Letní setkání s minipivovary – Ctiněves

Toho červencového odpoledne se po úrodných polabských polích proháněly kombajny a v subtropicky laděném počasí nemilosrdně utínaly zlatavé stonky obilí. Z vyprahlé země jejich kola probouzela oblaka prachu.

Navštívit rotundu na Řípu v tomto vedru byl nápad ryze bláznivý. Ovšem dole pod horou mě čekala odměna v podobě návštěvy Podřipského pivovárku. Z vrcholu posvátné české hory, tedy přesněji od zdejší občerstvovny, kde mimochodem čepují jedenáctistupňového Bakaláře, vede do vesnice Ctiněves turistická stezka červenou barvou značená. Chodce čeká 2,5 kilometru klesajícím terénem.

Budovu minipivovaru s hospodou najdete na kraji obce při silnici k vesnici Černouček.

V článku v Litoměřickém deníku o objektu napsali: „Statek byl postavený koncem 19. století, patří k nejstarším ve Ctiněvsi. Ve zdevastované podobě majetek v 90. letech v rámci restitucí převzal Aleš Lípa. Jeho prarodiče skončili v 50. letech kvůli odporu ke kolektivizaci venkova v káznici a i jejich děti měly Podřipsko zakázané. Ze Šumperska, kam byli vystěhováni, mohli Ctiněves s rodovým sídlem navštívit jen v době Dušiček. Lípova rodina převzala majetek v zanedbaném stavu a postupně ho dává do pořádku. Obnovila klasickou rostlinnou výrobu, na začátku chovala ovce. Pěstování chmele se stalo impulzem k založení malého pivovaru.“

Motorizovaným návštěvníkům doporučují zaparkovat raději na návsi a pár kroků dojít pěšky, neboť silnice u pivovaru je úzká a místo k zastavení chybí. Zvenku nebylo náročné rozeznat známky současné rozestavěnosti budovy i okolí. Působilo to tu rustikálním dojmem. Trochu mě dělalo problém vůbec najít vchod do hospůdky.

Pivovárek zkolaudovali koncem dubna 2014 a 2. května obdrželi potvrzení od Celní správy. Poté zde začali vařit. První Podřipské pivo bylo světlé jedenáctistupňové, následně přibyly další druhy.

Uvnitř hospůdka působila útulným dojmem. Tvořily ji dvě místnosti – jedna menší s výčepem a druhá prostornější s varní soupravou. Majitel se zrovna na jednom ze stolů utápěl v záplavě faktur, účtenek a jiných daňových dokladů. Jinak bylo pohostinství prázdné. Lidi se prý zastavují přes den pro PETkové balení Podřipských piv a popíjejí je v chládku svých domků, na točené potěšení přicházejí až pozdě večer, až vedra zmírní.

Malý pivovar ve Ctiněvsi nepoužívá k výrobě vodu studniční, ale přímo z vodovodního řadu. Protože je ale hodně tvrdá, musí ji upravovat. Další surovinou je moravský slad ze Záhlinic a kvasnice dodávané z Žateckého pivovaru.

Na výrobu piva zde dohlíží zkušený sládek, který pečuje i o pivo v minipivovaru v žateckém Chrámu chmele a piva, kde je využívána stejná technologie od stejného výrobce.

Na čepu toho červencového dne v Ctiněvsi byla světlá Podřipská desítka, světlá jedenáctka a Podřipská pšenice. Už když jsem vyřkl přání naplnit PET lahve jedenáctistupňovým a pšeničným pivem a zjistil, že „podřipské“ není nalahvováno v chladnici, nýbrž je plněno vždy čerstvě přímo z výčepu, začal jsem se obávat o časový harmonogram dne. Pan Lípa ovšem měl na plnění „petek“ svůj odzkoušený postup. Upravil nastavení výčepního kohoutu a umístil PETky do stabilizované šikmé polohy, podepřené sklenicemi, pod něj. Doba naplnění lahví tak byla vyměřena přesně dobou na vypití „jednoho od cesty“. PET láhev byla nakonec ozdobena etiketou.

Když jsem opouštěl Podřipský pivovárek a nad hlavou se tyčila majestátná hora, pomyslil jsem, že bylo vlastně správné, že nad polabskou vesničkou Ctiněves toho dne byla výše zmíněná povětrnostní situace. Jak jinak si přece kraj oplývající mlékem a strdím, či ovocem a obilím (možná by dnes Praotec zmínil i pivo) představit, než za teplého letního dne.