Do města jsme nepřijeli pouze za chmelovým mokem. Musím Olomoučany pochválit za rekonstruované zahrady na hradbách, nenechali jsme si ujít výstup ke zvonům ve věži kostela sv.Michala, odpočinuli jsme si v tichu dřevěných lavic nádherně vyzdobeného chrámu.
Nejdříve jsme navštívili přestěhovaný Svatováclavský pivovar, který v současné době ve svém názvu používá slovo Originál. Asi všichni víme, že původní minipivovar fungoval na jiné adrese. Ten starý jsem navštěvoval pravidelně. Bohužel tenkráte s každou další návštěvou mě prvotní nadšení opadávalo. Byl jsem tedy zvědav, jak se daří provozu v novém prostředí.
Svatováclavský pivovar Originál naleznete v nenápadném modrém domě v historické čtvrti poblíž Arcibiskupského paláce či Rektorátu Univerzity Palackého.
Ten den bylo na čepu: Vašek 10° světlá (25 Kč), Svatováclavská 12° (29 Kč), Černé pivo pana Bruna 13° (31 Kč), Hefe-Weizen 13° (31 Kč), Vídeňský ležák (32 Kč).
Restaurace se skládá z jedné prostorné místnosti. Působila na mě dojmem vzdušnosti, čistoty. Venkovní zahrádka se nachází ve dvoře domu.
V nedělním dopoledni tu bylo zpočátku poloprázdno, ale kolem polední hodiny se začal hostinec zaplňovat. Lidé sem přicházeli za dobrým jídlem.
Dvanáctka čirá, výrazná hořkost na patře. Natočení trvalo vcelku dlouho, dle servírky toho dne ležák dost pěnil. Celkově však dojem z piva velmi pozitivní. Vídeňský ležák odpovídal tomu, co bych od tohoto typu piva čekal. Takže spokojenost. Pšeničná třináctka mě nijak svou nevýrazností nezaujala.
Prodávají tu pivní sklo, tácky, etikety, pivní publikace.
Do PETek plní na požádání, tedy do přinesených nádob popř. do toho, co se najde ve výčepu. Nemají tedy originální plnění PET lahví s etiketami. Což je trochu škoda, už jsem si na tenhle způsob prodeje piva v minipivovarech navykl.
Jídlo nám také chutnalo. Nelze nezmínit ochotnou a usměvavou obsluhu.
Byl jsem svědkem epizody, kdy anglicky hovořící cizinec, patrně rovněž pivní fanda, po nafocení varných nádob začal obcházet stoly a vybírat si zachovalejší tácky. Byl „zadržen“ číšnicí s tím, že tento sběratelský materiál se zde prodává.
Dobré pití, chutné jídlo, příjemné posezení – takto se nám představil minipivovar v Mariánské ulici.
Křivolakými historickými uličkami Olomouce, přes Dolní náměstí, kolem Terezské brány jsme poklidně došli k restauračnímu minipivovaru Moritz.
Sortiment piva je zde léta stabilní: Světlá desítka (27 Kč), polotmavá jedenáctka (29 Kč), světlá dvanáctka (31 Kč).
Hospodský, jednoduchý interiér. Dýchla na mě prvorepubliková měšťanská atmosféra. Komornější než ve Svatováclavském. Prostředí podzemního šenku je velice útulné. Menší prostory - menší varná souprava v rohu. Za sklem otevřené kvasné vany.
Rozlišení wc-místností na dámskou a pánskou na dveřích vyznačeno křídou. Tak jsem raději nejdříve opatrně nakoukl dovnitř, kdyby náhodou nějaký vtipálek ….
Polotmavá jedenáctka měla všechny znaky výtečného piva. Nádherná, šlehačková pěna. O to více jsem se těšil na světlou dvanáctku. Ale když mi přistála na keramickém tácku, vylekal jsem se. Náznaky kyselosti prostě nesnesu. Kyselost či zatuchlost jsem rozpoznal i ve vůni.
Byl jsem dost překvapen, v Moritzi jsem byl zvyklý na vysoký standard kvality nabízeného piva.
Je mi to líto, ale v tomto restauračním minipivovaru se mi nelíbila ještě jedna věc. Tedy zamračenou servírku jsem přešel mlčky. Seděli jsme naproti dveřím do kuchyně. Samozřejmě, že se často otevíraly. I tak se mi zdála hlasitost reprodukované hudby nesoucí se z kuchyně k hostům příliš vysoká. Navíc kuchaře vykrucujícího se servírkou mezi plotnami za zvuku rockandrollu jsem opravdu pozorovat nechtěl.
Nevím, jestli to byla náhoda, ale šenk byl při našem odchodu téměř prázdný, stejně jako venkovní zahrádka.
Nebyl jsem v Moritzi poprvé a doposud jsem si vždy užil skvělého jídla a pití. Tentokrát jsem však odcházel s vráskami. Věřím však, že toto nedělní odpoledne byl pouze náhodný souběh okolností a příště mi bude v Moritzi zase dobře.
