Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Týna Horšovského – díl 1.

Ctěné čtenářstvo snad předem dovolí, že jsem si nijak originální nadpis z poloviny vypůjčil od jedné zaniklé pražské kapely a jejich songu o železnicích. Zvu vás do kraje na pomezí Plzeňska a Chodska, do podhůří Českého lesa, do jižní části Horšovskotýnska, kraje, kde se po staletí stýkal a potýkal český a německý živel a kde i třeba po více než 100 letech po uzavření pozorný poutník spatří mizející stopy pivovarnických řemesel.

Naši pouť začněme v Horšovském Týně, 4tisícovém městečku, ležícím na řece Radbuze 376 metrů nad mořem na prastaré cestě z Řezna do Plzně. Roku 1406 pražský arcibiskup Zdeněk potvrdil obyvatelům městečka mimo jiných práv poplatky z pivovarů a krčem, z čehož lze usuzovat, že tak jako v jiných městech oné doby i v Týně byly právovárečné domy a místní obyvatelé se věnovali kromě jiných činností i pokusům o var dobrého truňku. Časovým skokem se ocitáme v roce 1596, kdy byl v dnešní ulici Prokopa Holého, pod jižní stranou náměstí, nedaleko Radbuzy, postaven starý měšťanský pivovar. Ten funguje do roku 1891, do vybudování pivovaru nového.

Po svém uzavření slouží jako chudobinec a od 40. let jako městské kino. Několik stavebních úprav v 50. a 80. letech 20. století původní charakter a účel stavby naštěstí zcela nezakrylo. Cedulka na zdi vlevo od bočního vchodu – nebo chcete-li napravo od rohové lampy – tyto informace sděluje celkem srozumitelně. Proto mi bylo divné, že v místním Infocentru mne při předběžném sběru podkladů před cestou posílají přes celé město až k vlakovému nádraží, necelý kilometr směrem západním. Nakonec pomůže telefonát panu kastelánovi na zámek.

Je velmi pravděpodobné, že pivovar byl i na místním hradě a později zámku. To jsem ale nezkoumal a i proto bude důvod se sem někdy vrátit.

Naopak zcela jisté je, že v Týně fungovala sladovna. Dnes její budovu lze nalézt na rohu ulic Domažlická a Na přeložce, na křižovatce s odbočením na Domažlice nebo místní náměstí. V bývalé sladovně se docela dobře daří pekařství a drobné veteši.

Opouštím starý pivovar a přes průtah městem se přesouvám k pivovaru novému, který byl v provozu mezi lety 1891-1951 a v dobách největší slávy vystavil i 15 000 hl piva a podle již zemřelých pamětníků byl ohromnou pýchou města. Ten už lze nalézt poměrně snadněji, neboť je dominantou jihovýchodní části Tejna a nekrčí se v zástavbě jako dříve jmenovaný. Navíc stojí na konci Pivovarské ulice a s jeho nalezením není problém. S vedlejším lihovarem, který je dnes již v torzním stavu, po ukončení výroby sloužil jako podnik Fruta a jako výrobna vynikající hořčice. Dnes pivovar pomalu chátrá, je prázdný, jen v přilehlých garážích cosi kutili chlapíci jakési malé strojírenské firmy. Přesto jsem se raději dovolil jejich šéfa, že jim tam budu pobíhat v areálu.

Před pivovarem stojí malý stánek trafikového typu a před ním popíjí postarší chlapík, takže netrvá dlouho a dávám se s ním do řeči. Bleskově probereme nabídku, kam v okolí zajít na slušnější pivo, než to G, co zrovna leje do svého ledví. Vzpomínáme na Staňkovský pivovar a jeho Kozla, zjišťuju, že zná řadu rázovitých figurek z okolí a jakmile pronesu pár jadrných výroků osobitého zedníka Janečka z Puclic, spustí pronikavý smích, který se za mnou nese, i když se rozloučím a pomalu mířím dál, na Šibeniční vrch (458 m).

Na dávném poutním místě, (podobnému třeba domažlickému Vavřinečku nebo Křížovém vrchu nad Stodem, abychom zůstali v širším okolí), kde dříve stával kostelík, vyrostla díky nadšení týnských obyvatel pěkná dřevěná rozhledna, otevřená letos zjara, a protože jednou z mých úchylek je navštěvovat rozhledny a tahle je po cestě, šel jsem si ji prohlédnout. Ano, konečně mám zase tento kraj jako na dlani – na severu nedaleké a tajemné, už Kelty obývané Sedmihoří se sedmi kopečky do věnce, západním směrem pak velká část Českého lesa – Přimda, Velký Zvon, Haltrava, Čerchov, Koráb a jižně začínající Šumava. Krajina, tak jako i jinde v moravských úvalech nebo české kotlině vlídná, mírná a utěšená. Pozorné oko zahlédne i vísky nebo městečka s bývalou pivovarnickou tradicí jako Poběžovice, Hostouň, Trhanov nebo Pivoň, jehož černé pivo měli v nemalé oblibě i jinak rozmlsaní Bavoři. Domažlice zakrývá protilehlý kopec, takže nezbývá než přes osadu Lazce vyrazit dál.

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010