Šlo o historický proces spojení dosud roztroušených měšťanů s právem várečným.
Někdy v 17.století si začali majitelé právovárečných domů ve městech uvědomovat nevýhodnost dosavadního systému várek v jednotlivých domech.
Proto většinou pod záštitou městské rady začali vzájemně projednávat myšlenku výroby piva na jednom místě. Debaty to nebyly jistě jednoduché, neboť ačkoliv právovárečníci pociťovali nerentabilitu a těžkopádnost dosavadního stavu, každý měl trochu odlišné představy o sjednocování a nelehko bylo najít společnou řeč. Nicméně vidina zvýšených příjmů z výroby a prodeje piva byla hnací silou při jednáních jak pro jednotlivé právovárečníky, tak pro zástupce radnice. Do nově vznikajícího společenství chtěli vstoupit rovněž členové cechu sladovníků.
Majitelé právovárečných domů se dokázali shodnout na potřebě společné výroby piva na jednom místě, odlišné představy však už byly například o způsobu jeho výčepu. Jedni navrhovali čepování piva pouze v určených a k tomu upravených domech pod vedením najatého výčepního, druzí toužili nadále zachovat stávající systém výčepu v jednotlivých domech dle „pořádku“.
Společenství volilo ze svých řad vedoucí orgán (tzv.direktorium), ve kterém bývali i zástupci radnice. Ten měl zastupovat všechny právovárečníky při jednáních. Členové výboru dostávali za svou práci finanční odměnu. Město se obvykle finančně podílelo na rozjezdu společného podniku právovárečných měšťanů. Společná pokladna byla většinou uložena na radnici. Městská rada si vyhradila právo kontroly financí, direktorium jí předkládalo roční vyúčtování.
Na počátku činnosti sdružení byly vybrány nejvhodnější stávající pivovárky, ve kterých by mohly být uskutečněny první společné várky, a sladovny, kde se pro společné várky připravoval slad. Také byly vybírány domy s nejchladnějšími sklepy (kvůli trvanlivosti piva) z důvodu umístění společného výčepu.
S majiteli vybraných právovárečných domů začalo direktorium projednávat podmínky pronájmu. Což nebylo záležitostí jednoduchou. Kromě finanční odměny dostávali vlastníci pivovárků také určité množství mláta z každé várky a mnohdy tzv.zadní vědro piva.
Ve vývoji právovárečného podnikání pak následovala klidnější etapa společné výroby chmelového moku ve vybraných sladovnách a ve vybraných pivovárcích. Várky zajišťoval najatý sládek, ten si ke své práci vybíral tovaryše, které platil ze své odměny. Centrálně, a tím pádem výhodněji, byly nakupovány suroviny, společně byl řízen odbyt piva.
Takováto sdružení právovárečníků a sladovníků přinášela slušné příjmy jak jednotlivým členům, tak městské radnici.
Se zvyšujícím se počtem obyvatel ovšem ve městech rostla i poptávka po pivu. Postupem času systém výroby měšťanského sladu a piva v několika najatých drobných sladovnách a pivovarech narážel na své kapacitní možnosti.
V důsledku toho začala klesat kvalita měšťanského piva. Navyšování objemu produkce chmelového moku s adekvátním zachováním jakosti bylo složité z důvodu vlastnických vztahů. Jedinou cestou dál bylo postavení jednoho velkého pivovaru s technologií odpovídající velikosti poptávky po pivu.
Zvolení zástupci právovárečných měšťanů spolu s městskou radou museli najít jednak vhodné místo pro vybudování nového provozu, jednak zdroj financování. Nejčastěji se peníze na výstavbu našly v městské pokladně, radnice si pak splácení půjčky pohlídala z příjmů právovárečného společenstva. První měšťanské pivovary stávaly často v sousedství radnice, přímo na náměstí nebo v jeho blízkosti.
A s jakými výdaji museli právovárečníci při provozu pivovaru počítat?
K várkám bylo potřeba nakoupit pšenici, chmel a dřevo. K dovozu obilí do mlýna, sladu do pivovaru, k dovozu dřeva do sladovny bylo potřeba koně. Zde se platilo za seno a nájem za ustájení. Nakoupené obilí bylo uskladněno ve špýcharu, vlastník skladu požadoval odměnu. Platilo se mlynáři za šrotování sladu. Další nákladovou položkou byla mzda sládka a pivovarské čeledi. Výdajem bylo i pivo deputátní (např. pro faru) a správní poplatky za výrobu a čepování piva. Společenství platilo za pořízení a udržování sudů bednářům. Samostatnou oblastí nákladů byla obnova technologie a její kapacitní rozšiřování.
Čtěte také:
Pivovarnictví po první světové válce
Sládek Josef Groll
Přeprava piva po železnici
