Přestavby pivovaru proběhly v letech 1756 a 1835, kdy byl již panský pivovar v majetku rodu Coudenhove-Kalergi postaven vně bývalého kláštera na konci obce, nedaleko hřbitova. Vařívalo se tu vyhlášené tmavé pivo, pokud si milý čtenáři pamatuješ na článek o okolí Horšovského Týna z loňska, tak jsem v něm psal, že mlsní Bavoři sem do Pivoně na něj chodili přes hranici.
Pivovar vystavil až 9 200 hektolitrů a uzavřen byl v roce 1946, úředně zrušen pak o 3 roky později. Dnes částečně na jeho místě stojí bytovka. Místo si zdokumentuju a kolem pstruhových sádků pokračuju v klesání k Poběžovicím. V zádech mám na místní poměry majestátní Lysou horu, která mi byla dobrým společníkem při bádání po okolí. Projdu vsí Mnichov, a když skoro projdu i Poběžovicemi, na autobusovém nádraží vyhlížím cyklobus, který mne dnes jako jediného pěšáka odveze do Plzně. Tak se i po chvíli stane.
Děkuji paní Špačkové ze Zámělíče za možnost nahlédnout do knihy o Poběžovicích, jejíž je spoluautorkou. Panu Pešavovi, starostovi obce Mutěnín, za možnost nahlédnout do obecní kroniky. Panu Kubovému, kronikáři z Hostouně, za upřesnění místa, kde stály pivovary v Hostouni. Manželům Konopovým z Újezda Svatého Kříže za pomoc s lokalizací pivovaru v Újezdě. Děkuji také Pavlu Jáklovi za všechny užitečné rady a připomínky.
Tímto dílem končí seriál o putování po pivovarech Plzeňska za rok 2011.
další snímky pivovaru Újezd Svatého Kříže >>>
další snímky místa, kde stával pivovar Bělá nad Radbuzou >>>
další snímky místa, kde stával pivovar Grafenried / Lučina >>>
další snímky místa, kde stával pivovar Pivoň >>>
