Panský pivovar Dačice (před 1610 – po 1925)

Když jsem poprvé měl tu možnost navštívit město Dačice, psal se rok 2007. A jelikož nebylo moc času, zastavil jsem se v panském pivovaru opravdu na skok. Tehdy jsem pořídil z přední strany od silnice pouhé dvě fotky. Pivovar se nacházel v dosti žalostném stavu. Přesto bylo u hvozdu k vidění lešení, a tak už tehdy jsem si řekl, že snad bude mít pivovar štěstí a dočká se rozsáhlé rekonstrukce. Dnes je to přesně pět let a dva měsíce, co se mi naskytla příležitost setkat se s pivovarem znovu.

Čtěte také:  Pivovar Černá v Pošumaví ( Schwarzbach ) 1568 - 1948

Dnešní návštěvu jsem tentokrát zdokumentoval důkladněji a nyní se mohu pár větami s Vámi o to podělit. Pivovar je v současnosti kompletně zrekonstruován, má pěknou bílou fasádu, nové dveře a okna jsou z masivního dřeva. A od zmíněné silnice z přední strany je na něj opravdu pěkný pohled.

Pivovar je v těchto místech dvěma patry utopen v terénu, vede k němu šikmá cesta a zde oproti původním fotkám z roku 2007 si všímám důležitých změn. Tak především na hlavní budově, kde stojí hvozd, byla asi dvoumetrová zeď, která se napojovala až k budově, a tudíž řada oken nebyla prakticky vidět. Zeď byla kompletně zbořena a postavena znovu trochu jinak než původní, ovšem s tím rozdílem, že již nepřiléhá k budově, nýbrž jsou tady schody s chodníkem.

Během přestavby padlo v místě i několik vzrostlých stromů. A pak jsem zaznamenal další patrný zásah, na levé straně od hvozdu přibylo podkrovní okno. Jaktak pozoruji obě fotografie vedle sebe, připomíná mi to křížovkovou soutěž „najdi pět rozdílů“.

Nyní se už vracím do současnosti a obdivuji nádherný hvozd, který vystupuje z hlavní budovy. Na něm se nachází čtyři obdélníková okénka a dvě kulatá obložená červenými cihlami. Parník má nádherné architektonické prvky. Nad hlavními velkými vjezdovými vraty je umístěn pivovarnický znak s pivovarským náčiním. Vydávám se podél silnice, abych obešel celý objekt. Tady je vidět zase patrný zásah, poněvadž je na stávající objekt napojena budova evidentně se sem nehodící. Ze zadní strany od jihovýchodu se nabízí ještě hezčí pohled, struktura různě tvarovaných okének dveří a vrat z krásného dřeva je fascinující.

Za nejzajímavější považuji velký okenní výklenek cca tři metry na tři metry velký, kde v minulosti byl průjezd od silnice přes hvozd na dvůr pivovaru.V místě, kde se na fotce objevuje předek červené dodávky, jsem podle dobových fotografií vypátral, že se nacházel původní komín pivovaru, jenž se dodnes už nedochoval. Všemi možnými okny nahlížím dovnitř, nespatřuji tady žádný pohyb a vnitřní prostory jsou neobydleny, což mě dost zaráží, když je celkově zrekonstruován.

Čtěte také:  Z historie pivovaru ve Studené

Pivovar je postaven do nepravidelného písmena „U“, na protilehlé straně stojí další dlouhá budova, domnívám se, že patřila k pivovaru nebo k panskému sídlu. Je zrekonstruována jen částečně. Na jihovýchodní straně, než jsem došel do dvora, minul jsem budovu s velkou baštou. Ta je jednou z dochovaných částí prvního panského sídla, které vznikalo od konce 15. století jako hospodářský dvůr s tvrzí. Na baštu zřejmě navazovala hradební a ohradní zeď. Bašta je významným dokladem opevňovací techniky z konce středověku. V současné době je stavba omítnuta, střecha ve tvaru kulového svrchlíku je kryta šindelem a vnitřní prostory plní funkci kanceláří.

Nalevo od bašty stojí ještě nově opravená sýpka bývalého lihovaru, zděná obdélná třípatrová sýpka z 18. století s 5 okenními osami po obou delších stranách. Všechny okenní otvory jsou segmentově zaklenuty. Na nároží objektu zůstal zbytek ohradní zdi zřejmě s bývalou bránou. Vnitřní dispozice jsou novodobě upravované.

Všechny tyto objekty (pivovar, bašta a sýpka lihovaru) byly prohlášeny za nemovitou kulturní památku dne 17.12. 1963.

Pokud se vrátím ještě na chvilku do historie města, nejde na závěr opomenout, čím jsou Dačice jedinečné. Byl zde poprvé na světě vyroben kostkový cukr, a to v roce 1843.

Pozn.: Historické prameny objektů okolo pivovaru jsem čerpal z internetových stránek města Dačice.

autor: Jiří Pertlík, 2012